3. – 9. 6. 2015
Přechod poloniny Svidovec – Ukrajina

Když jsem se někdy z jara zmínil manželce o tom, že jsem zrovna četl pěkný cestopis o šlapání po Zakarpatské Ukrajině a ona jen jakoby mimochodem prohodila, že bychom se tam mohli taky podívat, byl jsem v sedmém nebi. Okamžitě jsem začal plánovat akci, pročítat další cestopisy a weby o Zakarpatí, sledovat diskuze, nakoupil mapy a po čase nahodil plán na přechod Svidovce na těžko, který se setkal se souhlasem. Zbývalo jen poladit termín a začátkem června vyrazit…

ukrajina-svidovec_06-2015_mapa-profil
Trasa měří 60 km během kterých nastoupáte skoro 2900 výškových metrů a sestoupáte asi 2800 metrů. Terminátoři to zvládají s jedním noclehem, normální lidi to chodí tři dny, my saláti, nesportovci a kochači jsme si to v totálním klídku užívali dny čtyři. A nebyl by vůbec problém se válet třeba půl dne u jezera Gerišaska a celou trasu si natáhnout až na pět dní… dle libosti každého soudruha ;o)


Den první – z Brna do Rachivu


Ve středu před pátou odpolední sedáme na brněnské Zvonařce do autobusu firmy Regabus a vyrážíme s očekáváním poprvé v životě směr Ukrajina. Bus je pohodlný, s WC a funkční wi‑finou po celou cestu a s klidným srdcem můžeme tuhle firmu pro vaši případnou cestu doporučit. Spolucestující jsou z devadesáti procent Ukrajinci, které poznáte na sto honů podle oblečení. Chlapi v teplácích à la čím víc pruhů, tím víc Abibas, ženské v květovaných halenkách a pocákané příšerně výraznými a těžkými voňavkami :o) Pokoušíme se během cesty usnout, ale dvě televize chrlí do vnitřku vozu jednu uřvanou ruskou (ukrajinskou?) telenovelu za druhou. Zkouším se na to občas dívat (díky ruštině na ZŠ celkem rozumím), ale je to peklo překonávající i všechny naše Cesty do domů a ordinací v Růžových ulicích… Ostatní cestující (zejména ženské) jsou jak u vytržení a hltají tyhle mýdlové nesmysly s očima navrch hlavy a často je i na celý autobus komentují :o) Navíc jsem vyfasoval povedenou (přes uličku sedící) sousedku, která svůj metrák živé váhy čpící štiplavým potem přelitým jednou ze zmíněných voňavek doplňuje konzumací nějakého, na celý bus šíleně páchnoucího salátu, aby si následně sundala boty a vyvalila své ladné a voňavé bosé nožky přes uličku až ke mně… to celé doplněné neustálým krkáním a vyfukováním salátových plynů. Jako podkres k této situaci si představte permanentně zvracející malou holčičku pár sedadel před námi a máte to komplet. No radost a zábava :o)))

Kolem druhé hodiny ranní dorážíme na slovensko‑ukrajinskou hranici, kde trávíme asi třičtvrtě hodiny a vjíždíme na Zakarpatí. Přes Užhorod a Mukačevo najíždíme na silnici H09 a tady poznáváme, jak bychom si měli vážit naší dé jedničky kolem Brna, na kterou pořád někdo nadává, že to na ní drncá (to ovšem ještě ani zdaleka netušíme, co nás čeká za čtyři dny!!!). Přes Chust a Tjačiv dorážíme dokonce s předstihem někdy před desátou místního času (přetočit hodinky o hodinu dopředu) do cíle naší cesty – Rachivu.


