Jaroslav Rudiš – Konec punku v Helsinkách

Když na mě Rudišova knižní novinka tuhle mrkla přes sklo výlohy jednoho brněnského knihkupectví, hned jsem hledal „mástrkartu“ a dveře dovnitř :o) A teď už vím – moje osobní kniha roku! I když do konce tohoto járu zbývají ještě nějaké dva měsíce, tak jsem přesvědčen, že nic lepšího jsem letos nečetl a číst už nebudu.

Prolínající se osudy stárnoucího východoněmeckého punkera Oleho a „bezejmenné“ československé punkerky z Jesu (čti Jeseníku) 80. let se díky autorovu talentu čtou jedním dechem a já osobně je slupnul takřka na jeden zátah za jeden den (cca 260 stran menší A5). Příběhy hlavních hrdinů jsou oproti sobě časově posunuty, takže přeskakujete mezi sjednoceným Berlínem současnosti a zachmuřeným „no future“ Jesem posledních let komančské nadvlády… to vše vrcholící v osudovém setkání Oleho a jesenické punkerky na legendárním koncertě Die Toten Hosen v září roku 1987 v Plzni.

„…na koncertě co měl bejt mírovej byla spousta pankáčů a dva drželi transparent Pryč s jadernou válkou a chlastali pod ním čučo. Ale vedle nás tam bylo taky mnohem víc diskařů a blonďatejch pipin s jejich honibrkama a rodinek se škeblama co přišli na Jandu a Majkla Nonstopíču Davida…“

Knížka jako taková ale samozřejmě není primárně o punku… jde o vztahy, milenky, ex-manželky, děti, rodiče, štěstí, peníze, smysl všeho… život jako takový. Ovšem jak už je u Rudiše zvykem - aplikovaný na lidi osobité, alternativní… své… Pro mě osobně má Konec punku v Helsinkách mnoho „ingrediencí“ způsobujících mé totální okouzlení knihou.

Jednak se jak u autora, tak i u hlavních hrdinů jedná o „skoročtyřicátníky“ jako jsem i já.
Za druhé... Rudiš famózně popisuje smradlavé bezčasí a deprivaci konce osmdesátých let minulého století ve východním bloku. Styl deníkových zápisků a jakéhosi až „automatického“ textu je skvostný a mému srdci blízký!
Za třetí… neposlouchal jsem sice tehdy punk, ale metal, ale to není ve skutečnosti podstatné. Oblíkali jsme se jinak, měli jiný vlasy než načesaní svazáci s puky na tesilkách a poslouchali pro jiné neposlouchatelný randál. Takže další společný zářez…
Za čtvrté… Jesenicko. Rudiš tenhle kraj má prostě pod kůží a já se kvůli jeho Aloisi Nebelovi sem dokonce vydal jeden rok na dovolenou. Takže když se v knížce píše o tomhle „vykořeněném“ sudetském kraji, vzpomínám na Žulovou, Vápennou, Javorník, Bílou Vodu, Borůvkovou horu… na staré německé hřbitovy a zarostlé zbytky bývalých německých stavení, které už dávno pohltila příroda… má to atmošku jako hrom!
Za páté… současnost má taky spoustu aspektů, ze kterých se mně zvedá žaludek, a do kterých se maximálně trefně naváží autor prostřednictvím různých postav:

„…nezajímaj tě jejich útulný kavárničky s tlumeným světlem a muzikou do výtahů, nechceš ani jejich vydyzajněný obchody s vydyzajněnejma vyholenejma pičinama, co prodávaj vydyzajněný dyzajn a další zbytečný krámy a z repráků jim k tomu hraje placatej soulofunk, nedáš si jejich biomrkev, biobanány a biochleba z předraženýho bioobchodu, co po nich není rakovina a lidi pak kaděj jen biohovna, co prej tolik nesmrděj…“

A tak dále, a tak dále... Nebudu se tady už dál rozplývat, kdo dočetl až sem, tak už jistě pochopil, jestli by ho knížka mohla oslovit nebo ne. Já ji samozřejmě stoprocentně doporučuji a pamatujte: Samota zesiluje!

PS: Kdo by se chtěl dozvědět o zmíněném lochotínském Mírovém festivalu Olofa Palmeho 1987 něco víc, tak tady je pár zajímavých odkazů:
Originál dobové fotky (je tam vidět i v knize zmíněný transparent)
Pořad Reportéři ČT k tomuto tématu s dobovým videem
Na takovou „kulturu“ tady zvyklí nejsme (parádní článek Radka Diestlera)

blog comments powered by Disqus
© 2005–2018 Mach Napište mně