Ukrajina 2016 aneb Jak se nám nezadařilo

Plán vypadal báječně – přechod poloniny Boržava, pauza v Mižhirji nebo Koločavě a přechod poloniny Krásná. Nakonec bylo všechno… ehm… jinak.


Oba si s manželkou musíme hlásit dovolenou dlouho dopředu, takže potom nezbývá než doufat, že vyjde počasí. Tentokrát bohužel nevyšlo a přesně v době plánované cesty na Zakarpatí bylo pěkně hnusně. Nejprve odkládáme odjezd o dva dny. S napětím sledujeme předpovědi, ale pořád to nevypadá úplně dobře. Rozhodujeme se přecejen vyrazit, počkat kdyžtak nějaký den v Mukačevu a celou akci úměrně zkrátit. Tam nakonec není úplně škaredě, ale nad Boržavou to stojí pořád za hovnajz. Couráme dva dny po nudném městě, kde se mně moc nelíbí, ubíjíme čas hledáním nějaké slušné hospody, kde by se dalo najíst, ale jedna za druhou jsou zklamáním. Jdeme se podívat na Palanok (hrad nad městem), ale z toho jsem opět zhnusen, protože hrady a zámky túze nerad (kamna vlevo, obraz vpravo, mučírna dole… všude stejný jak přes kopírák… nuda a šeď) a navíc je tam samozřejmě turistů jak sraček. Pak se ještě táhneme kolem smradlavé silnice na odporné místo za městem skrz kešku… ehh :o( Jediné, co se mně aspoň trochu líbí je místní zastřešené tržiště (rinok) s obrovským množstvím domácích produktů všeho druhu.

Po dvou dnech to balíme a narvanou a vydýchanou maršrutkou se přesunujeme sto kiláků do Mižhirji. Silnice rozsekaný, odpornej autobusák… aspoň ten boršč v restauraci Terasa je výbornej, na rozdíl od mlynců s masem, který jsou tady ohavný a skoro celý jídlo vracím. Počasí pořád hrozí pršením, ale jdeme nahoru. Po hoďce šlapání přichází první déšť. Valíme k jakési boudě na kraji lesa, ale je zamčená, tak postáváme v pončech pod stromy. Na chvilku si sedám na bágl, a to tak šikovně, že mně špatně dotažená flaška s mulťákem vyteče celá do batohu. Už se ani nevztekám :o) Dobírám z potoka novou vodu a za drobného mrholení pokračujeme nahoru na poloninu. Všude mokro, vlhkost vzduchu tak cca 278 %, prodírání mokrým podrostem a mladými stromky, mazlavé a kluzké bláto, cestička rozšlapaná na maděru od ovcí… nahoře fučí, je kulový vidět a je citelné chladno… nálada na bodě mrazu. Docházíme ještě kus pod vrch Menčul (už na vršku poloniny) a stavíme rychle stan v relativním závětří. Se zapíchnutím posledního kolíku začíná zase vydatně pršet, takže zalízáme rychle do stanu. Chystání spaní, nějaké jídlo… náladu aspoň trošku vylepšuje kafe uvařené opatrně v předsíňce stanu.

Aby toho nebylo málo, tak Ájuchu kroutí křeče v břichu a není jí vůbec dobře. Rozhodujeme se vyspat a ráno uvidíme, co dál. Bohužel je to ráno pořád to samé… nulová viditelnost, polonina ve vodou nacucaných mracích, mokro, šedivo, nevlídno, chladno… ale hlavně je Ajce furt blbě jak psovi. Tohle nemá cenu hrotit – balíme to. Pakujeme stan a bez snídaně scházíme první možnou cestou dolů. Po čase se napojujeme na starou žlutou TZ ještě od českých značkařů a po ní docházíme do dědinky Sopky – echt ukrajinský venkov se vším všudy. Na konci vesnice nám v začínajícím dešti sám od sebe zastavuje mladý pár a háží nás zpátky do Mižhirji. Děkujeme, strkám šoférovi stohřivnovku (na Ukrajině je slušnost při stopu přispět na benál), kupuji lístky na maršrutku a v 11:00 odjíždíme do Užhorodu. Po čtyřech hodinách na ukrajinských parodiích na silnice jsme vyklepaní jak partyzánky, Ajce je furt šoufl :o(

Na autobusáku v Užhorodu je sice novotou vonící VIP pokladna pro zahraniční jízdenky, ale tu nepříjemnou a nekompetentní krávu, co tam sedí, by měl čert napíchnout na nejšpičatější vidle. Ale aspoň nám prozradila heslo na wifinu, takže zjišťujeme různé možnosti zítřejšího odjezdu (a dalších navazujících spojů) s tím, že pokud by se Áji udělalo do rána líp, tak bychom vlítli třeba na Velkou Fatru. Kupuji jízdenky na ráno a tenhle „neobvyklý požadavek“ zaskočí paní v kase natolik, že vydat dva lístky z Užhorodu do Košic jí trvá dvacet minut! Ehh, mizíme odtud…

Procházíme centrem a jdeme rovnou do hotelu Atlant, kde jsme spali loni. Po dlouhé době máme kliku, protože chytáme poslední volný pokoj. Je sice o něco dražší (650 UAH/noc), ale to už je nám fuk. Rozvěšujeme všude možně navlhlé věci, čímž se z celkem pěkného pokoje stává něco mezi studentskou kolejí a squatem. Jdeme do města na jídlo a ani nezkoušíme nikde courat a pálíme to rovnou na nábřeží k řece. Tady už si na zahrádce restaurace Deep Veranda na mlyncích s houbovým sosem pochutnávám, dojídám ještě Ájin kuřecí řízek, protože jí pořád nešmakuje. Jelikož ale obsluha stojí totál za hovno, tak se přesunujeme pár metrů vedle před A Priori, kde to stejně jako loni nemá chybu. Plánujeme ještě tu případnou Velkou Fatru, ale oba tušíme, že z toho nebude nic. Hážu tam pár piv, ale jdeme celkem brzo spát…

Ráno je rozhodnuto – Ajka se na Fatru s polámaným žaludkem necítí, takže to balíme a jedeme domů. Stornuji přebytečné jízdenky u RegioJetu a mažeme na sedmou na bus. Od loňska se nic nezměnilo… zase je plný drobných každodenních převažečů výhodného zboží (chlast, cigára), zase tvrdneme přes hodinu na slovenské celnici. V deset jsme v Košicích, v jedenáct vyráží žluťák a v půl osmé večer jsme s totálně osezenými zadky z nekonečného cestování v Brně. Ještě půlhoďka vlakem k domovu a nepovedená akce Ukrajina 2016 je za námi.



Klasickou fotogalerii tentokrát nehledejte, zrcadlovku jsem z báglu nevytáhnul ani jednou. Takže tady pod článkem jen pár výcvaků z mobilu s krátkými popisky…

01-nadrazi-Mukacevo
V 5:30 ráno nás vítá nevlídný mukačevský autobusák a nevlídné počasí. Sedíme pár hodin v čekárně než otevřou ve městě obchody a kavárny…


02-nadrazi-Mukacevo
Cestování maršrutkami má svoje kouzlo, ale „vocaď-pocaď“ ;o)


03-nadrazi-Mukacevo
Hlavní autobusové nádraží Mukačevo


04-snidane-Mukacevo
Po dlouhé cestě se odměňujeme poctivou snídaní ;o)


05-nakrajeny-salam-Mukacevo
V řeznictví jsem poprosil slečnu, jestli by nám ten kuřecí salám mohla nakrájet (chtěli jsme ho hned posnídat na lavičce na náměstí). Přestože jsem v prodejně nikde neviděl nářezák, tak mě prodavačka několikrát ujistila, že není problém salám razkrajíť. Načež hmátla po staré, křivé kudle s ulomenou špičkou, proběhlo pět rychlých pohybů zápěstím a s vítězoslavným úsměvem nám prodala nakrájený salám :D :D :D


06-Aja-a-poulicni-psi---Mukacevo
Pouliční psi jsou v ukrajinských městech součástí koloritu… jsou očipovaní, strašně hodní a nikomu nevadí…


07-nadrazi-Mizhirja
Autobusové nádraží Mižhirja


08-reka-Rika-v-Mizhirji
Řeka protékající Mižhirjí se honosí nadmíru originálním názvem Rika (pro méně chápavé, ano – Řeka :o))


09-nad-Mizhirji
Nad Mižhirjí…


10-nad-Mizhirji
Nad Mižhirjí…


11-Aja-nad-Mizhirji_zacatek-poloniny-Borzava
Vycházíme na vršek poloniny Boržava…


12-nas-stan-na-Borzave-u-Mencolu
Bivakujeme kousek pod vrcholem Menčul


13-rano-na-Borzave-pod-Menculem
14-rano-na-Borzave-pod-Menculem
Ráno na polonině – balíme to…


15-pod-Borzavou-nad-obci-Sopky
Sestup do dědinky Sopky


16-elektricky-sloup---Sopky
U nás se tomuhle říká „drží to, jak pes ježka“ :o)


17-pohled-ze-Sopek-k-Borzave
Boržava se pořád rochní ve vodou nacucaných mracích. Jinak ukrajinská klasika – překrásná příroda kolem… zahrádky, políčka, pastvinky, lesy… a bordel přímo před barákem


18-Mizhirja---trziste
Zpátky v Mižhirji – hlavní třída s tržištěm


19-restaurace-A-Priori-v-Uzhorodu
Má oblíbená putyka v Užhorodu na nábřeží…


20-pokoj-v-uzhorodskem-hotelu-Atlant_nase-mokre-veci
Hotelový pokoj proměňujeme během pár minut ve slušný squat :o)))


22-rano-v-Uzhorodu-na-moste-pres-Uz
Poslední pohled na nábřeží, lipovou alej a řeku Už a mažeme na autobusák a k domovu. Tak snad zase někdy, Zakarpatí…

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně