21.–23. 11. 2014
Lúčanská Malá Fatra

Z různých důvodů jsem se nedostal strašně dlouho „ven“ a absťák po kopečcích už dosahoval obřích rozměrů. Takže když se vyskytla možnost, zbastlil jsem narychlo během jednoho dne plán, sbalil bágl a vzhůru na mé milované Slovensko…

lucanska-mala-fatra_11-2014_mapa
Trasa má zhruba 35 km při kterých nastoupáte asi 2150 a sestoupáte cca 2500 výškových metrů.

Protože jsem plánoval na poslední chvíli, musím jet z Brna se „Studenty“ v pátek ráno o hodinku dřív než je nutné, protože na další bus už nebyly lupeny. Ale co, zajdu v Žilině na vlakáč, dám si kafe, posedím v relativním teple nádražní haly a hoďka uteče jako nic. Hmmpff, jenže jsem zapomněl, že od 17. 11. 2014 jsou na Slovensku vlaky pro studenty a důchodce zdarma! Na žilinském nádru to tudíž vypadá jak na demonstraci… takhle natřískáno jsem tady ještě nezažil (mimochodem o tomhle populistickém socanském Ficově experimentu si myslím svoje, ale to sem nepatří). Tudíž kafčo usrkávám před budovou a následně se jdu chvíli projít do centra a bočními uličkami to beru zpět na autobusák, kde lezu ve 13:40 hod. do busu a asi za hoďku vystupuji ve Fačkovském sedle.

Jak jsem se zmiňoval v červnu v reportu ze Strážovských vrchů, tak Lúčanská část Malé Fatry byla taky v letošním plánu a jsem rád, že můžu tenhle bod takřka na poslední chvíli splnit. Předpověď zní na víkend zajímavě – polojasno, od sobotního rána zataženo nízkou inverzní oblačností. Sákryš, to by mohla být zase paráda jak nedávno na Veľkém Choči. Jenže rosničky míní a příroda (jak budu mít možnost se následující dny přesvědčit) si jede stejně po svém :o)

Krátký pohled na stoupák na Homôlku na protější straně sedla, kudy jsem vyrážel na zmíněné Strážovské vrchy, naznačuje, že v horních partiích budou krásně namrzlé stromy a už šlapu po červené směrem pod Kľak, kde se značka mění na žlutou a začíná výstup na majestátní vápencový zub. Jen co začnu stoupat lesem, mění se doposud pevná půda pod nohama na mazlavou blátivou kaši ke kotníkům a chůze s těžkým báglem na hrbě se stává fakt „radostnou“. Podkluzuje to jak na másle a za chvíli jsem jako to prase.

lucanska-mala-fatra_11-2014_clanek1

Velmi pomalým tempem stoupám vzhůru a jelikož se v tyto dny stmívá kolem čtvrté odpolední, tak mně začíná být jasné, že hledání útulny Javorinka, kde hodlám nocovat, bude na čelovku. Asi v půlce kopce mě dohání a předhání dva mladí úderníci, kteří jdou stanovat přímo na Kľak a těší se na focení svítání nad inverzí. Nechávám je v klidu odejít a sunu se dál blátem svým vytrvalým rozvážným tempem :o) V horních úsecích lesa je všude na stromech okolo mě parádní mrazivá výzdoba a zšeřelý zamlžený les má neskutečnou atmosféru. O něco menší paráda je, když občas drbnu báglem do větve nad hlavou a deset deka té mrazivé nádhery mně skončí za krkem :o)

lucanska-mala-fatra_11-2014_clanek2

Asi do půl páté se spoléhám na vlastní kukadla, ale pak už musím vytáhnout čelovku, protože se setmělo a v lese není vidět na krok. Navíc padla hustá mlha a moje svítilna není zrovna z nejvýkonnějších, takže jdu v blátivém a mokrým kluzkým listím pokrytém terénu fakt co noha nohu mine. Naštěstí není kam spěchat… Kolem třičtvrtě na pět jsem u rozcestníku Pod skalou a začínám pomalu sestupovat po zelené TZ, která vede do Vrícka – útulna Javorina se nachází cca 15 minut pod tímto rozcestníkem. Při sestupu hážu parádní držku do bláta a už teď přemýšlím, jestli mě v neděli v Martině vezmou vůbec do autobusu :o)

Konečně vycházím na louku a je potřeba najít neznačenou odbočku k boudě. Za světla to prý nemá být problém, ale jelikož i s čelovkou vidím tak na metr před sebe, tak začínám mít obavu, abych vůbec Javorinu trefil. A popravdě – bez GPSky bych byl asi v pérdeli. Nakonec chodníček nacházím, a když před sebou po chvilce zaslechnu zurčení vody z pramene, vím, že jsem zvítězil. Pramen je totiž zhruba 20 metrů od chajdy a za chvíli už opravdu otevírám dveře a vcházím dovnitř. Javorina je skutečně epesní útulna (více např. tady) s funkčními kamny, parádně zateplená, čtyři postele s matracemi (plus místo na povale), nádobí, … prostě luxus! Ohřívám si večeři, dělám čaj na zítra a kolem půl sedmé lezu do peří. Spaní je úžasné, jen myši dělají celou noc takový rachot, že je občas musím okřiknout. Ono to stejně nepomáhá, ale aspoň pro ten pocit :o)

Vstávám před šestou, jdu se podívat před chatu a je mně jasné, že dneska se žádný fotogenický východ slunce kvůli oblačnosti konat nebude, takže není třeba spěchat nahoru a jdu si ještě na půl hoďky zalenošit do spacáku. Po snídani a sbalení odcházím někdy po sedmé a jmu se drápat blátivou cestičkou zpět na rozcestí Pod skalou a nahoru na Kľak (1352 m n. m.). U vrcholového kříže není vidět ani na pár metrů a za výhledy z tohoto krásného slovenského kopce se budu muset vrátit jindy. Prohazuji pár slov s těmi dvěma mladíky, které jsem včera potkal, společně nadáváme na mizernou předpověď počasí a po chvilce se loučíme. Kluci jsou po chladné noci na vrcholku zmrzlí jak ratlíci a vrací se stejnou bahnitou cestou zpět do Fačkovského sedla. Já opatrně scházím namrzlým úbočím Kľaku a pokračuji po červené dál po hřebeni.

lucanska-mala-fatra_11-2014_clanek3

Počasí sice výhledům a focení nepřeje, ale námraza na stromech je úžasná a na výhledových Rovných skalách mezi Kľakem a Ostrou skalou se aspoň malinko (a naposledy) můžu rozhlédnout do dolin a po okolních kopečcích.

lucanska-mala-fatra_11-2014_clanek4

Z Ostré skaly sestupuji do Vríčanského sedla, kde jsem chvilku před desátou. Terén je pořád mňamózní kombinací bláta, mokrého kluzkého listí, kamenů a kořenů a zatraceně zpomaluje můj postup. Navíc tady nečekejte žádnou odpočinkově se vlnící hřebenovku… tady se drápete buď do kopce nebo brzdíte koleny prudké sešupy. Přes Vríčanské sedlo přicházím po jedenácté na lokalitu Skalky, což musí být při lepším počasí překrásné místo s horskou loukou a výhledovými skalami. Dnes vidím prdlajz, takže pokračuji hned dál.

lucanska-mala-fatra_11-2014_clanek5

Nahoru… dolů… nahoru… dolů… bláto, kluzké listí, námraza… bavím se :o) Jen výjimečně se objevuje nějaká rovnější louka, kontrasty mezi namrzlými stromy a suchou travou občerstvují poněkud fádnější atmosféru bez výhledů a v jedné chvíli mně přes cestu asi 100 metrů přede mnou přeběhnou dva jeleni s laněmi.

lucanska-mala-fatra_11-2014_clanek6

Přes Jankovou a Sedlo pod Úplazom dorážím po jedné odpolední do Sedla pod Hnilickou Kýčerou, kde dávám pauzu. Láduji se vlastnoručně sušeným masem a ovocem (domácí sušička budiž požehnána! ;o)), dobírám z nepříliš vydatného pramene vodu a vařím plnou termosku čaje. Už mě docela tlačí čas, takže po čtvrt hodince mažu dál. No, mažu – to je asi trošku silné slovo. Kdo se někdy drápal na Hnilickou Kýčeru, asi ví, o čem mluvím :o) Cesta vede do hodně prudkého krpálu nepochopitelně direkciál kolmo nahoru a je pokryta vrstvou tak kluzkého a mazlavého blatiska s ještě kluzčí vrstvou spadaného bukového listí, že po nějakých 20 metrech přemýšlím, jestli to neotočím. Ma‑sa‑krrr! Zabodávám hůlky jak cepíny do sněhu, snažím se zasekávat hrany bot do klouzajícího podkladu, ale stejně postupuji stylem „dva kroky nahoru, jeden dolů, pauza… dva kroky nahoru, jeden dolů, pauza…“. V půlce kopce mám pocit, že se vrcholek spíš vzdaluje než přibližuje :o) Lije ze mě jak z vola, bágl na zádech je čím dál těžší, hadry čím dál zašvihanější od blata, ale po půl hoďce přecejen zdolávám vrchol (1217 m n. m.). Nechci rýpat, ale malou poznámku si neodpustím – už jste někdy, bratia značkári, slyšeli o serpentinách?

lucanska-mala-fatra_11-2014_clanek7

Na Kýčeře se zapisuji do vrcholové knihy, dávám krátkou pauzu, ale bez výhledů se tady nemá cenu zdržovat. Navíc do tmy zbývají už jen nějaké dvě hodinky a chci ještě dneska urvat, co jen půjde, abych zítra v pohodě stíhal bus v Martině. Takže opět nahoru‑dolů, nahoru‑dolů tajemně zamlženými a namrzlými bučinami… Příjemným zpestřením je setkání s liškou, která už má nasazenou krásně huňatou zimní srst a výrazný ocas. Vylezla z lesa asi 50 metrů přede mnou na louku a chvíli koukala na druhou stranu, takže mě neviděla. Zůstal jsem okamžitě potichu stát a kochal se pohledem na tuhle plachou šelmu. Po chvilce se otočila, zbystřila mě a okamžitě zmizela zpátky mezi stromy. Hezký okamžik ;o) Přes Sedlo za Usypanou skalou docházím až do sedla Majbíková, kde jsem chvilinku po čtvrté, v podstatě se setměním. Ohřívám druhou půlku Adventure menu ze včerejška (Jelení maso s bramborovými špalíky… upřímně,  Kuřecí po zahradnicku s fazolemi ve Strážovských vrších mně šmakovalo víc ;o)), chystám ležení, po páté hodině lezu do spacáku (a žďáráku) a s korunami stromů nad hlavou pomalu usínám pod širákem. A jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré… oblačnost, která už druhý den panuje nad Lúčanskou Malou Fatrou nedovoluje klesnout teplotám nějak výrazně dolů (navíc jsem v sedle a ne nahoře na hřebeni), takže noc je pohodová a kromě jedné čůrpauzy spím jak mimino.

Budíka mám na šestou, rychle balím, hážu do sebe pár hrstí sušeného ovoce a ještě za šera valím dál. Sice bych měl bus stíhat v pohodě, ale s tímhle terénem jeden nikdy neví, co se zase vynoří a nechci riskovat. Asi za hodinu a půl (po osmé) jsem na Horní lúce a zase si říkám, jak tady musí být za dobré viditelnosti krásně :o) Určitě se sem chci ještě vrátit za lepšího počasí! Odbočuji z červené hřebenovky a dávám se na sestup po zelené TZ do obce Bystrička.

lucanska-mala-fatra_11-2014_clanek8

Sestup je místy slušně výživný a kolena už pomalinku vysílají jemné SOS :o) Přes kóty Turatínske sedlo a Záklučie sestupuji bukovými lesy a s několika pauzami docházím asi po třech hodinách do Bystričky. Snažím se dostat z bot a oblečení co nejvíc bláta, ale moc to nejde. Už mě čeká (bohužel) jen asfalt, takže hůlky jdou s poděkováním za milion zachráněných držkopádů na batoh a jelikož jsem to z Majbíkové až sem stihnul v dobrém čase, tak se v klidu courám vesnicí. Když potkávám první babičku, tak se až trošku lekám a uvědomuji si, že to je od pátku (s výjimkou těch dvou kluků na Kľaku) první člověk, kterého vidím. NÁD‑HE‑RA!!! Na konci obce se pro jistotu ptám nějakého místního, jestli jdu dobře na Martin (i když to vím) a ten dobrý člověk mně kromě souhlasného přitakání okamžitě nabízí odvoz. Že prý se tam zrovna chystá autem, tak že mě vezme. Ha, tak tuhle nabídku rozhodně neodmítnu, protože jenom blázen by dobrovolně hodinu drtil asfalt :o) Klučina mě háže do centra Martina, kde se s úsměvem a dalšími díky loučím… dobří lidé se ještě najdou ;o) No a tím pádem mám haldu času na oběd, takže se odměňuji za třídenní celkem náročný výšlap v restauraci na pěkném náměstí dobrým gáblem a kafčem.

Ve 13:40 sedám do busu (nad Martinem a okolím je po třech dnech totálního zatažena najednou modrá vymetená obloha a svítí sluníčko – jak jinak, že?!) a frčíme směr Česko. Cesta domů je zpestřena poruchou autobusu v Nížkovicích před Slavkovem, kdy nám řidič po chvíli oznamuje, že dál nepojedeme a náhradní bus přijede tak za dvě hodiny z Trenčína. V tu chvíli málem půlku osazenstva trefí šlak :o) Naštěstí se operativně zjišťuje, že z Nížkovic jede asi za 15 minut linkáč do Brna, takže se zhruba 40 lidí s kufry, velkými taškami a batohy přesouvá na nedalekou zastávku. Příměstský autobus přijíždí takřka plně obsazen, ale dobrých lidí se všude vejde dost, takže si zahrajeme na sardinky a nakonec jedeme všichni :o) No a pak už jen v Brně přesun na vlakáč, chvilka čekání a po deváté večer jsem doma jak na koni.

Závěrem…
I když jsem se samozřejmě těšil na inverzi a výhledy, tak rozhodně výšlapem nejsem zklamán. Hory jsou krásné v každém počasí a i námraza, mlha nebo setkání s liškou má své kouzlo. Protáhl jsem si od sezení u počítače zlenivělé údy, vyčistil hlavu, užil si spaní venku (miluji!) a vůbec si vychutnal takřka tři dny v liduprázdné přírodě. Nicméně určitě se chci na Lúčanskou Malou Fatru ještě vrátit až bude vidět i o chlup dál než k nejbližšímu buku ;o) Na focení sice fakt nebylo počasí, ale pár výcvaků jsem přecejen udělal, tak kdo bude mít chuť, může se mrknout…

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE



blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně