Nízké Tatry – červenec 2011

Pro letošní dovolenou jsme s manželkou zvolili opět Slovensko. Týden v Nízkých Tatrách byl parádní, škoda, že utekl jak voda. Tady je pár postřehů a samozřejmě hromada fotek…

poznamkaPozn.: Do fotogalerie z dovolené se dostanete buď přes sekci Série, kliknutím na kterýkoliv obrázek níže nebo přes odkaz na konci článku.

Den první: On the road…

Jedeme už klasicky vlakem. Z Brna do Olomouce je to pohodička a v Olomouci nás celkem příjemně překvapuje pěkné nádraží a moderně udělané prostranství před ním. Zeleň, lavičky, … eh, Brno si může o tomhle nechat leda tak zdát. EC Košičan z Olmiku je narvanej k prasknutí, ale po radě průvodčího se prodíráme s báglama asi přes pět vagónů dozadu, kde si nakonec v pohodě sedáme. Co na tom, že Ája při průchodu vagóny přivodila svým „batůžkem“ asi desítce rozjívených dětiček pár otřesů mozku, několik pohmožděnin a sem tam nějakou malou zlomeninu…? Jejími slovy: „Patří jim to, měli uhnout!“ :o)
V Liptovském Mikuláši přesedáme na bus do Jasné a po půl hoďce už se hrabeme k místu našeho ubytování – hotelu Liptov. Snažíme se na našich výletech volit vždy ubytování středního typu – ani žádný wellness-hovnes luxus, ani dřevěnou kůlnu s palandama. Liptov tohle celkem splňuje. Jde o předimenzovanou monstr stavbu socialistického typu s destíkami (stovkami?) pokojů, celkem příjemným barem a venkovním posezením. Hážeme bágle na pokoj a jdeme se trošku „projít po jídeláku a nápojáku“. A hlavně už se těšíme na ty panoramata!

011

Den druhý: Z Chopku na Ďumbier

Počasí vypadá nádherně, takže neváháme a brzo ráno vyrážíme nahoru. Busem se přesunujeme jednu zastávku na Záhradky k lanovce, protože v době našeho pobytu lanovka z Jasné na Lukovou nejede. Ono je to ale dobře, protože ze Záhradek vyjedete šestisedačkou na Rovnou hoľu a odtud vás dvojsedačka vyveze na Konský grúň, který leží výš než stanice lanovky Luková. Tudíž nahoru na hřeben pod Chopok šlapete kratší cestu. I tak je ale tenhle výstup celkem krpál, ale za chvilku už se kocháme rozhledy na všechny strany. Vybíháme nahoru na Chopok, pak stejnou cestou kousek zpátky (Chopok se nedá přejít) a kolem Kamenné chaty pod Chopkom míříme na nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbier. Mimochodem, až hodný čas po dovolené jsem náhodně zjistil, že Ďumbier znamená česky zázvor. Chmmm, věděli jste to?

022

Cesta na Zázvor je nádherná, lidí minimum, počasí úžasný. I přes silný opar poznáváme na obzoru siluetu Roháčů, hlavně známé Tri kopy. Přes Demänovské sedlo a Krúpovu hoľu vystupujeme na vrchol Ďumbiera s vrcholovým křížem a odměnou jsou opět nádherné výhledy. Z Ďumbiera se vracíme po červené pod Krúpovu hoľu (ani Ďumbier se nedá přejít) a celkem brutálním traverzem sestupujeme do Širokej doliny. Kolena volají o pomoc, ale nakonec přecejen kolem potoka Demänovka scházíme dolů do lesa. Máme v plánu dojít ke stanici lanovky Rovná hoľa a sjet zpátky do Záhradek na bus. Tenhle nápad obnáší ale „zpětný“ výstup k lanovce rovnou po sjezdovce. Je šílený vedro, sjezdovka má sklon jako kráva a nemá konce. Když nám chybí posledních asi 100 metrů, začíná se blížit bouřka. Hřmí, nad obzorem se křižují blesky a nad kopci v dálce lije jak z konve. Takže zabíráme ze všech (posledních) sil a totálně vyřízení vpadáváme do bufetu u lanovky s prvními kapkami, které za chvilku následují i kroupy. Přitom ale svítí sluníčko, do toho hromy‑blesky – celkem bizarní atmosféra. Čekáme asi půl hoďky než obsluha nazná, že lanovka se dá spustit a my sjíždíme dolů. Busem do Jasnej, hotel, sprcha, večeře, piva, …

023

Den třetí: Z Chopku na Dereše

Opakujeme začátek ze včerejšího dne – vyjíždíme lanovkou na Konský grúň a vyšlapáváme pod Chopok. Tentokrát to ale otáčíme na druhou stranu a po stejně krásném hřebenu se couráme směrem ke skalnatému vršku s názvem Dereše. Pohodová cesta nás přivádí do sedla Poľana, kde dáváme pauzu a chystáme se na sestup do doliny Zadnej vody. Ze začátku je traverz po žluté docela v pohodě, ale po chvíli se cesta narovnává a kolena opět vysílají SOS. Cesta je kamenitá, často suťovitá a vyžaduje docela pozornost. Navíc se na rozcestí Tri vody přidává k cestě potůček, který v době naší návštěvy tekl v podstatě po cestičce, kterou jdete. Ne že bychom se brodili po kotníky vodou, ale mokré kameny kloužou jak potvora, o čemž se přesvědčuji na vlastní kůži a předvádím Áji epesního dvojitého zapíchnutého Řiťbergera. Naštěstí to končí jen mírně naraženou rukou a zadkem. Zato foťák cinknul při pádu o šutr, jen to zazvonilo. Naštěstí byl ale v pevném pouzdře a všechno je OK.

035

Cesta po žluté se pak celkem vleče lesem a při představě, co jsme právě ze sedla Poľana sešli dolů, je nám na tisíc procent jasné, že NAHORU touhle cestou NIKDY nepůjdeme :o) Ve finále míjíme socialistickou ohavnost jménem Hotel Jan Šverma (viz fotogalerie) a kolem nám již dobře známé chátrající rozvaliny nedostavěného hotela blízko Vrbického plesa přicházíme domů na Liptov.

037

Den čtvrtý: Do jeskyní…

Možná si někteří z vás řeknou, že bez komerčních sra*ek typu Demänovská ľadová jaskyňa a Demänovská jaskyňa Slobody byste se klidně obešli, ale my jsme to prostě chtěli vidět. Jednak jsme tam ještě nikdy nebyli, druhak je stejně zataženo a vypadá to na déšť a za další si stejně chceme dát od kopců jeden den pauzu. Takže optimální den na výlet do podzemí. Jediné co mě trochu mrzí, je cena za možnost focení. Jak v „ľadové“, tak ve „slobody“ činí tento poplatek €10, což mně teda přijde trošku dost. Tudíž se rozhoduji, že si za foťák zaplatím jen v jedné a vyhrává to nakonec jaskyňa Slobody.
Frčíme busem z Jasnej prvně k Demänovskej ľadovej jaskyni. Poctivej kopec ke vchodu do jeskyně, lidí jak much, fronta jak v pětaosmdesátým na mandarinky, ale my se tam prostě podívat chceme :o) A říkejte si co chcete, jsem rád, že jsem to viděl, protože takovéhle celoroční ledové útvary prostě za barákem člověk nemá a nevidí každý den. Návštěvu fakt můžu doporučit, stejně jako dobré oblečení :o) Fotky, jak naznačeno výše, v mé fotogalerii neuvidíte, ale není problém si je dohledat jinde na netu.
Přesunujeme se opět autobusem, který mimochodem jezdí mezi Liptovským Mikulášem a Jasnou opravdu co chvíli, k jaskyni Slobody. Zase krpál nahoru ke vchodu, což je asi nějaká slovenská povinnost :o) Dodneška se např. budím hrůzou při vzpomínce na návštěvu Harmaneckých jeskyní :o))) Tady si teda kupuji i možnost focení a celkem nelituji. V jaskyni Slobody si můžete vybrat ze dvou okruhů a my samozřejmě volíme ten delší, který má délku asi 2,5 km a dobu prohlídky skoro dvě hodiny! A jsme opět hodně spokojení. Úžasný dómy, nádherná sintrová výzdoba, říčka Demänovka prodírající se podzemím, jezírka, spousta pater, úzké chodbičky… fakt paráda! Několik fotek můžete vidět v galerii a mně je jasné, že po návštěvě téhle jeskyně mě už na pálavský Turold nikdy nikdo nedostane :o)))

057

Den pátý: Poľana – Zákľuky – Bôr = nejkrásnější túra!

Ráno vyrážíme na lanovku do Záhradek pěšky, protože se nám nechce zbytečně ztrácet čas čekáním na autobus a chceme chytnout hned první lanovku v 8.30 hod. Kdybyste někdy měli podobný problém, klidně běžte taky pěcha. Obnáší to slabých 15–20 minut procházky, sice po silnici, ale ráno tam vůbec nic nejezdí, místa u krajnice je dost a je to z kopce ;o) U lanovky nás ovšem čeká překvápko. Několik lidí naštvaně odchází od pokladny, parkoviště prázdný, vypadá to podezřele. A taky že jo! Paní v kase sice sedí, ale sděluje nám, že dneska jede lanovka „iba na Rovnú hoľu“. Máme asi 5 minut na rozmyšlení, co teď. Já jsem pro to jet a zbytek holt vyšlápnout pěšky, Áji se do toho celkem brutus-kopce evidentně nechce. Ale představa, že takovýhle krásný den strávím nuděním se na pokoji v hotelu mně dává (obrazně řečeno) sílu převzít rozhodnutí na sebe a oznámit mé milované ženě-Boženě, že se prostě jede nahoru. Krčí rameny a její výraz dává tušit, že cokoliv se dneska stane (od rozvázané tkaničky po zemětřesení v Indii) je jen a jen MOJE vina! :o))) Jdu pro lístky a malinko mě překvapuje sdělení, že cena (€9 za osobu) je stejná jako vždy, i když dnes jede lanovka jen do půlky. Naštvaně pokládám do okýnka dvacku a napadá mě přitom cosi o známých slovenských špecifikách.
Krátké čekání na lanovku je zpestřeno splašeným koněm, který někde kousek nad Záhradkami utekl lesákům při stahování dřeva a teď se řítil i s postrojem na úvaz klád z kopce směrem k frontě lidí u lanovky. No, řeknu vám, i mně chvilku lepilo :o) Ale nakonec se uklidnil, obsluha lanovky ho chvilku povodila sem a tam a za pár minut si pro něj došel majitel.
Na Rovnej hoľi usazujem batůžky na záda a hurá vzhůru. Je pekelný vedro a kopec je to fakt slušnej. Navíc mě v půlce výstupu volá kolega z práce, kterej ví o InDesignu jenom to, že existuje a potřebuje poradit s tvorbou tiskového PDF. Funím na Chopok s mobilem u ucha a snažím se problém vyřešit, ale je to asi jako byste vysvětlovali veganovi recept na dršťkovku. Mimochodem, kolega je vegan (nic ve zlým, Honzo :o)).
Po vydrápání se pod Chopok dáváme vydatnou pauzu. Sluníčko svítí, pofukuje větřík, to nejhorší máme za sebou, Ája už se mnou zase mluví, nádherná hřebenovka před námi – na světě je krásně :o) Míříme opět směrem na Dereše a cestou narážíme na několik stádeček i jedinců kamzíka vrchovského tatranského. Mám oči navrch hlavy, protože naživo a navíc takhle zblízka jsem tohle zvíře ještě neviděl. Absolutně se nás nebojí a máme pocit, že by se snad po chvilce dali krmit z ruky. Samozřejmě fotím jak o život, protože takovéhle setkání nezažijete zas tak často, u nás u Brna bych řekl dokonce vééélmi vzácně :o) Zřetelně cítíme jejich pach, pozorujeme jak statnější samce, tak laně s letošními mláďaty… fakt pěknej zážitek. Ještěže jsem si zapomněl z výletu do jeskyní ve fotobrašně pevnou padesátku, protože jinak chodím jen se širokáčem. A tak blízko, aby z toho něco bylo s ohniskem 12–24, zase kamzíci nebyli :o) Sice to není žádný extra wildlife, ale i s tím padíkem mám pár celkem slušnejch záběrů.

kamzici

V sedle Poľana, kde jsme to třetí den stočili dolů do údolí, dáváme pauzu a následně vyrážíme po žluté na nádherný travnatý hřeben s vrcholy Poľana, Zákľuky a Bôr. Teď už můžu říct, že tohle je stoprocentně nejkrásnější túra, jakou jsme v Nízkých Tatrách absolvovali. Tráva, kleč, horský květinky, sem tam kamenitá místa, úžasný výhledy na všechny strany, pozvolna zvlněná cesta bez blbnutí nahoru‑dolů… navíc opět přeje počasí… prostě pa‑rá‑da! Kocháme se na maximum a ani si nevšimneme, že už jsme na Bôru. Odtud už se před námi ukazuje celé nízkotatranské podhůří u Liptovského Mikuláše s dominantou vodní nádrže Liptovská Mara. Začínáme sestupovat z Bôru a tady bych pro vás měl jedno drobné doporučení. Pokud budete mít spálená lýtka z předchozích výletů jako já, vemte si na tenhle sestup dlouhé kalhoty a ne kraťasy! Cestička totiž má většinou šířku asi tak 10 centimetrů a je v podstatě vysekaná mezi nízkou klečí a borůvčím. A nedovedete si představit tu slast, když se vám každou druhou sekundu zatne do spálené kůže na noze ostrá větvička z borůvčí nebo zakrslé borovice :o)

092

Po dlouhém, prudkém a celkem náročném sestupu z Bôru míříme přes les směrem k vrchu Siná, na který už ale nemáme chuť ani síly a potřebujeme v sedle Sinej odbočit dolů do Demänovskej doliny. Jdeme už tak dlouho, že nabýváme přesvědčení, že jsme odbočku minuli a nechtě míříme na Sinou (obě cesty značí stejná – žlutá – značka). Kus se vracíme a naštěstí potkáváme skupinku Slováků, se kterýma se na střídačku předbíháme už od rána. Radíme se a nakonec dáváme na jejich rady (a GPS navigaci :o)) a pokračujeme dál i s nimi. Do sedla Sinej se pak jde ještě neskutečně dlouho… údaj z turistické mapy, podle kterého by cesta až z vršku Bôru do sedla měla trvat 1:15 hod. považujeme s Ájou za naprosto zcestný. Možná kdybyste celou cestu utíkali, ale jinak počítejte tak se dvěma hoďkama (po náročné túře možná i víc :o)).
V sedle Sinej děkujem sympatickým Slovákům a dáváme si pauzu, zatímco oni hned mažou dál. Při loučení jen tak prohodí, že loni tady jejich švagr zaslechl medvěda a byl dole u jaskyně Slobody za 20 minut :o) My si v klidu sestupujem prudkým (ale hodně prudkým) lesním srázem aspoň hodinu a půl, Ája zkoumá každé křoví a dokonce se chvílemi snaží vyplašit potenciálního lidožravého medvěda zpěvem. Upřímně – nedivím se, že jsme po téhle produkci na žádného nenarazili :o))) Zato jsme narazili na horský potůček s ledovou vodou, takže chladím svoje ubohá lýtka, na kterých byste mohli smažit vajíčka :o) Podél zmíněného potoka pak v podvečer přicházíme k Demänovskej ľadovej jaskyni, odměňujeme se na terase hotelu ledovým pitím a busem jedeme nahoru do Jasnej a zpátky na hotel. Přes rozpačitý začátek to byl úžasnej den a tuhle celodenní túru můžu skutečně všem aspoň trošku zdatnějším výletníkům jen a jen doporučit.

094

Den šestý: Odpočinek a Vrbické pleso

Po náročném předchozím dni si ordinujeme den volna, flákáme se po hotelu, u jídla, u pití, … Jdem se akorát na chvíli projít k nedalekému Vrbickému plesu, které nevypadá vůbec špatně obzvlášť s pozadím tatranského hřebenu. Počítejte ovšem s tím, že tam narazíte na mraky maminek s kočárkem, dětičky, babičky, tetičky atd. Večer za námi přijíždí známej a docela slušně posedíme u piva.

100

Den sedmý a osmý: Prší a jedeme domů

Chtěli jsme ještě předposlední den vyrazit na jednu túru – na krásný travnatý hřeben s vrcholy Prašivá a Tanečnica. Bohužel od rána lije, obloha je od obzoru k obzoru černá, nad hřebeny se blýská a do toho se nám teda rozhodně nechce. Co naděláte? Počasí neporučíte a na horách už tuplem ne. Takže opět relax u knížek, časáků… na baru… a pomalu balení na zítřejší odjezd.

Závěr

Nízké Tatry jsou přesně ten typ kopců, který můžu. Lanovkou se jakžtakž někam nahoru dostanete a pak už si jen vychutnáváte zvlněné travnato‑skalnaté hřebeny s úžasnými výhledy na všechny strany. Viděl jsem kamzíky, navštívil obě hlavní Demänovské jeskyně, počasí až na jeden den přálo úžasně… takže já bych tomu dal 4 a ½ hvězdičky z pěti. Půlhvězdičku strhávám za nepoměr cena/kvalita služeb. Tím nemyslím těch zmíněných 10 eur za focení v jeskyních, ale celkový dojem z týdenního pobytu. Rozebírat to nebudu a není to nic zásadního, co by ovlivnilo můj pozitivní dojem z téhle krásné dovolené. Jeďte do Nízkých Tater! ;o)

078

FOTOGALERII Z TOHOTO „VÝLETU“ NAJDETE ZDE!

Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na nějaké spojovačky, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Nízkých Tatrách a okolí ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně