3. a 4. 9. 2011 – přechod Jeseníků

Na Jeseníky už jsme si brousili s Ájou zuby pár týdnů, takže když jsme oba měli první zářijový víkend volno a předpověď počasí zněla jak z pohádky, nebylo o čem mluvit. Úžasný víkend s několika „vloženými“ historkami…

V sobotu vstáváme ve 3.30 hod. a ač se považuji za ranní ptáče, musím uznat, že v tu chvíli bylo tak brzo, že bylo brzo i na to, aby bylo brzo. Po čtvrté jsme v Brně, kupujem čtení a pití a čekáme na vlak na Českou Třebovou.

Vložená historka č. 1
Při čekání potkáváme v hale brněnského nádraží mého megaoblíbence, spisovatele Jaroslava Rudiše. Jelikož má druhý den premiéru Alois Nebel na festivalu v Benátkách a Jaroslav za sebou táhne cestovní kufr, je víc než jasné, že míří právě tam. Oslovit jsem se ho neodvážil, ale stejně mě tohle nečekané setkání potěšilo.

Přes Českou Třebovou (krásný nádraží!) a Zábřeh míříme na sever. Od Hanušovic je bohužel výluka, ale poloprázdný bus nás v pohodě za pár minut dopravuje do cíle naší cesty – Ramzové. Mažeme hned k lanovce, kupujeme lístky až nahoru na Šerák a v 9 hod. už se vezeme. Počasí je přesně takový, jak meteorologové slibovali – modrý nebe, pár mráčků, slunce, teplo, jemný větřík… lidí málo… nááádhera! Hned nad lanovkou je čas na první svačinu, protože od té „noční snídaně“ už přecejen nějaký čas uběhl :o)

Od chaty na Šeráku šlapeme hezkým horským lesem plným borůvčí (třetina borůvek orvaná, třetina suchá, třetina kyselá :o)) na Keprník, což je pěkný skalnatý vršek s vyhlídkou. Pár fotek, napít a štrádujeme dál pořád po červené přes Trojmezí, sedlo pod Vřesovkou až k Vřesové studánce na úbočí Červené hory. Tady klid, pohodu a krásnou přírodu střídají davy lidí a zpevněná cesta k Červenohorskému sedlu. Nedá se nic dělat, nějak to prostě musíme přejít. Scházíme dolů na Červenohorské a v bufíku dáváme párek, dršťkovku, pivko a jako tečku na závěr parádní domácí ovocný koláč.

015

Nevím, co nás napadlo se tak nacpat, když hned za silnicí nás čeká slušný stoupák :o) Po docela nudné zpevněné cestě funíme jak hroši a potíme jídlo :o) Přes Klínovec, Výrovku a rašeliniště Malého Jezerníku docházíme k legendární chatě Švýcárna. Docela mě překvapilo, jak mají vyřešený na chatě výdej jídla. Klasický teplý pult s nerezovými vanami, řada s tácy… jak ve školní jídelně nebo nádražním bufetu :o) Ale při tom návalu lidí, co se tady za den otočí je tento způsob pochopitelný a nehrozí aspoň žádné dlouhé čekání. Výběr jídel slušnej a podle toho, co jsme viděli, tak i poctivé porce. My dáváme jen pivo/kofolu a hurá na nejhnusnější úsek celého našeho putování.

031

Od Švýcárny k Pradědu vede odporná, od-por-ná, OD-POR-NÁ asfaltka. Táhne se jak sopel, lidí jak sraček, shora se řítí silniční vši (čti cyklisti) neskutečnou rychlostí (čest výjimkám!)… prostě pro nás hnus fialovej! Navíc se zatáhlo nebe a podmračené počasí naší náladě tudíž taky nepřidává. Pod Pradědem se ke kolařům přidávají hromady koloběžkářů (kolobrndy půjčují nahoře u vysílače) a člověk si musí dávat docela majzla, aby došel nahoru v celku. Zpruzení docházíme k vysílači a já nevěřím vlastním očím.

Vložená historka č. 2
V celém kraji se převážně točí pivo Holba z nedalekých Hanušovic. Absolutně nechápu, jak je možné, že celý komplex Pradědu má pod palcem „naše“ Starobrno. Jaktože si takhle lukrativní záležitost nechaly Hanušovice vyfouknout? Kde je severomoravský patriotismus?

Každopádně moje první cesta vede k výčepu a tekutinou, která mě provází životem asi od 16 let, si trošku napravuji dojem z ohavnosti, kterou jsme právě prošli. (Prosím, netřeba v komentářích případně rozpoutávat boj o to, které pivo je lepší. Každý ať si pije, co mu chutná ;o)) Obhlížíme vysílač a upřímně řečeno – zblízka je to pěkně odporná stavba. Všude špína, bordel, beton, davy lidí… rychle pryč odtud. Scházíme k chatě Barborka, kde máme zamluvené ubytování.

039

O této chatě jsem na netu četl velmi rozporuplné reakce – jedni ji zatracují, jiní chválí. Za nás dva můžu říct: spokojenost. Za 220 Kč/osoba/noc nemůžete čekat žádný Hilton. Náš dvoulůžák byl sice malý s postarším vybavením, ale prostěradla a povlečení byla čistá, v pokoji uklizeno… jedna skříň, stolek, umyvadlo… nic víc nepotřebujeme. Co je teda slabší je jediná sprcha a dva záchody na celé patro. My jsme tam byli naštěstí skoro sami, ale při plné obsazenosti (např. v zimě) bych to ráno v osm nechtěl vidět :o( Navíc sprška je tak malinká, že jsem přemýšlel, jestli se neskočím namydlit na chodbu :o) A to jsem dopadl ještě dobře. Když se šla po mně sprchovat manželka, tak si stihla spláchnout mýdlo jen z půlky těla. Pak praskla o patro níž voda a musela se zastavit v celé ubytovně :o) Ale berem to s humorem, je to stará stavba a takové věci se prostě stávají. Mydlinky setřela Ájucha do ručníku a mazali jsme dolů do hospody. Večeře nám oběma šmakuje jako hrom, jídlo chutné, porce poctivé, ceny přiměřené, obsluha rychlá, vstřícná, sympatická. Dáváme nějaký to pivo/víno, pár her karet a kostek a frčíme chrápat.

Ráno vstáváme po šesté, rychlá snídaně z vlastních zásob a chceme vyrážet se svítáním. Jenže ouha, přichází menší zrada…

Vložená historka č. 3
Nějak nám nedošlo, že chata se na noc zamyká, a že tak brzo ráno jak potřebujeme, nám nikdo zodpovědný neodemkne. Venku svítá, foťák sebou cuká v brašně a tak se uchylujeme k nouzovému řešení. Klíče od pokoje necháváme na okýnku recepce a jdeme na pánské záchody v přízemí. Okna jsou naštěstí nízko a dá se krásně vylézt za chatu :o))) Krademe se od Barborky jak zloději a mizíme v ranním oparu nikým nepozorováni :o) Tímto se na dálku omlouváme provozovatelům chaty, ale snad se nic tak hrozného nestalo. A pro jistotu pro vás ostatní zdůrazňuji, že účet za pobyt jsme opravdu platili předchozí den hned po příchodu na chatu! :o)

043

Od Barborky to bereme po modré kousek podél Bílé Opavy až na rozcestí pod Ovčárnou. Voda šumí, do vlhkého lesa pronikají první ranní paprsky, je krásně teplo… nádherný ráno! Po žluté šplháme do kopce k Ovčárně a hotelu Figura. Kozénky a ovečky chroupají čerstvou trávu, ale my mažeme dál do kopce směrem k legendárním Petrovým kamenům. Krásným stoupáním se dostáváme na hřeben a zároveň nejkrásnější část celých Jeseníků. Při otočení zpět se na obzoru rýsuje vysílač na Pradědu, který takhle z dálky už nevypadá tak odpudivě jako včera z pár metrů :o) Pod ním je vidět naše „noclehárna“ Barborka a údolí Bílé Opavy.

047

Couráme se po travnatých pláních hřebene, kde se střídá kleč, borůvčí a nízké, větry ošlehané, smrčky… modré nebe zdobí bílá mračna různých typů a můj foťák má pohotovost. Po pravé ruce se na obzoru klene silueta známé vodní nádrže Dlouhé stráně (horní přečerpávačka), po levé jesenické podhůří s Malou Morávkou, Dolní Moravicí a Rýmařovem. Nikde ani noha, za celou cestu po hřebeni potkáváme snad 5‑6 lidí. Užíváme si tyhle neskutečný okamžiky a kocháme se jak o život. Jak říká krásně Dr. Skružný v podání pana Hrušínského ve Vesničce mé, střediskové: „Takovýhle chvíle by si měl člověk schovávat jako takovej vohřejváček na horší časy.“

074

Přes Vysokou holi a Kamzičník přicházíme ke známému udržovanému přístřešku u Jelení studánky. Vycházíme na Břidličnou horu a poté se těšíme krásným výhledem z Pecného na Sobotín, Velké Losiny a Šumperk. Naposledy máváme dozadu Pradědovi a začínáme po zelené sestupovat přes Ztracené kameny dolů do sedla k motorestu Skřítek. Tady dáváme jako krásnou tečku za výletem poctivej šnycl, ledovou kofolu a jdem na bus.

Vložená historka č. 4
Po vstupu do autobusu nás řidič s lišáckým úsměvem informuje, že do Šumperka asi budeme muset jít pěšky, protože mu začala haprovat elektronická kasa na výdej jízdenek. Zatím si máme sednout a uvidí se co dál. Během jízdy pořád řeší vzniklou situaci s dispečinkem a nabírá pár dalších lidí bez placení. Po příjezdu do Šumperka se jdu za ním zeptat, jak to dopadlo a co jsme dlužni. Mávne rukou, usměje se, že to máme grátis a popřeje pěkný den. Díky, Veolio, ale kdyby vám těch našich pár pětek chybělo, tak se ozvěte ;o)

Ze Šumperka frčíme klasickou cestou s přestupy v Zábřehu a České Třebové vlakem zpět k Brnu. Nikde žádná výluka, vlaky poloprázdný, vše jede na čas, tak to má být. Jen toho arcikokota, kterej vymyslel takový ty výklopný pidiokýnka, kterejma nejde v parným létě do vlaku žádnej vzduch ani za jízdy, bych v červnu posadil do takovýho vlaku, zavřel v kupé a nechal ho vystoupit až v září! Nicméně domů se dostáváme, a když jsme v našich Rosicích asi 100 metrů od baráku, přichází poslední nečekané zpestření tohoto víkendu.

Vložená historka č. 5
Na plácku a mezi porostlé suchou travou a plevelem se najednou objeví malý plamínek a dva odhadem desetiletí kluci se ho snaží uhasit. Asi si hráli s lupou nebo sirkama a nějak to nezvládli :o) Tráva je suchá jako troud a čerstvý vítr v pár vteřinách dělá z plamínku slušný stepní požár. Zaháníme kluky pryč (proč jim dělat průser hned na začátku školního roku? Nebyli jsme jiní :o)) a já poprvé v životě vytáčím 150. Nedaleko jsou totiž garáže, domy a železniční trať a plameny se šíří ve větru fakt docela svižně. Hasiči jsou na místě do pěti minut a v pohodě mají situaci za pár minut pod kontrolou. Dělám pár dokumentačních výcvaků a definitivně míříme domů… do sprchy… k večeři :o)

hasici1-thumb
Klikni pro zvětšení

hasici2-thumb
Klikni pro zvětšení

Co závěrem...? Na Praděd mě už v životě nikdy nikdo nedostane, oproti tomu úsek mezi Skřítkem a Ovčárnou si milerád kdykoliv zopakuji a všem ho můžu vřele doporučit. Fakt nádhera!!! Příště chceme do výletu ještě nějak zakomponovat Paprsek a Králický Sněžník…

Kudy jsme šli…

Jeseniky_09-2011_mapa_thumb
Klikni pro zvětšení

FOTOGALERII (100 snímků) Z VÝLETU NAJDETE ZDE

Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na nějaké spojovačky, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Jesenících a okolí ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně