21.–22. 3. 2014
Bílé Karpaty

Předpověď počasí vycházela naprosto epesně na pátek a sobotu a mně se strašně nechtělo být doma. Manželka se vyjádřila v tom smyslu, že by si taky mohla zařídit v práci páteční volno, a že by se ráda přidala. Paráda… takže kam? Na hranice se Slovenskem to od nás není zas tak daleko, takže Bílé Karpaty…

Vlak nám tentokrát jede až v 6:45 hod., takže vstávání v pohodě. Přes Brno a Uherské Hradiště dojíždíme do Uherského Brodu odkud nás bus veze do Starého Hrozenkova. Vystupujeme na zastávce Pila a u rybníčka hned vedle silnice začínáme dvoudenní výšlap vydatnou svačinkou (už jsme jako ty, Marky :o)). Po občerstvení nastupujeme na žlutou TZ a ta nás vyvádí pěknými bukovými a smíšenými lesy a slušným stoupáním přes kótu Pod Žárem až na rozcestí Pod Příslopem. Je nádherný jarní den, modrá obloha, teplo, slunečno… a já konečně zase na cestě – co víc si přát? Totální pohodička je jenom jemně kažena místy hodně čerstvým větrem a do oparu zahaleným obzorem, což nás ovšem nemůže rozházet ;o) Od rozcestí Pod Příslopem se nám naskýtají první pohledy na tuhle úžasně rozmanitou krajinu tzv. Moravských kopanic, kterou charakterizuje roztroušená zástavba se střídáním zalesněných a bezlesých ploch, drobných lesíků a nevelkých políček.

bile-karpaty_03-2014-clanek-1

Zpevněnou cestou docházíme k rozcestí Pod Vyškovcem, kde střídáme značku a přecházíme na červenou. Ta vede bohužel asi dva kiláky po asfaltové silnici, ale jelikož je tady nulový provoz a kolem lesy, tak to není tak strašné. Přes Rapantův vrch dorážíme do turistického a lyžařského areálu Mikulčin vrch. Plno chat, vleků, nepořádku… podle nás nepěkné to místo… rychle pryč. Zpevněná cesta (zelená a žlutá TZ) nás vede necelý kilák lesem a následně vchází do Lopenického sedla, kde se otevírají překrásné výhledy na okolní stráně poseté roztroušenými kopaničářskými samotami, lesíky a pastvinami… nádhera!

bile-karpaty_03-2014-clanek-2

Ze sedla funíme lesem do kopce po zelené TZ na Kobylec a následně Malý Lopeník. Tady se Áji nedaří odlov kešky a já si zapisuji do paměti, že se zde nachází parádní dřevěný přístřešek se třemi širokými lavicemi (plus stůl) vhodný na přenocování. Zapomněl jsem ho vyfotit, ale vidět ho můžete tady. Pokračujeme pořád po zelené TZ po státní hranici (kačerka si vylepšuje náladu dvěma úspěšnými odlovy) až k rozhledně na čtvrté nejvyšší hoře Bílých Karpat – Velkém Lopeníku (911 m n. m.). Dáváme krátkou pauzu a samozřejmě lezeme na celoročně volně přístupnou, 22 metrů vysokou, rozhlednu. Bohužel je stále šílený opar, takže fotky nestojí za moc, ale stejně jsou ty výhledy na slovenskou stranu překrásné. Dokonce se nám daří zahlédnout zasněžené vrcholky Malé Fatry…

bile-karpaty_03-2014-clanek-3

Z Velkého Lopeníku nás zelená TZ vede kousek po hranici a pak lesem hodně slušným sešupem až do údolí potoka Hrubár a osady Staré Díly. Tady, abychom se nenudili, cesta hned zase stoupá vzhůru kolem pramene Březovské kyselky (keška) na Novou horou a po krásných loukách a pastvinách s výhledy scházíme zase dolů do údolí potoka Klanečnice a obce Květná. V hospodě naproti sklárnám dáváme točenou limču a krátkou pauzu a už teď je nám jasné, že na Holubyho chatu, kde máme domluvené ubytování, to za světla nestihneme. Ale ničemu to nevadí… čelovky máme, počasí je v pohodě a noční výstup na nejvyšší horu Bílých Karpat Velkou Javořinu (969 m n. m.) bude zajímavým zpestřením.

Vyrážíme ještě za světla, Ajka úspěšně odlovuje další kešuli nad obcí, ale zhruba ve třetině výstupu slunce zachází a rychle se šeří. Stoupák na Velkou Javořinu je hóóódně výživná záležitost – na cca pěti kilácích to dělá kolem 600 výškových metrů. Asi v půlce krpálu nasazujeme čelovky a za tmy stoupáme dál. V korunách mohutných buků nad námi šumí vítr, v kuželech světel se třpytí záplavy kvetoucích sněženek podél cesty a při občasných výhledech mezi stromy září tisíce světel ve vesničkách a městech (směr Uherský Brod) pod námi… magie noci ;o) Po zhruba dvou hodinkách problesknou mezi větvemi světla vysílače na Javořině a to už pomalu docházíme k Holubyho chatě.

Hned za vstupními dveřmi nás celkem překvapuje velká voliéra s nádherným papouchem Ara Ararauna. Dáváme limču, polévku (za ten pseudovývar by měli kuchaře máčet v koši ve Váhu), kafe a jdeme se ubytovat. Celá chata prochází postupnou rekonstrukcí, takže třeba pokojík je parádní, ale ve sprchách, které na rekonstrukci teprve čekají, je potřeba se obrnit velkou dávkou tolerance ;o) Nicméně to nějak zvládáme a před desátou usínáme za občasného chrčivého Ahóóój, jímž mluvící Ara častuje ze své voliéry celou chatu :o)

Ráno se tradičně budíme hodně brzo, hážu na sebe rychle nějaký hadry, beru foťák a jdu zkusit pár ranních snímků před chatu. Bohužel jsou výhledy omezeny stromy, ale hlavně je opět hodně silný opar, takže focení nic moc. Ještě se chvilku zastavuji u mluvícího papagája, ale když se po chvíli z jeho zobáku ozve trrrdlo, urážím se a jdu zpátky na pokoj :o) Pomalu balíme, v osm dostáváme v restauraci snídani a hned po ní vyrážíme na cestu. Kromě stále čerstvého větru a už zmíněného oparu je pořád nádherné slunečné počasí, které má vydržet celý den… navíc nás dneska čeká už jen nějakých 15 kiláků, takže pohoda, paráda a tak dál ;o)

bile-karpaty_03-2014-clanek-4

Od chaty stoupáme k mohutnému vysílači na vrcholku Velké Javořiny a od něj pokračujeme po červené po hřebeni s úžasnými výhledy. Nedaleko pomníčku bývalého federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška, který zahynul v roce 1995 i se svou dcerou pod lavinou v roháčské dolině Parichvost, odlovuje Ája další keš a poté už scházíme lesem s mraky kvetoucích sněženek po česko‑slovenské hranici přes vrch Durda na Kašpariskův vrch s pomníkem partyzánského velitele Dibrova, který zde padl v říjnu 1944 (další úspěšný kačerský log). Stejně jako včera, tak ani dnes nepotkáváme (snad na jednu nebo dvě výjimky) na cestě ani nohu a mé asociální já je v sedmém nebi :o) Kousek za Dibrovovým pomníkem se odpojuje od červené značky značka zelená, která nás jarním lesem přivádí na Šibenický vrch. Tady se chvíli kocháme úžasným výhledem do krajiny nad obcí Nová Lhota a po zorientování a omrknutí celého okolí z téhle parádní vyhlídky se rozhodujeme opustit značku a bereme to po pastvině a sjezdovce dolů k silnici. Na chvilku se zastavujeme u vodní nádržky pod skiareálem, která patrně v zimě slouží jako zdroj vody pro sněžná děla, ale nyní je z ní krásný mini‑biotop s rákosím, ve kterém hnízdí kačeny a u břehu pozorujeme i první letošní ropuchy obecné probouzející se po zimě a chystající se na jarní páření.

bile-karpaty_03-2014-clanek-5

Kousek za nádrží to bereme šikmo cestou necestou přes pole a směřujeme k jasně viditelné polňačce, po které vede modrá TZ k lesnatému vrcholu Hradisko. Pěkným smíšeným lesem s mohutnými buky přecházíme těsně pod vrcholem a pak už pozvolna klesáme směrem k Javorníku – cíli našeho putování. Nad obcí pod lesem se otevírají znovu krásné výhledy na okolní kopce a údolí říčky Veličky, Andělína loguje další kešku a to už vcházíme do dědiny a natěšení na pořádný oběd hledáme hospodu, kde vaří. Mno, hospody jsou tady dvě, ale o jídle si můžeme nechat leda tak zdát, takže si dáváme jenom pivo a limču a pomalu se přesouváme přes pole za dědinou k rozhledně Drahy. Tahle 20 metrů vysoká dřevěná rozhledna by mohla sloužit jako exemplární příklad plýtvání penězi z evropských fondů. Postavit rozhlednu v údolí, z jejíhož vrcholku vidíte v podstatě to samé, jako když stojíte pod ní… to musel vymyslet řádně chorý mozek :o( Fučí tady jak na motorce, takže zalézáme za mez do relativního závětří a futrujeme z báglů poslední zbytky zásob. Kabanos s gumovým rohlíkem a pár křížal místo vysněného šnyclu… co už teď? :o) Po tomhle skvostném „obědě“ odlovuje Ája kešku pod rozhlednou a lezeme nahoru – omrknout ty úúúžasnéé výhledy.

bile-karpaty_03-2014-clanek-6

No, svoje už jsem k tomu napsal o pár řádků výš. Ale aspoň z vršku téhle rádobyrozhledny vidíme, že se nemusíme kvůli cestě na nádraží vracet do dědiny. Stráášně pohodlnou cestou přes mostek nad tratí, zadrátovanou pastvinu, husté křoví, strmou mez a koleje přicházíme na vesnické pidinádražíčko :o) Máme ještě necelou hoďku čas, takže se vyvalujeme v závětří na prosluněné mezi za nádražní budkou, koukáme do mraků a hodnotíme tuhle po čertech vydařenou dvoudenní akci. No a pak už nás České dráhy (jeli jste na chlup přesně, Alane! ;o)) odváží přes Velkou nad Veličkou, Veselí nad Moravou a Brno do domovských Rosic.

Závěrem…
Celá naše štreka měřila zhruba 40 kilometrů a ačkoliv Bílé Karpaty nepatří mezi žádné velehory, připravte se na slušné střídání výstupů a sestupů. Nám to hodilo zhruba 1800 výškových metrů nahoru a stejně tak dolů, což je podle mě celkem solidní cifra. Krásné smíšené (ponejvíce bukové) lesy se tady střídají s odlesněnými místy a pastvinami, na kterých jsou roztroušeny samoty, z nejvyšších partií se pak otevírají moc pěkné výhledy (Považský Inovec, Strážovské vrchy, Vtáčnik, Malá Fatra, Chřiby, Pálava… za dobré dohlednosti údajně až Vysoké Tatry či Alpy). Nádherný kraj, který si dovolím doporučit všem majitelům toulavých bot…

bile-karpaty_03-2014-mapa
Klikni pro přesun na mapy.cz


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE

Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na nějaké spojovačky, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Bílých Karpatech a okolí ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně