13.–15. 6. 2014
Strážovské vrchy

Už bylo zase na čase někam vyrazit ;o) Při procházení internetu jsem několikrát narazil na zmínku, že slovenské Strážovské vrchy jsou turisticky opomíjenou lokalitou, a že přes jejich krásu tam nezabloudí moc lidí, což je pro asociála mého typu přímo požehnáním. Nikdy jsem tam nebyl a od mého bydliště to není zase tak nepřekonatelně daleko, takže je rozhodnuto. Ale zase tak blízko, aby se to v pohodě stihlo za dva dny to není, takže beru v pátek volno a vyrážím na třídenní sólo přechod na těžko…

strazovske-vrchy_06-2014_mapa
Klikni pro přesun na mapy.hiking.sk

Z Brna do Žiliny frčím ráno „žluťákem“, pak přestup na další bus a ve 14.45 vystupuji na Fačkovském sedle pod skalnatým zubem malofatranského Kľaku. Počasí je přímo dokonalé na šlapání – kolem 25 °C, mírný vánek, na modré obloze sem tam načechraný mráček… paráda! Já ale na Kľak zamířím až jindy (přechod Lúčanské Malé Fatry je taky v letošním plánu) a teď se vydávám po červené turistické trase E8 (Cesta hrdinov SNP) na druhou stranu – prudkým výšlapem sjezdovkou na Homôlku, což je s cca 15 kg báglem celkem solidní rozcvička hned na začátek :o) Louka kolem mě tak voní a září ve stovkách barev jarních květů a zpáteční pohledy na zmíněný Kľak jsou tak úžasné, že mně ten stoupák ani tak nevadí.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek1

Nahoře se vydýchávám, užívám výhledů a po chvilce pokračuji po úžasných loukách střídajících se se smíšenými lesy směrem ke kopci Čelo.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek2

V sedle pod ním značka prudce zatáčí doleva, aby vystoupala na Priečnu (910 m n. m.), svedla mě zase dolů a hned zase nahoru na Javorinu (938 m n. m.). Tenhle úsek naznačuje, jak budou v podstatě vypadat celé Strážovské vrchy. Nečekejte žádnou jemně se vlnící pohodovou hřebenovku… tady se šlape buď nahoru nebo dolů :o) A na mnoha úsecích si říkám, že bych tudy rozhodně nechtěl jít po dešti… to musí být v příkrém terénu na mazlavém blatíčku a mokrém listí samá chuť! Od začátku výšlapu jsem ještě nepotkal ani nohu a užívám si samoty v překrásném jarně‑letním podvečeru s občasnými krásnými výhledy a romantickými loukami mezi lesy.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek3

Z Javoriny sestupuji do sedla Javorinka a dále přes louky a pastviny za podvečerního světla vytvářejícího na obloze působivé kreace až do obce Čičmany.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek4

Čičmany jsou památkovou rezervací lidové architektury proslavenou zejména malovanými dřevěnicemi (více o rázovité obci např. na Wikipedii). Pár chalup okukuji, ale ani se mně nechce fotit, protože ty, co vidím u cesty, jsou „znásilněné“ sloupy elektrického vedení, satelity atp. Kolem sedmé s chutí sedám na zahrádku před první knajpu hned u rozcestníku a dávám si jedno vytoužené orosené. Na hajzlíku pak doplňuji vodu a šlape se dál. Procházím dědinou po silnici, a když jsem na jejím konci, vybavuji si nějaký článek na hiking.sk, kde se někdo zmiňoval o tom, že lepší než se crcat ještě kus po asfaltce, je odbočit hned za obcí mimo značku na lesáckou cestu. A navíc by někde nahoře v lese měla být epesní lesácká (lovecká?) chata, kde hodní majitelé nechávají stabilně otevřený poval a je tam možnost přespání. Nechávám červenou značku jejímu asfaltovému osudu a podél potůčku Harvanice funím pod opět čarující podvečerní oblohou nahoru do lesů.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek5

Výstup je to táhlý, serpentýny lesní cesty se klikatí a je potřeba nikam neodbočovat a pořád se držet té nejvyjetější a nejupravenější cesty. Asi po hodině se objevuje po pravé ruce posed a po dalších pár desítkách metrů i zmiňovaná chatka. Už z dálky vidím, že dveře vedoucí do podkroví jsou otevřené, takže je jasné, že dneska stan stavět nebudu. Mám hlad jak vlk, takže za houstnoucí tmy ohřívám na vařiči večeři… testuji dnes poprvé Adventure menu a jsem jím doslova nadšen. Půlkilovou porci poctivého a dobrého jídla nejsem schopen na jeden zátah sníst, takže si ohřívám jen polovinu a druhá bude k večeři zítra. Někde v diskuzích jsem zahlédl, že se tenhle výrobek zdá někomu drahý, ale když vyjde jedna hodně slušná porce na necelých 70 Kč, za které dostanete chutné jídlo včetně přílohy (!), kterou bez potřeby vody (!) ohřejete za 3 minutky (možnost přikoupit samoohřívací sáčky a netahat vařič!), tak na tom nevidím vůbec nic drahého… za to nedostanete ani meníčko v naší venkovské hospodě ;o) Jsem nadšen, že jsem tuhle moderní vymoženost objevil… někdo se třeba ve vaření na výšlapech vyžívá, ale já místo hodiny u vařiče radši popojdu o nějaký ten kilák dál, abych toho víc prošel a viděl ;o) Měl jsem Kuřecí po zahradnicku s fazolemi a co se chuti týče, tak bych mu dal s klidným srdcem čtyři hvězdičky z pěti. Doma mám ještě Hovězí guláš a Jelení ragú, tak už se těším na ochutnávku na dalších výletech ;o)

Jelikož jsem v chatce sám, tak se můžu uvelebit na jekorem vypolstrované „sedačce“ vedle které dokonce trůní křeslo, takže si připadám skoro jako v hotelovém pokoji :o) V polospánku ještě registruji cupitání myších tlapek po dřevěné podlaze povalu, ale jídlo mám zavěšené na hřebíku na stěně, kam se ty mršky jen těžko dostanou, tak v klidu usínám, abych nabral síly na náročný zítřek.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek6
Chatu najdete tady

Vstávám sám od sebe chvilku po páté a jelikož nemusím balit stan a na snídani je na mě ještě brzy, tak už za půl hodinky vyrážím se sbaleným batohem na další cestu. S GPSkou v telefonu nacházím průsekovou cestu lesem, která klesá do sedla pod Strážovem, kde se taky opět napojuji na červenou TZ. Výstup ze sedla na louky pod Strážovem je vynikající rozcvička po ránu – cca 280 výškových metrů na 1,25 km. Nahoře v lesích nedaleko louky pod Strážovem kvetou mraky česneku medvědího a lesem se line neskutečná vůně. Na louce hážu bágl do křoví a jen s foťákem vybíhám přes další krásnou podvrcholovou louku a lesík s pokroucenými buky na vrcholek Strážova (1213 m n. m.), kde jsem chvilku po sedmé. A odměna za ranní tělocvik je sladká, přesladká. V totálním tichu slunečného rána stojím zcela sám na tomhle kouzelném vrcholku s takřka kruhovým výhledem a bez dechu hltám tu krásu kolem mě. Pod nohama v dolině se ukazuje Zliechov a všude okolo spousty kopečků a dolin tvarujících tuhle nádhernou slovenskou krajinu. Bohužel je na obzoru přecejen opar, takže na Velký Lopeník, Jelenec nebo Velkou Javořinu v Bílých Karpatech ani do Beskyd dnes nedohlédnu a tak poznávám pouze siluetu Povážského Inovce na horizontu a bělostnou vápencovou čepičku vykukujícího Vápče, kam za chvíli povedou mé další kroky. Zapisuji se do vrcholové knihy a dalších minimálně 15 minut se kochám tímhle nádherným výhledem…

strazovske-vrchy_06-2014_clanek7

strazovske-vrchy_06-2014_clanek8

Z tohoto úžasného místa se mně moc nechce, ale je potřeba pokračovat dál. Scházím zpátky k batohu na louku pod Strážovem, snídám a následně se vydávám na sestup do Zliechova. Kousek pod loukami v Sedle pod Strážovem narážím na první vydatný pramen, takže doplňuji vodu a klesám dál. Po cestě dolů pak procházím kolem dalších dvou upravených pramenů, takže o vodu tady nouze rozhodně není (snad jen v parném létě… nevím…). Asi v půlce kopce zdravím tři turisty jdoucí nalehko ze Zliechova nahoru na Strážov a to jsou (mimo dědiny, samozřejmě) JEDINÍ lidé, které za tři dny ve Strážovských vrších potkávám!!! A to je víkend a krásné počasí! Pro samotáře neskutečný kraj ;o)

Kousek nad Zliechovem si fotím protější stráně, když najednou na uzounké cestičce ve vysoké trávě, na které stojím, zaregistruji periferním viděním od hledáčku zrcadlovky nějaký pohyb asi 2–3 metry přede mnou – po cestičce si to směrem ke mně svižně hopsá zajíc a pranic si mě nevšímá. Když je asi 30 centimetrů ode mě a nehodlá brzdit, tak si říkám, jestli třeba není slepý. Ušák ještě párkrát poskočí, a když drcne dlouhým lopuchem do mé nohavice, tak se přecejen zastavuje. Bez dechu se koukám na špičky svých bot na kterých mně skoro sedí zajíc a ani jeden z nás evidentně neví, co si má o nastalé situaci myslet :o) Pak mě napadne, že držím v ruce foťák, a že takový snímek rozhodně ještě nemám, tak začnu pomalilinku stáčet objektiv k zemi, načež se zajíc podívá nahoru na mě, zafrká šňupákem, jakoby pod fousy se zlomyslně ušklíbne a než stačím stisknout spoušť, tak jedním mocným skokem mizí ve vysoké trávě u cesty… hajzlík jeden! :o)))

strazovske-vrchy_06-2014_clanek9

Pobaven touhle zaječí vsuvkou vcházím po deváté ranní do dědiny, a když narážím na otevřený obchod zbožím smíšeným, tak nelením a odměňuji se za zdolaný Strážov ledňákem ;o) Po krátkém odpočinku pak šlapu zpevněnou a nepříliš záživnou cestou kolem JZD ven z obce a jsem rád, když po nějakých 2–3 kilácích konečně zase mizím do voňavých, kvetoucích luk a pastvin sevřených mezi lesy. Sice hned ztrácím značku, ale naštěstí si omyl brzo uvědomuji a přes pastviny se cestou necestou vracím ke správné cestě aniž bych si nějak význačně zašel. Tady si dovolím malé upozornění… pokud náhodou budete mít k dispozici klasickou harmaneckou papírovou mapu č. 119 (Strážovské vrchy, 5. vydání), tak bacha – červená značka ze Zliechova na Vápeč vede v reálu zcela jinudy než je v mapě zakresleno! Více se o tom dozvíte třeba tady. Přes nádherné louky se stále modrou oblohou pokrytou občasnými mráčky nad hlavou docházím k osadě Lapšovci, kde se cesta noří do lesa a začíná mírně leč vytrvale stoupat.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek10

Po nějakém kiláku či dvou najednou něco zachrastí v houští vedle cesty a z lesa pár metrů ode mě vyskakuje na cestu vlčák. Lekám se jak sviňa a podvědomě svírám trekové hůlky pevněji v rukách. Psisko ale vrtí ocasem a s přátelským pohledem a vyplazeným jazykem se ke mně lísá a vynucuje si podrbání za ušima. Ptám se ho, kde se tady uprostřed ničeho vzal, ale nedostávám z něho ani slovo :o) Pokračuji dál a pejsek se přidává ke mně. Sice občas odběhne do lesa na jednu či druhou stranu cesty, ale po pár minutách se vždycky odněkud vynoří a spěchá mně olizováním ruk a šťoucháním čenichem do nohou ubezpečit o tom, že o mně ví a bude mě i dál provázet :o) Nemůžu ani uvěřit tomu, že tuhle nevšední situaci zažívám už podruhé v životě!

strazovske-vrchy_06-2014_clanek11

Zhruba někde pod Suchou horou se zničehonic zatahuje a doslova během desítek sekund se spouští hodně slušná přeprška včetně drobných krup! Rychle natahuji pláštěnku na bágl i na sebe a stoupám pod hustý buk na kraji lesa. Hafanovi je to šumák a s radostí poskakuje přede mnou v kalužích a chlemtá vodu jak o život… musel mít chudák pěknou žízeň. Déšť naštěstí netrvá dlouho a po deseti minutách můžu (vlastně můžeme :o)) pokračovat. O nějaký kilometr dál přichází ještě jedna krátká přeháňka a to je z dešťové nabídky na tomhle treku všechno. Procházím přes Srvátkovu lúku a začíná setsakra výživné stoupání do sedla Palúch. Vlčák si v příkrém kopci pobíhá sem a tam jakoby se nechumelilo a já mu jen tiše závidím jeho energii a přemýšlím, jak ho donutit, aby mně vzal batoh :o) Prudkým stoupákem ze sedla zdolávám poslední stovky metrů a chvíli po třetí hodině dělám poslední krok na vrcholovou plošinku překrásného vápencového vrcholu Vápče (956 m n. m.). A přesně v tu chvíli je všechno to zpocené funění, bolavé nohy a otlačená ramena od těžkého báglu zapomenuto, protože se přede mnou otevírá jeden z nejkrásnějších 360stupňových výhledů na Slovensku! Shazuji bágl, odkládám hůlky, sedám pod kovový kříž na kámen a s hubou dokořán a očima navrch hlavy se kochám tou neuvěřitelnou parádou kolem.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek12

Stejně jako na Strážově jsem i na tomhle vrcholku úplně sám a můžu si tak výhledy vychutnávat v naprostém klidu. Dělám samozřejmě několik fotek, nějaké to panorama a užívám si tuhle překrásnou chvíli, co to jen jde. Kdyby pro nic jiného, tak pro tyhle okamžiky to všechno za to stálo ;o)

strazovske-vrchy_06-2014_clanek13

Vracím se do sedla Palúch a stále po červené TZ sestupuji prudkým hangem dolů do Horné Poruby, kde něco po páté sedám do první putyky u cesty a lámu do sebe dva točené Staroprameny. Bodrá hospodská se mě ptá, odkud jdu a já mezi dvěma pivohlty říkám, že z Fačkovského sedla. Je na mě velmi uznale pokýváno hlavou a jsem označen za borce. Když se šenkýřka odejde věnovat ostatním hostům, tak mně dochází, že jsem té dobré ženě zapomněl říct, že už jdu druhý den, zatímco ona si evidentně myslí, že jsem si to jen tak „proběhl“ od rána :o) Už ji v tom nechávám… čeští turisté tam teď budou mít pověst „Terminátorů“ :o)))

Ještě dobíjím telefon, dobírám vodu a jde se pomalu hledat nocleh. Značení hned za obcí stojí za starou bačkoru a bez GPSky v mobilu a uložené cesty z map na Hikingu bych byl zralý na zlatého bludišťáka ;o) Když se probíjím přes zarostlou louku ke státní silnici na Ilavu, tak se co chvíli zastavuji a otáčím, protože pohledy z těchto míst na před chvílí zdolaný Vápeč jsou prostě dechberoucí! A když se ještě ke všemu před kopcem přes údolí zničehonic vyklene duha, jsem na pokraji zadušení romantikou :o)

strazovske-vrchy_06-2014_clanek14

strazovske-vrchy_06-2014_clanek15

Po krajích luk a pastvin, přes lesy a za několikerého bloudění, vracení se a hledání značky docházím pozdním podvečerem na lokalitu Bukovina nad Dolnou Porubou, kde jsou u lesa krásné louky s výhledem na tolikrát zmiňovaný Vápeč (jenž mě svou krásou zcela uhranul), na nepřehlédnutelnou Homôlku (ano, již druhá na tomhle výšlapu) a na další sousedící kopečky. Stavím stan, dělám ještě několik posledních fotek, ohřívám zbytek dobroty ze včerejška k večeři, vyčistit zuby a šup v devět do spacáku. Dneska to byl docela náročný den, takže usínám, jako když mě do vody hodí. Mohlo by mě rajzovat kolem stanu třeba deset medvědů a já bych je stejně neslyšel :o)

strazovske-vrchy_06-2014_clanek16

O půl páté mě budí starý známý močopud, a když už jsem venku, tak cvakám jednu fotku pomalu se probouzející krajiny, ale poté ještě lezu asi na půl hoďky do spacáku. V 5.15 už mě ale sílící venkovní světlo napovídá, že je na čase se vykopat z pelechu a nacvakat nějaké ty východy slunka nad Vápčem. Focení, balení, snídání atp. mně tentokrát zabírá asi hoďku a tak po šesté vyrážím na finální fázi pochodu.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek17

strazovske-vrchy_06-2014_clanek18

Cesta vede ještě kousek po louce a pak odbočuje do parádního lesa plného starých, velkých a mnohdy nahloučených či pokroucených buků… absolutní ticho, šero pod vysokou listnatou klenbou, vlhko… atmoška jako hrom :o)

strazovske-vrchy_06-2014_clanek19

Ani v závěrečném úseku této cesty nečekejte žádnou extrémní pohodičku a odpočinek. Cesta se pořád klikatí nahoru a dolů a člověk si ještě celkem slušně mákne. Chci si zajít na vyhlídku Omšenská Baba, ale bohužel nepříliš zřetelnou odbočku míjím a svůj omyl si uvědomuji až u pramene pod sedlem. Sice mě to mrzí, ale vracet se rozhodně nemíním. Doplňuji vodu, pojídám poslední tatranku a pár jablečných křížal a pokračuji lesem a přes jednu krásnou velkou louku k poslední parádní vyhlídce výšlapu s názvem Kamenné vráta. Tady chvíli po deváté na čtvrt hoďky sedám, koukám do kraje, srovnávám si v hlavě zážitky uplynulých dní, dělám pár posledních fotek a pak už nezbývá než sejít do cíle mé cesty – Trenčianských Teplic.

strazovske-vrchy_06-2014_clanek20

Asi za hodinu jsem dole ve městě a mezi vystajlovanými „katalogovými“ rodinkami na lázeňské promenádě působím ve svých zablácených bagančatách a propoceném triku jako exot. Mno, na druhou stranu – já si o nich myslím to samé ;o) Procházím středem města a prvně zjišťuji, kde je autobusák, odkud budu ve 13 hod. odjíždět. Potom se vracím zpátky do centra, sedám na zahrádku jedné z mnoha restaurací a odměňuji se za náročný výšlap pořádným vývarem a gulášem. Následně se ještě přes hodinu bavím u kafe a kofoly pozorováním cvrkotu na lázeňském náměstí (slušné panoptikum! :o)) a pak už jen busem do Trenčína, odtud dalším do Brna a k domovu…

Závěrem…

Samozřejmě jsem z výšlapu nadšen… to vám asi u předcházejících řádků docvaklo. Jak naznačeno v úvodu – Strážovské vrchy jsou takovým trošku opomíjeným kusem krásné slovenské krajiny a řekl bych, že tuším, proč tomu tak je. Nepřítomnost jakéhokoliv celistvého hřebene a tím pádem nutnost neustálých výstupů a sestupů do údolí může asi mnohé odradit. Pokud vám ale tahle větší náročnost nevadí, tak neváhejte, protože Strážovské vrchy mají co nabídnout. Od hustých pralesoidních bučin, přes překrásné louky a pastviny až po takřka letecké výhledy ze Strážova a Vápče. A samozřejmě mnohem víc, protože dalších značených i neznačených cest tady najdete celou řadu. A pokud navíc hledáte v přírodě klid a netoužíte po cestách přeplněných zástupy turistů, tak tahle lokalita bude pro vás tím pravým ořechovým…

PS: Mnou popsaná trasa má asi 55 km a celkem slušné převýšení cca 2500 výškových metrů nahoru a cca 3000 metrů dolů.


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na nějaké spojovačky, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Strážovských vrších ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně