14. – 17. 1. 2016
Zimní Kriváňská Malá Fatra

Po velké podzimní pauze skz bolavá kolena a pracovně celkem náročném konci roku už jsem strašně toužil po nějakém výletu a zvolil oblíbenou Malou Fatru, kde jsem v zimě ještě nebyl.

mala-fatra_01-2016_mapa
Trasa měřila asi 22 kiláků s převýšením cca 1600 m nahoru a 1700 m dolů. Klikni pro přesun na mapy.cz.

Celá akce málem končí dřív než začíná. Čekám na našem nádraží na vlak do Brna, na kterém jsou samozřejmě závislé moje další spoje a ti modří šmejdi si zahlásí z nádražního rozhlasu 25 minut zpoždění. Málem mě trefí šlak, ale na nasrání bude času dost, teď je potřeba jednat a řešit. Uvědomuji si, že zhruba v tento čas jezdívá máma autem do práce… rychlý telefonát a jako zázrakem si to moje stvořitelka zrovna štráduje ke garáži pro káru. Za chvíli mě vyzvedává u nádru a pálíme stíhací jízdou do Brna. U Vaňkovky střídavě vzývám a střídavě proklínám všechny semaforové bohy, ale nakonec se dílo daří a já vyskakuji u Grandu v 7:57 u žlutého autobusu s odjezdem v 8:00 do Žiliny. Ufff!!!

K tomuhle dva vzkazy:
Pro mámu – díky, díky, DÍÍÍKY!!!
Pro ČD – DOPRDELEUŽSVAMA!!!

Ještě teď mně pění krev, když si představím, že bych kvůli tomu musel odpískat čtyřdenní akci, na kterou se těším už přes měsíc! Tohle byla poslední kapka a s ČD budu jezdit skutečně už jen tehdy, kdy mně nebude záležet na času dojezdu a příště si radši přivstanu a půjdu přes půlku Rosic na bus. Jo, a těch mých 40 neprojetých korun si narvěte do špic a vybuchněte…

V Žilině přesedám na bus do Vrátné a ve 13:00 vystupuji pod lanovkou. Počasí je docela pěkné, sem tam nad hřebeny dokonce zasvítí slunko a probleskne kus modré oblohy. Všude leží cca 30—40 cm sněhu, vzduch voní horama a mně je zase strašně fajn.

mala-fatra_01-2016_clanek1

Lanovka nahoru do Snilovského sedla sice jezdí, ale jsem rozhodnut si to vyšlápnout pěšky. Natahuji návleky, hůlky do ruky a ber sa hore. Na začátku se cesta kroutí v desítkách lesních serpentin, později vychází z lesa přímo pod lanovku na otevřený prostor. Asi takhle – je to kopec jako prase! :o) A ve třiceti číslech čerstvého bořícího se prašanu (v návějích po zadek) je to celkem pořádná dřina. Ale na druhou stranu přesně tohle chci a potřebuji. Pořádně si máknout, protáhnout zlenivělé tělo a vyhnat z hlavy všechny srajdy všedních dní. Asi v půlce nasazuji sněžnice, které sice v tomhle terénu nejsou totální spásou, ale přecejen se místy šlape o něco lépe. Asi ve dvou třetinách se najednou přistihuji, že už nemusím dělat co chvíli pauzy, nepřemýšlím nad tím, jaký kus je ještě přede mnou nebo nad tím, že se stmívá… tělo přepnulo do nějakého „endorfinového módu“ a já si závěr těžkého výstupu užívám jako nějaké zábavné představení. Tyhle stavy mám moc rád… přírodní droga par excellence ;o)

Po třech a půl hodinách dolízám k budově horní stanice lanovky odkud na mě volá nějaký postarší dědko, ať se jdu dovnitř ohřát. Je tam jako noční údržba, a ačkoliv už je samozřejmě lanovka mimo provoz (setmělo se), tak odemyká vestibul a zve mě do tepla. Ohřát se sice nepotřebuji, protože i když je venku řádná kosa, tak jsem výstupem zahřátý na víc než provozní teplotu, ale je mně hloupé jeho nabídku odmítnout, tak jdu dovnitř na kus řeči. Smrad z hajzlů je v téhle budově už léta takřka legendární a mně se po chvilce začne obracet kufr… nechápu, že s tím už, kua, něco neudělají. Pár hltů čaje, loučím se s příjemným děduchem a rychle ven na čerstvý luft…

Nasazuji čelovku, po tyčích vycházím do Snilovského sedla, kde fičí řádně ostrý vichorec a po chvilce hledání cesty, která není vůbec prošlápnutá, scházím pomalu k chatě Pod Chlebom. Pro někoho běžná záležitost, ale pro mě opět nádhera… totální tma, kterou prořezává jenom kužel světla z čelovky, křupání prašanu pod sněžnicemi, hučení větru na hřebeni, nikde ani noha… samota v horách vhodná k rozjímání o tom i onom… tohle jsou prostě chvilky, které mě neskutečně nabíjí. Asi za hodinku jsem na chajdě, platím za ubytování, jdu si hodit věci na poval a rychle na jídlo. Baraní guláš je (ostatně jako vždy) naprosto skvostný, pár piv, kafčo a jde se chrnět. Jsem na povale sám a spím celou noc jak mimino.

Po sedmé jdu poprosit o horkou vodu do termosky, dělám si čaj, nějaká drobná snídaně a vyrážím ven. Předpověď hlásila na celý víkend zataženo, takže mě minimální viditelnost nepřekvapuje… Nasazuji sněžnice, které přijdou víc než vhod, vracím se do Snilovského sedla a chci jít směrem k Malému Kriváni a zpět (kam až to časově půjde). V sedle je totální mlíko, viditelnost s bídou na jednu tyč a silný ledový vítr. Vystupuji na Veľký Kriváň a co je v létě procházkou pro mateřské školky je v tomhle nečase celkem slušná soda. Na vrcholku dělám jen pár fotek (ruce mrznou po pár desítkách sekund) a rozhoduji se to zabalit. Pokračovat v tomhle dál prostě podle mě nemá smysl, takže se vracím zase přes sedlo na chatu, a i když se to bude zdát ostříleným horským vlkům úsměvné, tak já si i tenhle relativně krátký výšlap na sněžnicích od chaty na nejvyšší vrchol Malé Fatry docela cením, páč v takovémhle počasí trajdám po horách fakt prvně. Možná si uděláte lepší představu, když vám řeknu, že z chaty na vrchol a zpět mně to trvalo 5 hodin :o)))

mala-fatra_01-2016_clanek2

Dávám si šlofíka na povale a pak se opět přesunuji do hospody. Vedle u stolu sedí asi desítka účastníků fotokurzu a nervózně vyhlíží z okna do nulových fotografických podmínek. Zničehonic jeden z nich zařve „ty kokso“, bafne batoh se stativem a vybíhá ven. Ostatní mrknou z okna a zdrhají za ním. Rychle si mažu taky pro foťák a spolu se skoro všemi návštěvníky včetně obsluhy stojíme před chatou a hltáme neskutečné kouzlo západu slunce, které nám příroda nachystala. Již druhý den totálně zatažená obloha se totiž na několik minut otevřela a nízké světlo čaruje. Dělám rychle pár fotek a pak už si jen radostně užívám tuhle neskutečně parádní scenérii s Veľkou Fatrou přede mnou, Chlebem a Veľkým Kriváněm za mnou. Kontrast běloby sněhu, modré oblohy, prozářených oblaků a zlatého či růžového světla je prostě fantastický a já si samým nadšením ani neuvědomuji, jaká je venku kosa, a že tady pobíhám v rozepnuté bundě s řádně zmrzlýma rukama :o)

mala-fatra_01-2016_clanek3

mala-fatra_01-2016_clanek4

mala-fatra_01-2016_clanek5

Slunce mizí za horizontem a po chvilce se všichni vrací zpátky do tepla hospody, kde pokračuje pohodový večer. Dámská obsluha je jako vždy navýsost příjemná, pivo chlazené, zelňačka vynikající a já s chutí relaxuji s Pratchettovým Erikem v ruce ;o) Později večer přichází čeští kluci, zmordovaní jak sviňa… a že jim to bez sněžnic trvalo ze Štefanové přes Stoh a Poludňový grúň na chatu deset hodin! Co mě ale dostává, jsou jejich slova, že NAŠTĚSTÍ si to v závěru zkrátili a sešli ze sedla za Hromovým tím traverzem po žluté značce. Ufff… cože?! Sice oficiálně je lavinovka na jedničce, ale pouštět se do čerstvého sněhu zcela jistě nesvázaného se zmrzlým podkladem na silně lavinózním svahu je teda podle mě dost velká blbost. Nemám sice zatím tolik zkušeností, ale sorry – tam by mě v takových podmínkách nikdo nedostal ani párem volů.

Vstávám před sedmou, mažu si opět pro vodu na čaj, rychlá snídaně, sbalení, rozloučení s personálem (ještě jednou za vše díky!) a vzhůru na hřeben. Přes noc napadlo dalších cca pět čísel čerstvého sněhu, takže sněžky znovu putují na nohy. Opět šlapu směrem do Snilovského sedla, ale kus před ním odbočuji po zimní zkratce směrem na červenou TZ vedoucí na Chleb. Viditelnost by se dala popsat spíš jako neviditelnost. Totální bílá tma, ve které chvílemi opravdu není vidět další tyč, silný ledový vítr ženoucí zvířený sníh do obličeje, lehce namrzlý prašan propadající se i pod sněžnicemi (ale přecejen pomáhají), pocitovou teplotu si netroufnu přesně odhadnout, ale klidně to s wind chill efektem může padat k -20 °C… zima na horském hřebeni jak víno ;o) Párkrát zajedu do kleče pod sněhem až po prdel a dostat se zpátky nahoru je někdy fakt srandy kopec :o) Na „Bochníku“ trávím pěkných pár minut hledáním další cesty… vrcholek, který je v létě jednoduchým a oblíbeným cílem babiček a malých dětí od lanovky mně nyní ukazuje, co taky dokáže. Přiznávám, že jsem měl i chvilku, kdy jsem přemýšlel, že se vrátím zpátky do sedla a sejdu někam dolů. Nakonec pomáhá GPS v telefonu, i když v téhle kose vytáhnout a obsluhovat dotykáč je fakt síla… Určuji správný směr a po chvilce s opravdu velkou radostí narážím na tyč značení směrem k Hromovému.

mala-fatra_01-2016_clanek6

Počasí je stále stejné a sníh a zmrazky hnané větrem tak štípou do tváře, že si v jednu chvíli řeknu Dost! a vytahuji z báglu kuklu, která se teda víc než šikla. Sice vypadám jak arabský terorista, ale je to hodně příjemná věcička ;o) Opatrně se posunuji tyč od tyče a držím se jejich směru jako klíště, protože poslední, co bych si přál, je hňápnout na nějakou převěj, kterých je kousek ode mě na kraji hřebene jak naseto. Občas musím zastavovat a chvilku počkat, až vítr aspoň malinko odfoukne oblačnost, abych mohl zahlídnout další tyč a pokračovat. A víte co? Normálně mě tohle počasí baví… jasně, že s modrou oblohou, hřejícím sluníčkem, bezvětřím a dalekými výhledy by to byla taky paráda, ale ono není na škodu si zažít i tohle… jednak to má taky své kouzlo a druhak jsou to zkušenosti k nezaplacení.

mala-fatra_01-2016_clanek7

Rozvážně postupuji přes oba vrcholy Sten až na Poludňový grúň, kde se rozhoduji, že na Stoh už pokračovat nebudu. Sestupuji po žluté řádně prudkým a celkem dlouhým sešupem k chatě Na Grúni, krátká pauza a dále po modré zasněženým lesem dolů do Štefanové. Odtud to beru po žluté s občasnými výhledy na Poludňové skaly přes Podžiar do Dolných dier. Po cestě pár fotek hezky zasněžené přírody, opatrnost v dierach, kde to občas celkem klouže, a to už mě vítá známý hotel Diery v Bielom Potoce.

mala-fatra_01-2016_clanek8

mala-fatra_01-2016_clanek9

Jdu se ubytovat k Mažgútovcom do penzionu Biely Potok, kde jen rozvěšuji vlhké věci na vyschnutí a za chvilku se vracím do restaurace zmíněného hotelu, kde trávím další příjemný večer…

Nedělní ráno je samozřejmě jako z pohádky (jak jinak, když odjíždím domů), nad Malou Fatrou se klene modrá obloha a sluníčko krásně nasvěcuje okolní kopce a skály. Špacírem se přesouvám do centra Terchové a odtud busem do Žiliny, kde přesedám na vlak – naštěstí Jančurův ;o) V Čadci si ke mně do kupé přisedají dva študáci vracející se do Prahy na koleje. Jeden si u stevarda objednává těstovinový salát, druhý suši a oba nealko pivo. Kua, to je mládež… to za našich mladých let nebývalo! Kde jsou lahváče, kde je čučo, kde je rum, kde je třískání do kytar, kde je řvaní na celý vagón?! :o))) V Olomouci přesedám na autobus (opět SA) a přes Brno zase zpátky k domovu…

Závěrem…
Další z parádních výletů na milované Slovensko, který mně navíc přinesl fakt cenné zkušenosti s pobytem v opravdu zimních horách. Nechci, aby to z výše popsaných řádků vypadalo, jako že jsem „tak tak přežil expedici na K2“, ale pro mě to prostě bylo zajímavé a nové. Jinak by se na výše popsané počasí na hřebeni dívala slečinka z kanclu, jejímž maximálním výkonem je letní prochajda z Ovčárny na Švýcárnu a jinak zkušený horal, který se v takovém prostředí pohybuje celý život dvakrát týdně. Tím chci prostě říct, že to dle MÉHO mínění nebyl ani žádný meganebezpečný extrém, ale na druhou stranu ani žádné totál leháro, a je jen na každém z vás, aby zvážil, zda se do něčeho takového pouštět třeba taky. Já si celý výlet fakt užil, parádně oddáchnul od práce a podobných nesmyslů, zdolal krpál z Vrátné… viděl překrásný západ slunce… vyvenčil sněžnice… super. A ještě jedna věc mě nadchla – kolena jsou v naprosté pohodě! A to dostala při sestupu z Poludňového grúně do Štefanové pěknou čočku :o) Čili sečteno a podtrženo – naprostá paráda a spokojenost! Tak zase někdy, Malá Fatro…


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na tři spojovačky, takže kdo má zájem se mrknout na západ slunce před chatou Pod Chlebom ve větším rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně