20.–22. 8. 2010 – CHKO Železné hory

Předpověď na víkend byla víc než geniální, takže ve čtvrtek večer padlo rychlé rozhodnutí „někam vyrazit". A jelikož jsme byli letos s manželkou z různých důvodů nuceni zrušit obě dovolené (Nízké Tatry, Hostýnské vrchy) a celé léto se nikam nedostali, těšili jsme se ven jak děcko na dudlík.



Východní Čechy jsou pro nás (s výjimkou parádních Toulovcových maštalí) zatím velkou neznámou, takže jsme se rozhodli zamířit právě tam – konkrétně do Železných hor v okolí Třemošnice a přehrady Seč. V pátek po obědě frčíme prázdným rychlíkem z Brna do Čáslavi a odtud místní lokálkou do Třemošnice.

Viděl a zažil jsem už pár „úsměvných“ lokálních mini-tratí, ale ta z Čáslavi do Třemošnice patří v mém žebříčku k nejkouzelnějším. Jediný vagónek s kabinou pro mašinfíru vpředu i vzadu, velmi (ale VELMI!) bodrý průvodčí vyřvávající co chvíli názvy blížících se zastávek a vtipkující s cestujícími včetně psů, vlak řítící se krajinou ohromující rychlostí umírajícího hlemýždě, zastavení lokálky a přechod „fíry“ na druhou stranu vlaku do druhé řídicí kabiny kvůli změně směru jízdy (tzv. úvraťová trať), zastavení vlaku a ruční přehazování vekslu (výhybky), všechny zastávky pouze na znamení a to ještě takové zastávky, kdy to vlak zapíchne uprostřed polí u nějaké plané jabloně a dědinku, po níž se „stanice“ jmenuje, tušíte někde na obzoru za pěti kilometry obilných lánů atd. No prostě bomba bombastická! :o))) Pokud jste milovníky tohoto druhu romantiky, pak si tuhle železniční trať nenechte ujít.

Chvilku nám trvá než se vymotáme z Třemošnice, ale pak už v krásném podvečerním slunci procházíme smíšenými lesy s převažujícími majestátními buky a po pár kilometrech scházíme k dvojici rybníků Dolní a Horní Peklo. U druhého ze jmenovaných se nachází malinký kempík – místo našeho dnešního noclehu. Lidí je tam málo, hospůdka taková „nic-moc-oidní“, ale stejně dáváme pár piv a pak už jen nádherná teplá letní noc pod širákem u rybníka.



Ráno se chvilku procházím po břehu s foťákem, pak nasnídat, nějaká ta hygiena, sbalit a pokračujeme. Dopoledním cílem je zřícenina hradu Lichnice, kam taky po nějakých dvou hoďkách docházíme. Bohužel zjišťujeme, že otevírací doba začíná až v 10.00 hod. a jelikož je teprve půl, budeme muset počkat. Nicméně po chvilce vidíme cestičku kolem zamčené brány, která patrně vede nahoru ke zřícenině. Zkoušíme to a po pár desítkách metrů se před námi zjevuje Lichnice v celé své kráse. Nikde ani živáčka, světlo taky ještě jakž takž ujde, takže fotím jak o život. Po půl hoďce se zjevuje pohodová kastelánka, která nás jenom poprosí o zaplacení vstupného (20 Kč/osoba), ale jinak neřekne na náš drobný „prohřešek“ ani slovo. Asi to tam bude normální, takže pokud byste na Lichnici někdy zamířili (vřele doporučuji!) a bylo zavřeno, zkuste v klidu bránu obejít a počkat na „pověřeného pracovníka“ až nahoře.



Po prohlídce se ještě zastavujeme o pár set metrů dál na pěkné vyhlídce Dívčí skok se zajímavou pověstí o kruté princezně Miladě z hradu Lichnice. Ta si prý vymínila, že její nápadníci se musí s koněm třikrát otočit na kluzkém vrcholu skály. Rytíři padali dolů do rokle jak na běžícím pásu a vyzrál na ni až ten, který si dal koně okovat diamantovými podkovami. Po splnění úkolu Miladu, coby pomstu za její krutost, zastřelil kuší. Tož tak na tom světě :o)

Z vyhlídky scházíme do Lovětínské rokle, což je celkem zajímavý zářez do krajiny, který tady vytvořil Lovětínský potok. Místo je Lesy ČR ponecháno napospas přirozenému koloběhu a tato přírodní památka tak získává docela dobrý pralesoidní nádech. Pokud se tam vydáte, tak si dovolím doporučit pevné, nejlépe kotníkové, boty. V nějakých sandálkách si při neustálém poskakování po mokrých a kluzkých kamenech a padlých kmenech stromů koledujete o epesní výron kotníku či něco podobného.



Krátkou zastávku v Třemošnici využíváme samozřejmě k naplnění našich kručících žaludků. Hotel (ehm… hotel… no, je to na tom baráku napsaný) u silnice sice vypadá (a je cítit) jako nefalšovaná „čtyřka bez obsluhy v roce 1985“, ale na zahrádce za hospodou sedí celkem dost lidí a jídla před nimi vypadají normálně, takže sedáme taky. A byli jsme příjemně překvapeni. Rychlý a šikovný číšník kmitá seč může a dřív se dočkáte sněhu na povrchu supernovy než byste tady byli chvilku bez pití. Dávám si kus vepříka s hlívou a bramboráčky a bylo to velmi ucházející. Snad jen ty bramboráky by nebylo od věci po dosmažení nechat trošku okapat na ubrousku nebo papírové utěrce. Slovy pana Pratchetta „když jsem bramboráčky nadzvedl a podíval se pod ně, několik loužiček oleje mi pohled oplatilo. Kuchař určitě někdy slyšel o nutričních tabulkách, ale nesouhlasil s nimi.“ :o)))

Z Třemošnice šlapeme po červené po okraji lesa tzv. Kaňkových hor s občasnými výhledy do okolní ploché krajiny, sem tam zahlédneme krásné bedly (fotit houby širokáčem 12-24 mm je teda oříšek :o)), za plotem velké usedlosti se na pastvinách popásají koně, krávy, ovce, … pohoda. Ta malinko končí, když zjišťujeme, že dvě ovečky (z nich jedna pěkně rohatá) nestojí za plotem, ale přesně uprostřed cesty, kterou míníme pokračovat :o) Nakonec se situace vyřeší a ovce nás obíhají zpět ke svým družkám. Možná se nás bály víc než my těch zatraceně špičatých rohů :o)



Pokračujeme dál po červené přes zaniklou osadu Javorka a ne moc pěknými (aspoň pro nás) smíšenými a netykavkou velmi zaplevelenými lesy pomalu scházíme k přehradě Seč. Na začátku obří chatové osady si s námi ještě Klub českých turistů a jejich „malíři značek“ zahrají povedenou hru „Zkus se dostat po žluté do kempu Pláž“, takže poslední dva kiláky nám trvají skoro hodinu. Grrr…

V kempu testujeme, která že to hospůdka bude mít tu čest hasit naši obrovskou žízeň a nakonec zůstáváme na terase hned u brány. Oddychujeme a pak až skoro do půlnoci prndáme u piva, vína, tlačenky, utopenců, … Noc je opět nádherně teplá a díky těm „pár“ Gambáčům, co mám v sobě, je mně celkem ukradená i „bájo diskoška“, která chrlí do noci Kabáty, Landy a další nesporné milníky naší špičkové hudební alternativy. Naštěstí fakt usínám hned po zalehnutí do spacáku :o)



V neděli ráno pokračujeme podél vody až na hráz Sečské přehrady a dál po modré podél moc hezké říčky Chrudimky, která vytéká z přehrady. Cesta vede konečně krásným smrkovým lesem s palouky mechu, kolem skalky a kameny, občas vás značka vyvede až na hřeben nad řekou a otevřou se výhledy… pohoda. Docházíme až do Bojanova a tam se bohužel pohoda mění na „malinko“ stresovou situaci. Zjišťujeme, že jsme si špatně zjistili autobusové spojení a autobus do Pardubic sice jede z Bojanova, ale přesněji řečeno z Bojanova-Hrbokova, což je dědina sedm kiláků daleko a to rozhodně už pěšky nestíháme. Je neděle poledne, vesnice úplně mrtvá, nikde ani noha, jediný jiný autobus jede až někdy v pět kamsi do Chrudimi… co teď? V zoufalství už přemýšlíme, komu z příbuzných či známých zavoláme a přesvědčíme ho, že neděle odpoledne je parádní čas na autovýlet do východních Čech, ale přecejen naděje umírá poslední a tak zkouším stopovat. Ehm… stopovat… ona tam teda za 20 minut projela až tři auta, ale osud tomu chtěl, že ve čtvrtém seděla sympatická mladá dvojice, která nás do toho zatracenýho Hrbokova hodila, i když tam původně vůbec neměla namířeno! Díky vám, dobří lidé, ať jsou vaše datlovníky navždy obsypány plody a váš velbloud nikdy nepocítí žízeň!

Co závěrem? CHKO Železné hory jsme navštívili poprvé a upřímně řečeno, nic nás tam už asi moc nepotáhne znovu. Lichnice je parádní, ale co se krajiny týče, tak máme asi náročnější představy na krásy přírody. Což neznamená, že jinému by se tam nemohlo líbit. Každému holt vyhovuje něco jiného a my to příště zkusíme zase jinam… Ale hlavně že jsme vypadli na víkend ven, bylo to moc fajn...

PS: Celou fotosérii z výletu najdete ZDE nebo si klikněte na jakýkoliv snímek výše.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně