16. a 17. 11. 2013
Podzimní Jeseníky se spaním na hřebeni…

Volný víkend a hlášená teplotní inverze mě táhla od zakaboněného Brna na nějaké kopečky silou neskutečnou… a do Jeseníků to máme nejblíž a s nejlepším spojením. Původně jsme měli jet i se ženou a spát klasicky na Barborce, ale Ájucha‑berucha si to v pátek v podvečer rozmyslela. Takže nastalo rychlé přehodnocení trasy, přebalení báglu a v sobotu vyrážím sám… a spát se bude venku.

Budíček ve 3:30, tuberákem frčím do Brna, vlakem do České Třebové, dalším do Zábřehu a posledním do Šumperku. Tam se přesouvám na autobusák a celkem s hrůzou hledím na dav asi 30–40 lidí čekajících na „můj“ spoj. Ukazuje se, že jde o nějakou partičku turistů pozdějšího středního věku pořádajících společné akce… všichni se zdraví, objímají, kolují placačky, chlapi hážou dvojsmyslné fórky do placu… hihňání ženských… OMG! A na následujících zastávkách přistupují další a další… jééé, ahoj, Jani… ahoj Pepo… Vlasta nejede? … A jak tóóó? … v autobusu to hučí víc než ve vagonu plným puberťáků jedoucích do školy a mně se po pár minutách vrací má chronická misantropie. Jestli tuhle cestu, já asociál, přežiju, tak to bude zázrak :o) Jo, a prosím vás, pokud je vám víc než 50 let, tak si nedávejte se stejně starým kamarádem „high five“ … vypadá to strašně! Tak trošku jako kecy Dity P., řekl bych. S úlevou vypadávám z busu v Koutech u pošty, veselá parta naštěstí frčí až na Červenohorské.

Šteluju hůlky a bágl a vyrážím po zelené, která mě během pár desítek metrů přivádí k pastvině obehnané elektrickým ohradníkem. Říkám si, že mně to teda pěkně začíná, sháním větev, snažím se jí udržet dráty nízko u země a zároveň přelézt ohradník bez toho, aby mně „zadrnčel“ v rozkroku. Jestli se na mě od chalup někdo dívá, tak se jistě za záclonou královsky baví. A na druhé straně pastviny to stejné :o) Cesta začíná pěkně zostra stoupat, takže pauza a flísku do batohu. Počasí je na půlku listopadu naprosto neskutečné… modrá obloha, sluníčko, teplo, totální bezvětří. Konečně zas jednou meteorologové nekecali. Když vyfuním na rozcestí Pod Suchou horou, tak jde do báglu i softshellka a já si vykračuju v pohodě jenom v triku. Po svážnici tady vede zpevněná lesácká cesta, která sice není nijak extra záživná, ale když sečtu parádní počasí, naprostou samotu, hučení Divokého potoka pode mnou, krásné bukové lesy, občasné výhledy směrem k Medvědí hoře a Pradědu, pak to nemá chybu.

jeseniky_11-2013_clanek_1

Kolem Skalek u Vodní cesty s přístřeškem na jižním úbočí Šindelné hory vycházím až ke směrovníku Pod Šindelnou a o kousek dál už končí zmíněná svážnice a začíná krásná cestička hřebenovým smrkovým lesem s travnatým a borůvkovým podrostem. Slunko pořád hřeje jak o život, kochám se výhledy směrem k Červenohorskému sedlu s typickými zářezy sjezdovek a k Pradědu… případně se dá na západní straně zahlédnout Klínová hora.

Přes rašeliniště přicházím k rozcestí Bílý sloup (1227 m n. m.), kde končí stoupání po zelené značce a přecházím na známou červenou evropskou é‑trojku. A metry, které jsem si tak hezky vyšlápnul teď zase rychle ztratím, protože mě čeká sestup na Červenohorské sedlo. Tahle zpevněná „dálnice“ taky nepatří zrovna k největším „hitům“ a obzvlášť v létě se tudy přes davy lidí nedá pomalu ani projít. Teď je tady ale celkem klid… Nicméně se stejně moc nezdržuji a dolů do sedla to hrnu hodně rychlým tempem. U silnice přes sedlo sedám do dřevěné autobusové čekárny na svačinku a pár hltů čaje z termosky a hned zas mažu dál. Zpevněná lesácká cesta pokračuje za silnicí ještě asi kilák a půl do kopce a v místě sjezdovky se otevírá hezký výhled jak na samotné sedlo, tak směrem k Bělé pod Pradědem.

jeseniky_11-2013_clanek_2

Kus před rozcestím Klínovec (1100 m n. m.), odkud jsou pěkné výhledy k Dlouhým Stráním, zpevněná cesta končí a já pokračuji už zase hezkou travnatou stezkou mezi borůvčím a smrky nahoru směrem na Výrovku (1167 m n. m.) a na Malý Jezerník (1208 m n. m.). Odtud vede cesta přes povalové chodníky v rašeliništích, které už jsou tady mimochodem místy pěkně zdevastované a vypadaná, ztrouchnivělá a namrzlá prkna vyžadují celkem slušnou pozornost při průchodu. Následný výstup lesem na Velký Jezerník (1309 m n. m.) není za sucha žádný problém, ale přecejenom mám na zádech 14 kilo a kluzké kameny a kořeny v kombinaci s blátem a námrazou mě nutí znovu vytáhnout hůlky. No a pak už v pohodě během chvilky přicházím přes Slatě ke Švýcárně. Mám v plánu posedět až na mé oblíbené Barborce, takže u Švýcárny jenom doplňuji vodu, povídám si pár minut s příjemným dědečkem bafajícím z lulky u stolku vedle pramene, hladím si jeho mazlivého psa neurčité rasy, věku a pohlaví a valím dál. Na následující úsek se netěším už od samého rána… ta asfaltka od Švýcárny pod Pradědem kolem Kurzovní a Barborky k Ovčárně je čiročiré zlo. Táhne se jak sopel a z toho šajze asfaltu mě bolí za chvilku nožičky :o( Ještěže mám před sebou vidinu posezení na Barborce. Pomalu se stmívá a trošku ve mně hlodá touha šlapat dál kolem Ovčárny na hřeben a fotit rudé nebe se zapadajícím sluncem, ale představa horké polévky, dvou piv a kafe je zatraceně lákavá ;o)

jeseniky_11-2013_clanek_3

Po hodince posezení na Barborce chystám čelovku do kapsy, nasazuji čepici a rukavky a vyrážím do tmy (je hrozný, jak se teď brzy stmívá). Naštěstí měsíc i přes částečné zakrytí mraky svítí jak o život (zítra bude úplněk), tudíž čelovku zatím vytahovat netřeba. Silnice k Ovčárně už je slušně namrzlá, takže sebou asi třikrát málem seknu, ale při stoupání nahoru k Petrákům už je to v pohodě. Čím výš stoupám, tím větší (příjemné!) mrazení v zádech pociťuji. Mizím naprosto sám od civilizace, je totální bezvětří a ticho, dole se mně pomalu vzdalují světla z Ovčárny, naproti svítí do tmy bezpečnostní červená světla na vysílači na Pradědu… úžasná atmosféra! Je docela příjemné teplo, výstupem se taky zahřívám, takže po chvilce putuje čepice i s rukavicemi do kapsy. Na hřebenu je tak nádherně vidět, že se rozhoduji jít ještě kus za Vysokou holi a tam teprve najít místo na bivak.

Někde u Kamzičníku popocházím pár metrů od cesty za kosodřevinu, shazuji bágl a hledám místo na stan. Rovných travnatých plácků je tady hafo, ale všude jsou taková kvanta (teď už zmrzlých) bobků od kamzíků, že bych si v noci připadal jak princezna na hrášku :o) Po pár minutách přecejen nacházím příhodné místečko a pouštím se do stavby stanu. Ten jsem koupil teprve nedávno a stavěl jsem ho na zkoušku jen jednou na zahradě u domu. I tak mně stavba zabírá jenom asi 8 minut a i tento fakt hovoří pro to, že jsem vybral dobře (Pinguin Aero 2). Nafukuji Therm‑A‑Restku, vybaluji péřák a pak ještě asi půl hodiny mlčky stojím před stanem a s úžasem pozoruji okolní krajinu, měsícem nasvícený hřeben, blikající světla měst a vesniček pode mnou… absolutní a dokonalé ticho… doslova mysteriózní zážitek.

jeseniky_11-2013_clanek_4

Asi kolem osmé lezu do spacáku, ale jednak je na mě na spánek ještě brzo a druhak v hlavě víří kvanta zážitků z právě uplynulého dne, takže usínám až někdy kolem deváté. Teplota v noci padá určitě na nulu nebo těsně pod, takže asi po dvou hodinách spánku mě budí mírný pocit chladu. Natahuji na flísku ještě péřovou Warmpeacku a rázem je teploučko jak v pokojíčku ;o) Upadám znovu do poklidného spánku, ale kolem půlnoci se stává strašná věc… přichází Močopud!!! To je něco jako Strachopud, ale mnohem, mnohem horší :o) Vylézt z vyhřátého spacáku jen ve spodkách, vklouznout do vymrzlých bot a jít se vymočit se mně chce asi jako Gándhímu na zabijačku, ale je mně jasný, že do rána to nemám šanci vydržet.

Je taková kosa, že se třepu jak ratlík a mám co dělat, abych požadovaný úkon zvládl bez ztráty kytičky a nelezl zpátky do spacáku s mokrýma spoďárama, ale zase díky téhle noční „vycházce“ můžu chvilku pozorovat naprosto jasnou noc. Zmizely poslední náznaky oblačnosti, nad hlavou se skví miliony hvězd, měsíc září, až to oslepuje a odráží se v hladině Slezské Harty, která je takto i v té dálce krásně viditelná. Pár sekund se kochám touhle mrazivou zářící nádherou, ale déle už ta zima nejde vydržet, takže zdrhám zpátky do peří. Za pár minut už je mně zase krásný teplo a do rána spinkám jak nemluvně. Jeden poznatek – dát si na noc nepoužité oblečení pod hlavu jako polštář je v jádru dobrý nápad, ale příště už ne do igelitového pytle. To šustění je k zbláznění :o)))

Telefon mě budí v šest, nějaká ta hygiena a pak snídaně ve „dveřích“ stanu s výhledem na východ slunce… dobře jsem večer zapřemýšlel, na které straně hřebene bydlet ;o) Bohužel se nad Jeseníky natáhla menší deka z oblačnosti, která nedává rannímu slunečnímu představení dokonale vyniknout, ale i tak je to fascinující podívaná. V údolíčkách v okolí Bruntálu se převaluje mlha, obzor se barví do zlatých odstínů, slunce nasvěcuje zespodu zmíněnou oblačnost nad mojí hlavou… a když se na několik minut slunce dostane do mezery mezi obzor a spodní hranu oblaků, tak to prostě nemá chybu. Suchá tráva na hřebeni září v odstínech červené, sluneční paprsky osahávají úžasnou krajinu Jesenicka a já jen stojím v němém úžasu a nemůžu se vynadívat. Vedle lesknoucí se hladiny Slezské Harty poznávám hlavně podle nápadných pruhů dřevin homoli bývalé sopky Velký Roudný a na obzoru se překrásně rýsuje silueta Beskyd. Snažím se tuhle galashow i vyfotit, ale moc se nedaří. Chtělo by to asi stativ, filtry a hlavně více zkušeností. Ale pro zaznamenání vzpomínek na tyhle úžasné chvíle mně ty moje výcvaky z ruky stačí ;o)

jeseniky_11-2013_clanek_5

jeseniky_11-2013_clanek_6

Kolem půl osmé začínám pomalu balit, protože chci stihnout dvanáctku bus od Skřítka. Ve stanu ani na spacáku není jediná kapka vysrážené vlhkosti, což mně opět dělá radost z výběru. Taky čaj z nově pořízené termosky (Coleman) je po 26 hodinách furt hodně teplý a je to v chladném ránu sakra příjemnější pití než ledová voda (mimochodem, trošku čaje jsem si dovezl až domů a byl pořád vlažný… po 37 hodinách!). Před osmou nahazuji batoh na otlačená ramena a pokračuji po hřebeni přes rozcestí Nad Malým kotlem k Jelení studánce. Šlapu úplně sám, nikde ani noha a já si užívám krásného rána.

jeseniky_11-2013_clanek_7

Zamrzlé kaluže u cesty naznačují, že v noci to asi opravdu šlo pod nulu. U Jelení studánky doplňuji vodu a dávám menší pauzu. Před kamenným přístřeškem svačí nějaký týpek, který tady zjevně nocoval, a tak jsem rád, že jsem se rozhodl spát jinde… fakt mám rád samotu ;o) Kolem Břidličné hory docházím na Pecný (1334 m n. m.) a nastává další neskutečná kochačka s výhledy na zamlžená údolí v okolí Šumperka a Velkých Losin pode mnou a travnatý hřeben směrem k Pradědu za mnou. Oblačnost už se trochu protrhala, takže sluneční svit přidává krajině i fotkám na plastičnosti. Stojím v naprostém tichu a stále trvajícím bezvětří na kamenné vyhlídce aspoň půl hodiny a ukládám si tyhle chvilky na ty nejlukrativnější segmenty harddisku svého mozku.

jeseniky_11-2013_clanek_8

Jelikož chci stihnout na Skřítku i oběd (přecejen skorozmrzlý rohlík s kouskem čokolády na snídani mě ne zcela uspokojil), tak opouštím tohle nádherné místo a začínám sestupovat po zelené dolů. Na Ztracené kameny už ani nelezu, dělám jen pár fotek ze suťoviska pod nimi a pokračuji lesem v sestupu z hřebene. U motorestu v sedle Skřítek převlíkám propocené triko, v hospodě se láduju poctivým gulášem a stíhám i kafčo. Autobusem ve 12:04 se přemisťuji do Šumperka a odtud lokálkou do Zábřehu. Tady má můj expres nahlášenou 20minutovou sekeru, čímž mně ujíždí přípoj na Brno v České Třebové :o( Tam mě ale čeká milé překvapení – přípoj má taky zpoždění, takže ho nakonec stíhám v pohodě. Holt to mají v ČD vymyšlený :o) V Brně taktak chytám spoj do rodného městečka a po čtvrté odpolední už shazuju bágl doma v předsíni.

jeseniky_11-2013_mapa
Klikni pro přesun na mapy.cz

Asi jste z předchozích řádků pochopili, že tenhle víkend prostě neměl chybu. Veškeré nově pořízené vybavení splnilo moje očekávání, počasí se nedalo nazvat jinak než excelentním, fyzicky jsem taky svůj první výšlap na těžko zmákl překvapivě v pohodě (zhruba 33 km, celkové převýšení nahoru cca 1450 m, dolů cca 1150 m). A noční pochod po hřebeni za svitu měsíce, východ slunce na Kamzičníku nebo ranní výhled z Pecného – to jsou zážitky, které už mně nikdy nikdo nevezme. A můžete si o mé přehnané romantičnosti myslet, co jen chcete ;o)

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE

Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na nějaké spojovačky, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Jesenících a okolí ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně