Bezmezná zhovadilost komunistické chátry...

V souvislosti se začátkem natáčení čtvrté řady seriálu Zdivočelá země jsem si vzpomněl na „věc“, která mě nedávno velmi zaujala. Pokud se zajímáte o „zkušenosti“ lidí jako je např. seriálový Tonda Maděra, dovoluji si vám vřele doporučit on-line čtení na několik dní.

Jedná se o vzpomínky leteckého akrobata a bojovníka proti komunistické zvůli Milo Komínka, který před nedávnem zemřel. Pan Komínek si odseděl jako „politický“ v různých komunistických lágrech celkem 17 let! V osmašedesátém emigroval přes Rakousko a Švýcarsko do Kanady, kde po léta vydával časopisy (např. Svědomí), organizoval petice proti sovětské okupaci ČSSR, upozorňoval na porušování lidských práv atd. Životní příběh Milo Komínka byl také zachycen v jednom dílu seriálu ČT V zajetí železné opony, na který se můžete podívat ZDE.

O jeho pobytu v neuvěřitelném prostředí vězeňských lágrů sepsal knížku I pod oblohou je peklo, která je v knižní podobě už dávno rozebrána, ale můžete si ji přečíst přímo on-line na internetu. Připravte se na zážitky jen pro silné žaludky, o kterých se vám bude ještě dlouho zdát. Brutalita bachařů, nezměrné lidské utrpení, ponížení, hlad, bití, mrzačení, vraždy, ... A všechno tzv. „na vlastní oči“.


Ženou nás na Novou samovazbu (já nemám ani boty, jsem bos), tam se musíme postavit čelem ke zdi a čekáme. Kolem nás uragán řevu bachařů, rány, sténání. Na všech korekčních celách kolem se vyvíjí sadismus těchto nadlidí formou, která přesahuje naše dosavadní zkušenosti. Jsou opravdu puštěni ze řetězu jako ti jejich služební psi, hnáni touhou ničit a zabíjet. Neustávají dříve, dokud vězeň bezvládně neleží na betonové podlaze v kaluži své krve a pak do bezvědomých trosek kopou a dobíjejí v křeči chvějící se údy.Prvního z nás šesti vhodili do korekce Mikuláše Kalinu, přímo za našimi zády a po několika okamžicích při opatrném ohlédnutí vidím Kalinu padat na podlahu v bezvědomí s rozbitým obličejem. Pak odvlékají Vlastu Gajera, Rosůlka, Prokopa a já zůstávám u zdi sám. Za mými zády proletí skupina bachařů a otevřenými dveřmi slyším sborový křik z „Prvního a Druhého oddílu“: „My chceme komisi z ministerstva vnitra, my chceme komisi z ministerstva vnitra ... gestapáci, vrazi, vraziii...!“Bachaři mne přetáhnou jen obuškem přes záda a hází na celu, zavírají a všichni rychle odbíhají potlačovat „vzpouru“ na „První a Druhý oddíl“.V porovnání s ostatními jsem měl doposud nesmírně štěstí, protože z některých zdivočelá banda bachařů za několik minut nadělala mrzáky nadosmrti. Druhý den je ke mně na celu č. 115 vhozen Otto Kobylka (hoteliér z Vysokého Mýta), dvoumetrový dlouhán, dnes ale pokroucený a docela malý. Má pravděpodobně přeražené ruce a jen sténá. Nemám nic jiného než ručník a studenou vodu a tak mu dávám alespoň studené obklady – Bože, ta bezmocnost! Dole z přízemí doléhá stále nářek, sténání a štěkot rozběsněných služebních psů.




Až vám zas začne nějaký horlivý stoupenec zvrácené komunistické ideologie rvát klíny do hlavy, tak mu jenom jednoduše pošlete odkaz na tuhle knihu. A hned potom ho pošlete s jednosměrnou letenkou do Severní Koreje. Anebo do prdele!

blog comments powered by Disqus
© 2005–2018 Mach Napište mně