Malá Fatra 2009

V prvé řadě - byl to naprosto úžasný týden v neskutečně nádherné přírodě. Jestli něco Slovákům závidím, tak jsou to jejich hory, protože pro nás, nížinné krysy od Brna, je to prostě krajina jako sen. Pokud rádi couráte po kopcích a Malou Fatru jste ještě nenavštívili, rozhodně výletem do tohoto kraje neprohloupíte a můžu vám ho jen a jen doporučit. A jestli máte zájem, tak vám nyní nabízím pár řádků o tom, jak jsme tam ten týden prožili. V závěru článku pak najdete několik osobních poznatků, rad a tipů, které by se vám třeba při cestě po stopách Juraje Jánošíka mohli hodit.



Den prvý: Cestujeme, okukujeme...

Jako dopravní prostředek volíme „žluťáska“ od Student Agency z Brna do Žiliny. Sice už odjezd z Brna je zpožděn skoro o hodinu, ale nikam zvlášť nespěcháme a chápeme, že se může stát cokoliv. Pohodlí sedadel a vybavenost busu nám vše nahrazuje. Z dlouhého cestování autobusem nikdy nijak zvlášť nadšen nejsem, ale tady jsem usnul jak budulínek hned za Brnem a než se stačím rozkoukat, vystupujeme po cca čtyřech hoďkách v Žilině. Přesouváme se na nástupiště odkud to jezdí do Terchové, kde nám má jet asi za půl hodinky autobus přímo na místo pobytu. Chvilku před odjezdem přichází chlapík a láká lidi jedoucí do Terchové na cestu svým mikrobusem. Neváháme a jedeme... je to pohodlnější, levnější a rychlejší. Jen nevím, co na tento způsob přebírání zákazníků říká společnost SAD :o) Borec nás háže až skoro před penzion v Bielom Potoku (místní část Terchové), kde máme domluvené ubytování. Velký pokoj pro čtyři, kde budeme s manželkou sami dva, s vlastním WC a sprcháčem za €8,5/osoba/noc je víc než v pohodě, takže spokojeně vybalujeme a zabydlujeme se. Ještě skočit do nedalekého obchodu pro něco na snídaně a svačiny a vyrážíme se projít po Terchové. Upřímně - čekal jsem roztomilou vesničku plnou dřevěných chaloupek se spoustou služeb pro turisty, ale tak nějak jsem byl zklamán. A to nemluvím o nechutném a předraženém jídle, které jsme dostali v restauraci Kulturný dôm. Raději se přesunujeme do Hotelu Diery, který leží na kraji Bieleho Potoka a který nám byl doporučen. Moc hezky udělaná koliba, všechno ve dřevě, uprostřed velká „krbo-kamna“, ze kterých se line vůně grilovaného masa. Prndáme a popíjíme skoro do půlnoci, plánujeme nad mapou výlety a doufáme, že se rozjasní zakaboněné počasí.



Den druhý: Procházka na rozcvičení

Ráno je sice pořád dost zataženo, ale nechce se nám smrdět celý den na penzionu, takže dáváme do batůžku větrovky a deštníky a jdem se projít. Když po chvilce šplhání do kopce naproti penzionu vyleze na pár minut slunko a nasvítí tu kopcovitou krásu okolo, ani nemluvím a fotím jak o život. Stojíme na rozkvetlé podhorské louce, kolem ani živáčka, nedaleko se pasou ovce... naprostá bomba! Proplétáme se malými osadami a kolem jednotlivých chalup a užíváme si tu pohodičku. Boty a kalhoty máme sice durch z mokré vysoké trávy, ale to nám radost nekazí, však to uschne. Přes osadu Jánošíkovci, kde se narodil sám velký Juraj přecházíme přes kopec a tak nějak cestou necestou po ne zrovna pěkné silnici docházíme do Terchové. Zkoušíme s jídlem jinou restauraci (s „radostným“ názvem Šibenice), ale ani tady nejsme moc spokojeni. A jelikož je do večera času dost, jdeme se projít do oblíbených Jánošíkových dier. Jedná se o komplex tří úseků: Dolné diery, Horné diery a Tesná rizňa. Procházíme jenom spodní část a moc se nám tam líbí. Potok si tady prořezává cestu úzkým kaňonem, jdete přes různé kaskády a vodopádky, po žebřících a řetězech... moc hezké místo. Večer opět pár piv v kolibě a psychická příprava na první větší výšlap. V noci je nádherně jasno a tušíme, že se počasí umoudřilo.



Den třetí: Konečně na hřebeny!

Ráno busem do Vrátné a nahoru pěkně pohodlně moderní kabinkovou lanovkou - zas takoví šílenci, abysme se drápali do toho neskutečnýho kopce pěšky, nejsme :o) Vystupujeme a otevíráme nadšením huby dokořán. Konečně máme na dosah ruky tu nádheru, kterou jsme doposud obdivovali jen z fotek a pohlednic. Travnaté hřebeny s dechberoucími výhledy na všechny strany, kvetoucí horská květena, azurové nebe s krajinářskými mraky... co víc si přát?! A uzávěrka mé zrcadlovky zase dostává co proto :o) Máme čas, lidí je málo, takže jdem pomalinku a užíváme si tu parádu. Přecházíme vrchol Chleb a přes sedlo za Hromovým a sedlo v Stenách docházíme na Poludňový Grúň. Upřímně řečeno - vědět, co nás čeká, tak tam snad ani nejdem :o) Dělám si srandu, šli bychom, ale sestup z Poludňového Grúňa na chatu Grúň po sjezdovce je něco, co jsme fakt nečekali. Tak brutální kopec dolů jsem snad ještě v životě nesešel! Po pár metrech nás tak bolí lýtka, stehna a kolena, že si říkáme, že dolů se snad ani nemůžeme nikdy dostat. A všichni lidi okolo jsou na tom stejně, ne-li hůř. Někteří zoufalci zkouší jít chvílemi i pozadu, ale tenhle styl zavání tím, dostat se dolů k chatě rychleji, než by bylo zdrávo :o) Posledních asi sto metrů už se naštvu a chci to mít co nejdřív za sebou, takže traverzovitým kličkováním sbíhám poslední úsek poklusem. Dole jsem totálně vyřízenej, ale zmákl jsem to. Jdu k okýnku u chaty koupit pivko a manželce kofolu a jdu jí naproti... schází pěkných pár minut po mně a má toho taky až po krk. Sedáme k bufetu a dáváme polívku a klobásku. Mezitím nohy krááásně zatuhají, takže zvednout se a rozejít mně pomalu vhání slzy do očí :o) A to nás čeká hned další sestup po modré dolů do Štefanové. Tam dáváme odpočinek a poté pokračujeme v šíleném vedru po žluté přes kopec lesem a loukami až k bufetu Podžiar, kde se opět noříme do již navštívených dier a scházíme rovnou k milované a toužebně očekávané kolibě :o) Na penzion se vracíme jak „osleplí Bulhaři do vlasti“ a říkáme si, jestli jsme ten začátek dovolené krapínek nepřepálili.



Den čtvrtý: Znovu na hřebeny a úplně nejvýš

Ráno máme sice oba pocit, že už v životě neuděláme ani jeden normální krok, ale nakonec se přemůžeme a vyrážíme znovu busem přes Terchovou do Vrátné a znovu lanovkou nahoru. Od horní stanice ve Snilovském sedle tentokrát vyrážíme na druhou stranu než včera - na Velký Kriváň. Počasí je stále parádní, možná až moc. Člověk by čekal, že nahoře bude příjemně, ale jsou tady taková vedra, že i na hřebenech se to snad musí šplhat kolem poledního ke třicítce. Vycházíme na vrchol zmíněného nejvyššího kopce Malé Fatry (1709 m n.m.) a opět se kocháme neskutečnými výhledy. Jeli jsme nahoru hned první lanovkou v 8,30 h, takže je nás tady všehovšudy tak deset. Odpoledne a za pěkného počasí (nedejbože, když to bude navíc o víkendu) se tady přes davy lidí ani nepohnete :o( Dáváme pauzu, fotíme a po chvilce už si to štrádujeme směrem k vrcholu Pekelník a následně sestupujeme do sedla Bublen. Opět oddech a vzhůru na Malý Kriváň. Cesta je tady naprosto úžasná a vede po nádherném hřebeni, místy přes skály a skalky... Teplý vzduch stoupající vzhůru s sebou přináší tak intenzívní vůni květin kvetoucích na svazích pod námi, že je to jak u Channelů ve fabrice :o) Za zpěvu písní „V zorném poli studánečka“ a „Cikánský kotlet jsem já“ dorážíme na Malý Kriváň a dáváme poctivou pauzu - to vedro je fakt neskutečně úmorný. Stejnou cestou se potom pomalinku vracíme zpátky k lanovce, kde se proplétáme mezi hordami turistů mířících na Velký Kriváň. Brrr... skutečně doporučuji tam jít co nejdřív ráno (případně pak později večer). Tohle byla zatraceně krásná túra!!!



Den pátý: Sám na Malém Rozsutci

Máme toho po těch dvou dnech na hřebenech celkem dost, takže se celé dopoledne vyvalujeme v posteli a přemýšlíme, co s náma. Když nás hlad vyhání na oběd do oblíbeného Hotelu Diery, Ája se rozhoduje, že to dneska zabalí a dá si pauzu. Já neodolávám a plánuju si na odpoledne samostatný výstup na Malý Rozsutec. Batůžek s pitím a spol. si beru rovnou na oběd a po něm hned od hotelu Diery vyrážím již známou cestou kaňonem nahoru. První úsek jsme šli již dvakrát, takže se nezdržuji a mezi lidmi tady skoro probíhám. Za loukou u bufáče Podžiar se cesta opět vrací do lesa a to jsem již konečně v místech, kde jsme ještě nebyli. A jestli se nám Dolné diery líbily hodně, tak tady už jen slintám blahem. Lidi skoro žádní, vodopády a kaskády větší, žebříky strmější, stěny kaňonu kolmější - prostě paráda. Jen kdyby nebylo pořád to zdrcující vedro. I tady dole mezi skalami a u potůčku je to fakt hrozný. Co deset metrů si cákám vodu z potoka na obličej a hlavu a děsím se chvíle, kdy potok uhne od cesty. Po nějakých dvou, dvou a půl hodinách vycházím z lesa a otevírá se mně fascinující pohled na oba Rozsutce.



Sice jsem z vyšlapaného kopce a děsného horka dost vyřízenej, ale vrchol Malého Rozsutce mě láká s neodbytností požadavků daňového úřadu. Přecházím po nádherné louce se solitérními smrky a po chvíli stojím pod majestátní stěnou. Cestička se rozdvojuje a tak se ptám opodál svačící holčiny, kudy že to nahoru. Posílám mně dál do lesa po zelené, což se mně zdá trošku divné, ale jsem zde poprvé, vím kulový, tak se rozhodnu jí věřit. Po pár minutách chůze lesem a trošku nepříjemnou suťovitou cestičkou s kolmou stěnou Rozsutce nad hlavou mně to začíná být divné, ale šlapu dál. Po chvilce slyším nějaké hlasy, takže se ujišťuji, že jdu snad dobře. A skutečně - zelená značka se stáčí a míří takřka kolmo nahoru. Nadechuji se a jde se na věc. Ze začátku mezi stromy to ještě jde, i když je to hang strmej jako kráva, ale po chvilce začne jít cesta sutí a začíná nefalšované peklo. Suť ve sklonu snad 80 stupňů ujíždí brutálně pod nohama a párkrát mám na mále, když se na poslední chvíli zachytím za nějaký pevný kámen nebo kleč. Slunko do mě praží jak Héfaistovo kladivo a začínám podléhat trudomyslnosti. Potkávám pár lidí, kteří mě litují za cestu nahoru, kterou jsem si vybral a ptají se, proč jsem nešel druhou stranou po celkem pohodových řetězech. V tu chvíli bych snad té slečně dole sežral svačinu! :o) Za chvilku kecám s nějakou sestupující rodinkou, která mně říká totéž a navíc potvrdí, že jako já se tam splete spousta lidí. Šajze! A to mám ještě dost velkou kliku, když na poslední chvíli uhnu dvěma letícím kamenům o velikosti lidské pěsti, které nechtěně seslal do údolí kolem mé hlavy synáček z téhle rodiny asi 15 metrů nade mnou. Po několika dalších minutách boje ale vítězím nad horou i nad sebou a padám vysíleně nahoře do trávy. Vedle se fotí sympatický pár starších lidí a když se po chvilce dáváme do řeči, říkají mi to samé, co všichni (až na tu babiznu s paštikou dole!!! :o)) - mnohem lepší je výstup druhou stranou po řetězech. Po chvilce odcházejí a já zůstávám na celkem malinkém vrcholu Malého Rozsutce úplně sám. Slunko už začíná svítit aspoň trošku ze šikma (je po čtvrté hodině) a krásně nasvěcuje krajinu okolo. Naproti přes sedlo mně zdraví větší brácha kopce na kterém právě stojím - Velký Rozsutec a všude kolem kam až oko dohlédne se ukazují další a další kopce a hory. Je úplný ticho, já si sedám do stínu do trávy pod kleč a vychutnávám tu neskutečnou atmosféru. V takové chvíli je okamžitě veškerá dosavadní dřina zapomenuta a já nelituji ani jednoho ujitého metru, ani jedné protrápené vteřiny.



Dělám ještě pár vrcholových fotek a i když mám pak pokračovat znovu po zelené, která začíná pod tím suťoviskem, kterým jsem se sem vydrápal, rozhoduji se pro sestup druhou stranou. Jednak se mně do toho „brajglu“ už nechce a jednak si chci užít i ty tolik proklamované řetězy. Ukazují se opravdu jako pohodové a pokud se sem chystáte, vůbec se toho nebojte - tohle musí zmáknout i desetiletý špunt (pokud nemá nějaké extrémní závratě). Dole se dívám po „svačinářce“, ale má kliku - už je fuč :o) Znovu obcházím Malý Rozsutec po zelené těsně kolem skály a v místě, kde jsem předtím začal výstup, teď naopak zahajuji sestup lesem. Ještě se snažím poradit dvěma Polákům, ale snadné to není. To jejich š, šč, žč, chš, šš mně zní všechno nějak stejně a rozumím jim pěknej prd :o) Nakonec to ale nějak zmáknem, poradím jim kudy kam a mažu dál. Sestup je celkem náročnej, ale celou cestu až k hotelu Diery, která má podle mapy a rozcestníku trvat dvě hodiny zvládám za hoďku deset a to si ještě báječně zafotím v podvečerním slunci dole na loukách u osady Podrozsutec. Z koliby posílám manželce SMSku, že to její muž přežil a ať za mnou dojde :o) Teče ze mě jako z vola, hlavu mám rozžhavenou ze slunka jak sklenářskou pec a první pivo bych nejradši vylil na sebe než do sebe, ale stejně jsem šťastnej... těch pár minut nahoře za to všechno zatraceně stálo!



Den šestý: Pokus o Velký Rozsutec

Ája je po včerejším odpočinku odhodlaná dneska vylézt na „Velkej“ a já se samosebou přidávám. Už někdy v sedm ráno je takový vedro a vlhko, že se ani nedá dýchat, ale jdem na to. Stejnou cestou přes Diery, kterou jsem se drápal včera a kde Ája ještě nebyla vystupujeme do sedla Medzirosutce, kde se bohužel manželce dělá špatně a má celkem velký potíže s dýcháním, takže rušíme plán výstupu nahoru na Velký Rozsutec a pomalinku v klidu ho obcházíme. Modrá je ze začátku celkem hnusná a vede takovým fujtajblovým zapleveleným lesem, ale po nějaké době vychází na famózní horskou louku, která je samozřejmě v plném květu. Po levé ruce máme bohovský výhledy na okolní pohoří, před sebou vrchol Stoh a po pravé ruce námi nepokořeného krále místních hor. Obcházíme ho až do sedla Medziholie a já fotím spoustu „pohlednicovek“ s Rozsutcem, podhorskými loukami s roztroušenými stromy a modrým nebem. Ještě jeden pohled na Rozsutec přes rameno a vzhůru dolů lesem do Štefanové. Ale máš to u mě schovaný, Velkej Súťo... já se vrátím a dostanu tě!



Den sedmý: Na pivo pod Chleb

Už jsme oba celkem zmordovaní, takže na dnešek volíme něco oddychovějšího - malou okružní procházku po hřebenech. V noci se přehnala malá bouřka, ráno je trochu pod mrakem, ale vypadá to, že se to během dne protrhá. A navíc se nám na okolní hory naskytl zase jiný pohled, kdy se nízko ležící oblačnost válí v údolích mezi jednotlivými hřebeny... moc pěkný. Vyjíždíme zase lanovkou nahoru do Snilovského sedla a dáváme se doleva po červené na již navštívený Chleb. Mraky se válí pod námi i nad námi a vítr je žene přes okraj hřebene přímo nám pod nohama. Docela hororová atmosféra, kterou se Ája snaží zachytit v krátkém videu natočeném na foťák.


Přehraj video kliknutím na náhled

Po pár desítkách minut se ale obloha rozjasňuje a Oskar nám zase začíná nemilosrdně bušit do hlav. V sedle za Hromovým odbočujeme na žlutou šikmo zpět pod kopec a po úbočí po celkem nepříjemné štěrkovité, klouzavé a nakloněné cestě pomalu docházíme k Chatě pod Chlebom. Chajda je umístěná na nádherným místě s krásným výhledem a je před ní pár dřevených stolů a lavic. Takže sedáme a dáváme točenou kofolu a pivko. Po chvilce odchází skupina uřvanejch polskejch děcek, takže tam zůstáváme skoro sami a vychutnáváme si tu letní pohodu. Asi po půl hodince se zvedáme a v klidu se vracíme po široké cestě ke stanici lanovky a sjíždíme zpět do civilizace.



Den osmý: Zbojnickým chodníkem

Máme před sebou poslední den pobytu, na hlavním hřebeni už jsme byli třikrát, Rozsutec si necháme na příští návštěvu, takže volíme návštěvu jakéhosi místního skalního města a doliny Obšívanka. Kousek za Terchovou odbočuje od silnice vedoucí do Vrátné modrá značka doprava nahoru do kopce a označuje se jako Zbojnický chodník. Když se v děsným vedru (jak jinak!) drápeme mezi skalami a stromy nahoru, tak přemítáme o tom, jestli se těm Jánošíkovým zbojníkům chtělo fakt furt lítat nahoru a dolů po těchdle šílenejch kopcích? Co to muselo všechno obnášet, když jim třeba nahoře došel chleba a oni si potřebovali skočit do Terchové a zpátky. Bych radši chcípl hlady :o))) Přes pár nevinných řetězů a mezi skalami se vynořujeme u rozcestníku Malé nocľahy. Odtud sestupujeme zmiňovaným skalním městem (něco trošku jako naše Broumovky) do dolinky Obšívanka s moc hezkým potokem. A pak už jen po žluté po krásných loukách až do Terchové. Jedna rychlá kofola a busem do penzionu. Sprcha, převlíct a vzhůru na večeři a závěrečnou pařbu do koliby :o)



Den devátý: Překvapující Žilina

Ráno nám bohužel jedou spoje tak blbě, že musíme z Bieleho Potoka jet už v sedm a Student Agency ze Žiliny nám jede až v 10,30 h. Ale co, nějak to tam přečkáme. Vedro je i ráno v sedm k nevydržení a tak jen čumíme na SMSku z domova, že u nás u Brna je 18 stupňů a druhej den v tahu prší. V Žilině hážeme bágle do úschovny na vlakáč a jdem do města. Jsem zde poprvé a upřímně řečeno - čekal jsem nějaké víceméně industriální a ne moc pěkné město... ani nevím proč. Tímto se všem jeho obyvatelům hned také omlouvám a musím jen chválit a chválit. Žilina nás strašně příjemně překvapila nádherným historickým centrem s mnoha parádními malými uličkami kolem Mariánského náměstí. Couráme se sem a tam a jsem moc rád, že jsem si v úschovně nenechal i foťák, ale mám ho s sebou. Dvě hoďky utekly jak voda, takže dáváme zmrzku, odskakujeme si na veřejné WC (další pochvala za prostředí a čistotu!) a vzhůru na nádr. Brno nás po čtyřech hodinách v autobuse skutečně vítá ohavným počasím a nepřetržitým deštěm, ale to už je fuk. Špičková dovolená!!!





Několik osobních rad, tipů a poznatků na závěr

Hned úvodem zdůrazňuji, že se jedná o názory čistě osobní, které se nemusí shodovat s míněním jiných. Také berte ohled na to, že různé věci se samozřejmě mohou časem od naší návštěvy změnit, a to jak k lepšímu, tak k horšímu.

  • Autobusové spojení mezi Terchovou, Štefanovou a Vrátnou je naprosto v pohodě a nemusíte se bát, že během dne budete někde čekat déle než hodinu, hlavně v pracovní dny. O víkendech a v ranních a večerních časech je to samozřejmě trošku slabší, ale i tak se to dá zvládnout. Na všech zastávkách visí překvapivě nepotrhané a nepočmárané jízdní řády, na které si sice možná budete chvilku zvykat, ale dá se jim porozumět a skutečně platí.

  • Nechoďte na autobus na poslední chvíli. Tamější řidiči nemají problém odjet ze zastávky o 6-7 minut dřív oproti jízdnímu řádu. Osobní zážitek :o)

  • Další bombou je, že se vám možná stane to co nám. Řidič klasického linkového autobusu mi nabídl skoro poloviční cenu, když nebudu chtít lístek :o))) Chápu, že přivydělat si chce každý, ale nechápu, proč ten člověk tak riskuje pro pár eur vyhazov z práce. Tím nemyslím, že bych ho šel naprášit, ale že nemá strach, že natrefí třeba na někoho z podniku, který si to nenechá pro sebe...

  • Pokud se budete pohybovat pěšky po silnici mezi Terchovou a Bielym Potokom, dávejte si zatracenýho majzla! To co jsme tam denodenně vídali, jsme nechápali. Jestli teda někde jezdí šoféři s odpuštěním jak prasata, tak je to právě tady. Naštěstí už se buduje chodník podél celé silnice a snad by měl být letos nebo příští rok hotový.

  • Dobře vybavené infocentrum najdete přímo uprostřed Terchové hned u hlavní silnice za potokem. Za nás tam byla moc příjemná paní, která ochotně se vším poradila.

  • Až do loňska jezdící turistický vláček z Terchové do Vrátné k lanovce je od letoška z finančních důvodů zrušen, takže se na něj nespoléhejte.

  • Pokud půjdete navštívit zmíněné Jánošíkovy diery (což samozřejmě vřele doporučuji), pak určitě, ale určitě, nezůstávejte jen u první části. Horné diery jsou fakt mnohem hezčí, divočejší a je tam klid. Tam už totiž němečtí důchodci a městské fiflenky v pantoflíčcích nedolezou :o)

  • Nakupovat doporučuji v místní dobře vybavené a velké Coop jednotě v Terchové. Je přímo u silnice vedoucí do Vrátné a každý místní vás tam samozřejmě kdyžtak nasměruje.

  • Pokud to nemůžete vydržet ani na dovolené bez internetu, tak kousek od kostela v Terchové (ten nepřehlédnete) je vedle restaurace Kulturný dôm jakási čajovna v patře. Tam sice internet taky mají, ale pouze na jednom notebooku a placený. Pokud ale vejdete do dveří naproti této čajovně, ocitnete se v místní knihovně, kde je snad osm počítačů a internet pro všechny zcela zdarma. Kupoval jsem tam e-jízdenky na bus domů a platili jsme jen nějakých 7 centů za jednu vytištěnou A4ku, jinak nic. A paní knihovnice byla taky moc milá a ochotná.

  • Když jsem zmínil kostel, tak zkuste vejít dovnitř a hned v zádveří po pravé straně se můžete mrknout na celkem velkolepě pojatý obrovský pohyblivý betlém vyřezaný ze dřeva.

  • Co se cen týče, je to zhruba jako u nás, jen v restauracích si myslím o něco dražší. Ale ono zase záleží, s jakými cenami to člověk bude srovnávat. Pražáci si budou lebedit, jak je tam levno, člověk zvyklý na české venkovské ceny bude mít asi pocit mírné drahoty. Půllitr točené desítky stojí kolem eura, stejně tak kofola. Pivo tam točí většinou Zlatého bažanta, často také Kelt a překvapivě často českou Černou horu. Jídlo zhruba od €2,5 za smažák až po nějakých €6-7 za speciality.

  • Pořád jsem v textu nahoře vychvaloval Hotel Diery, tak nakonec něco k němu. Vaří tam výborně a vřele doporučuji místní speciality na grilu. Když budete mít kliku, tak bude zatopeno v krbu/peci a grilované dobroty připravené na elektrickém grilu vám před naservírováním nechají chvíli navonět kouřem z dubového dřeva a dřevěného uhlí. Za nás tam točili 12° Bažanta a 10° Kelta. Kofola jen lahvová, ale zaplaťsatan za ni... všechny ty předražený ulepený fantosprajty nemůžu ani vystát. Místnosti tam najdete jak pro kuřáky, tak nekuřácké, před kolibou je taky celkem velké venkovní posezení. Jediné z čeho jsem tam byl dost často na prášky je obsluha. Dělal jsem v hospodě devět let, takže si malinko troufnu tvrdit, že o tom něco vím. Netvrdím, že by byli nepříjemní, to naopak... byli všichni milí a usměvaví, ale tak zoufale po-ma-lí a nevšímaví, že to ani nebylo možný. Situace, kterou jsme tam za ten týden zažili snad padesátkrát: Sedíme sami v celé místnosti, kolem se jako duch plouží servírka. Prochází kolem našeho stolu, prohlédne si všechny prázdné sklenice na stole, evidentně vidí, že nemáme co pít, otočí se a odejde si sednout za bar. Jediné co bylo vždy rychle, byla první objednávka. Jak ale chcete něco dalšího, nebo nedejbože sedm piv za večer jako já :o), tak se učekáte k smrti. A nebyl to jenom náš dojem, stejně otráveně jsme za ten týden viděli se tvářit desítky dalších lidí.


A na závěr si samozřejmě neodpustím vás pozvat do fotogalerie, kde už na vás čeká 150 fotek z téhle naší dovolené. A kdyby měl někdo náhodou k čemukoliv dotaz, klidně napište buď do komentářů pod článkem nebo do mejlu.

FOTOGALERII K TOMUTO ČLÁNKU NAJDETE ZDE!!!

A kdo nezaregistroval moji upoutávku na panoramata z Fatry a Žiliny, tak ať navštíví příslušnou sekci ve fotogalerii a omrkne desítku velkých skládaček.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně