Patrick Ryan – Jak jsem vyhrál válku

Je to sice trošku neuvěřitelné, ale já se k tomuto kultovnímu klenotu světové literatury, „nesmrtelnému válečnému románu, v němž válku bere vážně snad jen jeho hlavní protagonista“, dostal až teď :o) Pokud jste na tom podobně, tak neváhejte ani chviličku…

A jestliže navíc milujete inteligentní suchý anglický humor, neváhejte tuplem! Vzpomínky poručíka Ernesta Goodbodyho na tažení za II. světové války z Afriky až k Baltu jsou tak ne‑sku‑teč‑ná sranda, že jsem něco takového nečetl ani nepamatuji. A jako jednu z mála knížek jsem ji ani nečetl ve vlaku jako obvykle. Protože když každé dvě minuty vyprsknete nahlas smíchem, tečou vám slzy a dívá se na vás celej vagón pohledem věnovaným obyčejně lidem s intelektem domácího učitele přírodopisu, není to to pravé ořechové.

Válka jako taková samozřejmě není žádná legrace, ale o to víc osvěžující je tento odlehčený pohled na hrůzy, které se děly. A nejen na hrůzy války samotné, ale taky na naprostou nekompetentnost nejvyšších velitelů a totální zmatečnost a absurditu celého válečného dění.

Vojevůdci a vládcové už dávno přijali své pocty a vyznamenání a odešli ze scény. Kdejaký generál a polní maršál už uveřejnil svoje paměti, jak vyhrál druhou světovou válku navzdory všem ostatním generálům a polním maršálům.



Říkám to, abych ukázal nevyhnutelnost falšování ve vojenských popisech, které slouží jako materiál vojenským historikům… narazil jsem v takových historiích na vyprávění, že jsem nevěděl, mám‑li se smát nebo plakat nad nimi, když jsem si uvědomil, že ty knihy jsou hlavními památníky oné epochy a že je četly milióny čtenářů…

My ve svém dilematu pozdějšího data se patrně musíme rozhodnout pro smích — ze strachu, abychom se nerozplakali.


Hlavní hrdina je naprostý magor a jedinou starostí jeho podřízené čety je zařídit to tak, aby toho zvoral co nejméně. A z toho plynou všechny ty úžasné historky, které si s Goodbodym a jeho chlapy prožijete. Budete v Tunisu vybírat od domorodců vzorky jejich fekálií, demonstrovat rekreační výcvik v kriketu, osvobozovat v Athénách nemocnici (šmankote, ta scéna s ježděním pořád dokola přes jednu křižovatku a zápalné útočící tramvaje mně budou vhánět slzy smíchu do očí ještě snad rok!!!), věčně soupeřit se spojenci o konfiskaci jakéhokoliv druhu a množství chlastu nebo pořádat mejdan s liliputánskými německými prostitukami, … a u všeho se budete jako čtenáři tak královsky bavit, že vás bude bolet bránice jak po ráně kriketovým míčkem.

Doporučuji, doporučuji, doporučuji!!!

„Co se děje, seržante?“
„Neshoďte mě nikde, že jsem vám to řek, pane, protože to má bejt přísně tajný, ale příští týden jedeme.“
„Jedeme? Kam?“
„Do Severní Afriky, vo libru!“
„Jak to víte?“
„Do skladu právě fasovali pět set párů přezůvek do sněhu a marodka je celá zatarasená čtrnácti bednama masti proti vomrzlinám. Tak to jedem do písečnejch pouští, to je na beton.“
A měl docela pravdu.


blog comments powered by Disqus
© 2005–2018 Mach Napište mně