Den druhý – výstup k chatě Perelisok


Hned u nádru kupujeme v magacínu balenou vodu, přecházíme most přes Tisu a jdem si sednout do centra na zahrádku na kafčo. U toho ještě ladíme nabalení báglů apod. a při placení poprvé čučím na ceny. Nejsem takové hovado, abych Ukrajině přál ekonomické problémy, které ji nyní stíhají, ale je nezpochybnitelným faktem, že kurz hřivny (cca 1,2 UAH za jednu CZK) v návaznosti na tam panující ceny z nás dělá příjemně bohaté turisty. Za dvě hodně poctivá espressa s mlékem v krásné moderní kavárně v centru platím na naše asi 23 Kč! Pro kuřáky doplním, že kvalitní červený Marlborka tam stojí asi 26,50 Kč – a to se pak těžko kdo může divit kvetoucímu pašování této komodity na Slovensko a dál do Evropské unie.

Nahazujeme bágle na ještě čerstvá ramena a jde se na to. V Rachivu panuje docela ubíjející polední vedro, takže za chvíli z nás pěkně teče. Procházíme kolem dvou velkých kostelů a podél už zmiňované silnice H09 po Kyjevské ulici opouštíme město. Poprvé se také setkáváme s modrou turistickou značkou, která vede z Rachivu až na Bliznici, a jejíž přítomnost zde (stejně jako dalších značek jinde na Zakarpatí) mají na svědomí dobrovolníci z Česka (Ukrajiny, Polska, …), kteří v součinnosti s místní horskou službou již několik let v rámci dobrovolnických projektů provádí značení a osazování rozcestníků.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek1

Když jsme u té navigace… celé čtyři dny jsme šli z 99 % pouze podle GPSky v telefonu, kam jsme si stáhli mapy pro off-line použití plus GPS tracklog celé cesty předem naklikaný na serveru gpsies.com (GPX soubor si můžete stáhnout zde). Turistické značení jsme občas viděli, občas ne, občas opouštěli a zase se k němu vraceli, ale nijak extrémně jsme se na ně nevázali a v naprosté pohodě vše bez kufrování prošli naplánovanou cestou s pomocí telefonu. Papírovou mapu jsme pro sichr měli taky, ale v podstatě jsme ji nepoužili.

Mezi osamocenými domky a staveními stoupáme nad Rachiv a hned se také setkáváme s přístupem místních k odpadovému hospodářství. Cesty, meze, louky a lesíky mezi domy a zahradami zdobí mraky odhozených PET lahví, skleněných flašek od piva a vodky, igelitky, papíry, rozbité boty, … prostě bordel jak v tanku :o( Ale s tím já asi těžko co nadělám, takže nezbývá než chování místních respektovat a rychle zmizet co nejdál od civilizace. Tomuto rychlému postupu ovšem dělá menší čáru přes rozpočet bouřka, která se na nás řítí. Obloha je černá jak uhel, nad hřebeny hřmí a blýská se, začíná pršet… Vůbec se nám v tomhle vedru nechce do ponč, takže volíme zbabělé vyčkávání a obsazujeme krytou verandu jednoho z posledních zahradních domků v kopci nad městem, kde zrovna nikdo nepobývá. Bouřka sice naštěstí mizí za hřeben do vedlejšího údolí, ale vytrvalý a poměrně vydatný déšť padá aspoň hodinu, takže likvidujeme na verandě něco ze zásob jídla a čekáme až přestane pršet.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek2

Když déšť ustává, tak pokračujeme v dalším výstupu a konečně občas vycházíme mimo les na krásně kvetoucí jarní louky s výhledy dolů do údolí Tisy a na hřebeny Rachivských hor, které zdobí cáry oblačnosti po prošlé bouřce. Kolem salaše s nervózním hlídacím psem, který nás vyštěkává snad ještě kilák od stáda, stoupáme horkým odpolednem výš a výš. V jednom místě nám zkříží cestu potůček, takže neváháme a jelikož nevíme, kdy bude další voda, a kam vůbec dneska dojdeme, tak raději plníme flašky po okraj.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek3

Co se pitného režimu týče, tak kromě samozřejmého použití Sawyer mini filtru, bez kterého nedám ani ránu, také poprvé testujeme i Smart TUBE v kombinaci s PET lahví a nyní už můžu říct, že jsme s tímto systémem hodně spokojeni. Každý, kdo někdy šlapal delší trasu s těžkým báglem na hrbě ví, jaký opruz je porozepínat a povolit všechny popruhy, sundat batoh, vytáhnout flašku, napít se, znovu nahodit tu almaru na záda, dotáhnout a pozapínat popruhy a následně zase hodnou chvíli trpět žízní, jen aby se tahle nepříjemná procedura nemusela opakovat. Můžete namítnout, že v případě, že vás jde víc, může jeden sáhnout druhému na batoh, podat mu napít a následně zase vrátit láhev zpátky bez nutnosti sundávat bágl ze zad. OK, ale…! Za prvé ne všichni nosí pití zvenku na batohu (ať už z prostorových důvodů nebo kvůli pomalejšímu zteplávání pití uvnitř báglu) a za druhé – ne pořád jdou všichni účastníci výšlapu pospolu. Každý má jiné tempo, někdo fotí, někdo si odskočí atp. A proč čekat někde na kopci 10 minut až ke mně dojde kolega, aby mně podal napít? Věřte tomu, že jak jednou Smart TUBE vyzkoušíte, tak nebudete chtít jinak. Také počáteční obavy z toho, že budeme pít víc než bez této chytré hadičky se v praxi (a že bylo horko!) vůbec nepotvrdily. Člověk si pořád pomalinku usrkává, ale ve finále vypije v podstatě stejně, jako když se zastaví jednou za hodinu a hrkne do sebe 2–3 deci na ex. Navíc si můžete nastavit hadičku pár cenťáků ode dna, abyste věděli, že jakmile srkne, tak máte pořád ještě železnou zásobu a je potřeba přemýšlet o dobrání vody. A tip na závěr – pokud se rozhodnete pro koupi téhle povedené věcičky, doporučuji koupit rovnou i se zahnutou koncovkou 360 s uzávěrem. Uzavření pouhým otočením opravdu funguje. Já tuhle koncovku měl, Ája ne, a dost často prskala jak křeček, když s dudlíkem zavadila o bundu, batoh apod. a hned byla pocákaná a ulepená od namíchaného multivitaminu :o)))

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek4

Čím výš se dostáváme, tím více se mění charakter krajiny na vysokohorské louky s dalekými výhledy do okolních údolí a na zástupy nekonečných hřebenů táhnoucích se ke všem obzorům. Také z několika míst pozorujeme na východě nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu a jejího souseda Pětrose. Procházíme přes malou poloninu Dumyna a následně šplháme na vrcholek Terentin, který je ozdoben jakousi (patrně) telekomunikační konstrukcí a tento stožár pak budeme z různých míst Svidovce vídat ještě i v následujících dnech. Přes další poloninku Dovžina přicházíme krásným podvečerem k prvnímu rozcestníku našeho putování. Je to klasický rozcestník s kloboučkem a plechovými směrovkami, jaký znáte od nás nebo ze Slovenska a jakých jste viděli tisíce, ale v téhle pustině působí skoro jako zjevení. Zezadu se k nám pomalu blíží povoz tažený koňmi, kolem kterého pobíhají na volno další dva koníci, kočí s bičem si klimbá na kozlíku a nebýt jeho moderní kšiltovky, tak je iluze návratu o nějaké to století zpět v čase takřka dokonalá :o) Od rozcestníku je to už jen pár set metrů k jediné chatě na Svidovci – pritulku Perelisok. Původně jsme tady neplánovali přespat (my jsme vůbec v podstatě neplánovali, protože mně bylo jasné, že je to zbytečné a nakonec stejně bude všechno jinak ;o)), ale jelikož už se blíží večer, fouká hodně ostrý vítr a vypadá to, že bude fučet celou noc, tak se rozhodujeme to tady pro dnešek zabalit a podpořit chataře nějakou tou hřivnou za přespání.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek5

Správce útulny nás vítá i se svým krásným vlčákem hned u brány a po pár dotazech a odpovědích prováděných jeho čistou ukrajinštinou a mojí originální ruštino-ukrajinštino-slovenštino-češtino-rukama-nohama-štinou nás uvádí do dvou místností s palandami na přespání. Jsme tady zcela sami, takže si vybíráme místo dle libosti, platíme za nocleh 50 hřiven za osobu a vybalujeme věci. Kupodivu je tady i splachovací (!) hajzlík a dřez s tekoucí vodou, takže s jakous‑takous hygienou problém taky nebude. Večeříme z vlastních zásob a následně si kupujeme od správce (jméno nám sám od sebe neřekl a já už je pak nezjišťoval) dvě kávy. Poctivý turek z českého Standartu (jak se nezapomněl pochlubit) do porcelánových hrnků s logem Jesenické Priessnitzovy léčebné lázně nám po celodenním pochodu chutná ve slunném podvečeru s výhledy na okolní poloniny jako mana nebeská ;o) Jinak Perelisok je sice skromná útulna, ale uvnitř je čisto a pro lid horský chodící jde o ubytování lepší než čtyřhvězdičkový hotel.

O něco později ještě pozorujeme několik bačů ženoucích kolem chaty stádo krav na nedaleké salaše a správce Perelisku má evidentně radost, že je vidí, a že si bude moct skočit za někým večer pokecat a (možná) popít. Nabízí mně vychlazené pivo, které bych si i rád koupil, ale bohužel mám nejmenší bankovku stohřivnovku a na tu mně nedokáže vrátit ani omylem. A nechávat nějakých 80 korun jako spropitné se mně zas až tak nechce, takže bohužel Oboloně s omluvami odmítám. Rada pro vás – snažte se mít co nejvíc co nejdrobnějších bankovek. V malých dědinkách můžete mít problém i s placením padesátihřivnovkou. Procházíme se ještě chvíli po loukách kolem chajdy, dělám nějaké fotky, ale vítr je opravdu hodně čerstvý a studený, takže zalézáme do noclehárny a spacáků. Když jdu k ránu na záchod, tak zjišťuji, že ve vedlejší místnosti chrní ve spacácích nějakých osm deset lidí, kteří museli přijít někdy v noci… ráno zjišťujeme, že jde o ruské turisty.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek6


Den třetí – přes Bliznici na Drahobrat


Chvilku po východu slunce si jdu před chatu zafotit, vracím se, snídáme, balíme a vyrážíme do hodně větrného rána. Včera jsme se pekli i v kraťasích a tričkách, dneska je to na dlouhé nohavice a neprofuk bundy s kapucemi. Ale aspoň vítr rozfoukal opar a jsou čistší výhledy do dálky než včera. Přes další louky, poslední zbytky lesních porostů a kolem nedaleké salaše s docela nevrlým a dotěrným hlídacím psiskem stoupáme na poloniny Perelisok a Bilyn. Sytě zelené louky s mnoha druhy kvetoucích lučních květin a doslova nekonečné lány borůvčí kontrastují s hlubokou modrou oblohou a oči neví, kterým směrem s dalekými výhledy se dříve dívat. Před námi se na obzoru vypínají všechny tři Bliznice a vlevo od nich hlavní hřeben poloniny Svidovec. Vystupujeme na kopec Stará a z něj se prodíráme dolů sotva znatelnou cestičkou ukrytou v borůvčí a hustém karpatském hvozdu, která končí asi třímetrovým skoro kolmým blátivým padákem, kde musí batohy dolů a probíhá něco jako slaňování po větvích a kořenech. V sedle dáváme svačinovou pauzu a ládujeme se sušeným masem a ovocem. Následně znovu šplháme nahoru – na vrchol Pereslip s dalším parádním výhledem na Bliznice a Svidovec.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek7

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek7a

Po sestupu do dalšího sedla a krátkém oddechu nás čeká výstup na nejvyšší horu Svidovce Velkou Bliznici (1881 m n. m.) a narážíme tady taky po delší době na modrou TZ. Tady pozor – pokud nechcete na Bliznici (vedlejší vrchol), tak se nesmíte nechat zlákat hodně vyjetou a výraznou cestou vedoucí direkciál hore, ale odbočit z rozcestí na sotva znatelnou uzounkou pěšinku v trávě traverzující svah směrem na vaši levou ruku (na tomto panoramatu vyznačeno modrými tečkami). Popravdě řečeno – kdyby si tohoto traverzu nevšimla Ája z protějšího výhledu z Pereslipu, tak bych šel stopro rovnou za nosem po zmiňované vyježděné štrece na Bliznici. Nic by se nestalo, ale je to další hodně velký krpál, ze kterého je vidět patrně skoro to samé, co z Velké Bliznice.

Kolem dalších sněhových polí na úbočí Bliznice stoupáme vytrvale nahoru. Tajně doufáme, že traverz bude křižovat malý potůček na úbočí, kde bychom dobrali vodu, ale ten je celkem velký kus a v hodně prudkém kopci pod námi. Rozhodujeme se věřit, že narazíme na vodu někde u Drahobratu a na sestup/výstup k potůčku kašleme. Konečně vystupujeme do sedla mezi Velkou Bliznicí a Bliznicí a u rozcestníku dáváme zaslouženou pauzu. Výhledy, které se zde otevírají, jsou jedním slovem fantastické. Hlavně protější skalnaté vrcholky fascinujících Horhan mě přitahují přímo magicky… tam se tak někdy podívat.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek8

Po odpočinku vystupujeme na vrcholek Bliznice, kde jsou výhledy na všechny strany ještě krásnější a samozřejmě taky tady trávíme pěkných pár chvil kocháním a focením. Skalnaté Zuby Bliznice (Dent d’Armes) jsou skutečně velkolepou podívanou, krásně je vidět také nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla se sousedním Pětrosem. Narážíme zde také na první lidi dneška (asi čtyři :o)), což jen dokazuje překrásnou odlehlost a opuštěnost tohoto území (samozřejmě MIMO letní sezonu, kdy je na hřebenech turistů mnohem víc, a kdy se hlavně budete prodírat davy borůvkářů). Jeden Polák se touží s námi vyfotit (nechápu proč :o)) a já se znovu utvrzuji v tom, že bych lépe rozuměl snad i mandarínské čínštině než polštině :o)

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek9

Sestupujeme z Bliznice do sedla, abychom hned zase vystoupali na vrchol Žandarm, kde si právě navzájem chválí svoje stroje dva motorkáři a jeden maník na čtyřkolce. Jsme holt blízko Drahobratu a tahle fu**ing mototuristika je bohužel na zakarpatských poloninách hodně oblíbená :o( Sestupujeme k horní stanici vleků na Drahobratu, což je v podstatě jediná civilizace na celém Svidovci. Dalo by se teoreticky sestoupit dolů pod lanovku, kde se nachází nějaké penziony a rozmazlit se pořádným jídlem a noclehem v posteli, ale to nás ani nenapadne… kdo by se pak plazil zase nahoru na hřeben? Takže popocházíme přes sedlo Peremyčka pod vrchol Stihu, kde objevujeme (i v mapách zakreslený) pramen vody a tady naše dnešní cesta končí…

Scházíme pár výškových metrů mimo cestu na pěkný travnatý plácek s ostrůvky kosodřevin a několika malými ohništi, která dokazují, že rozhodně nejsme první, kdo tady přespává. Stavíme stan, ohříváme večeři, vaříme kafe a užíváme si krásný podvečer s pěknými výhledy… Jakmile zaleze slunko za hřeben nad naším flekem, tak se celkem slušně ochlazuje, takže lezem do spacáků, chvilku ještě kecáme, ale jsme docela utahaní a brzy chrníme jak zabití. Mám jenom letního Vikinga 300 a navíc jsem stará zmrzlina, takže k ránu docela klepu kosu. Ájucha je naopak v její šestistovce zpocená a stěžuje si, jaké jí bylo v noci vedro. Řešení je prosté – příští noc si spacáky prohazujeme a jsme spokojení oba ;o)

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek10


Den čtvrtý – přes nejkrásnější část Svidovce pod Tempu


Ráno mě budí Ája akorát na východ slunce, takže rychle dělám pár výcvaků, ale pak ještě lezem na pěkných pár desítek minut do peří. Po finálním probuzení nás vítá blankytně modrá obloha bez jediného mráčku, bezvětří (po včerejší profučeném dni hodně příjemná změna) a teplota naznačuje, že to zase bude na kraťasy a hodně opalovacího krému. Snídáme, balíme, filtrujeme plné flašky vody a krásným slunečným ránem se vydáváme na další část přechodu Svidovce – tu nejkrásnější.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek11

Vracíme se na cestu přímo pod kopcem Stih, který se rozhodujeme obejít traverzem. Nemusíme být úplně na každém kopečku poloniny a naštěstí má drtivá většina zdejších vrcholů vyjeté a vyšlapané cesty jak přes vršek, tak v úbočí, takže kdo chce pošetřit síly, má skoro vždy možnost to vzít spodem. V případě potřeby dobrat vodu je to i výhoda (nutnost), protože prameniště potůčků stékajících do údolí bývají právě pod těmito bočními cestami. Výhledy jsou teď po ránu zase samozřejmě překrásné… za zády tyčící se Bliznice, po obou stranách hřebene úžasná údolí s potoky, salašemi, cinkajícími zvonky ovčích stád… louky se solitérními stromy… zvlněné hřbety a hřbítky kam až oko dohlédne… nádherný svidovecký hřeben před námi… modrá hluboká obloha… bílá sněhová pole… prostě krajina snů! Výhled mezi vrcholky Kračuneska a Vorožeska do údolí s Kračuneskou poloninou pod Velikým Kotlem patří k nejhezčím, které jsme měli možnost vidět…

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek12

Procházíme přes hřbet Apšinec a to už se zjevuje jezero Gerišaska pod stejnojmennou horou, na kterou míří naše kroky. Po výšlapu na tento vrchol opět shazujeme batohy a dáváme si poctivou kochací pauzu, protože výhledy odtud jsou opět neskutečné. Na jedné straně se pod námi leskne hladina jezera obklopená fleky sněhových polí, na další stranu vybíhá boční hřeben přes vrchol Dogjaska na poloninu Vedenjaska, pozorujeme i krásný hřbet odbočující z protější Trojasky směrem na Tataruku (modrá TZ) a samozřejmě hlavně naši další cestu po hlavním hřebeni směrem k Tempě. Dochází nás tři ukrajinští kluci s jednou holčinou plus je tady ještě polská dvojice, se kterou se různě předbíháme od rána. Jinak ani noha, bezvětří, ticho, sem tam bělavý mráček narušující bezednou modř ukrajinské oblohy… chvilky, pro které stojí za to prošlapat desítky bot a propotit tisíce triček… Atmosféru božského klidu bohužel narušuje další partička motorizovaných kokotů v džípech a off‑roadech, kteří považují za vrchol zábavy projíždět se se svými smradlavými kraksnami po hřebenech polonin, chlastat u toho, pohazovat všude možně prázdné flašky a pořvávat z okýnek na všechny strany. A smutné je, že to neprovozují jenom místní, ale že za touhle zábavou sem míří i obyvatelé zemí ležících na západ od Ukrajiny. Chjo :o(

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek13

Nahazujeme batohy a vydáváme se na sestup do sedla pod Trojaskou, kterou následně podcházíme traverzem a pokračujeme k Ungarjasce. Je pekelné vedro a už v tuhle chvíli se rozhodujeme, že zdolání Tempy si necháme na zítra. Je potřeba taky nabrat vodu na večer a velkou část zítřka, protože si nejsme jistí, jestli vůbec a případně kdy zítra narazíme na nějakou další. Takže další vrcholek s názvem Ungarjaska bereme opět jeho úbočím, protože na druhé straně kopce má být nedaleko spodní cesty prameniště. V tu nejnevhodnější chvíli se zakecáváme a vodní prameny schované pod terénním zlomem míjíme :o) Svůj omyl si uvědomujeme asi o kilák dále, ale jelikož vodu nutně potřebujeme, tak se nedá nic dělat. Batohy dolů ze zad (necháváme u cesty), do malého lehkého batůžku všechny PETky, filtr a vzhůru dolů ze stráně směrem, kde tušíme potůčky. Voda tam naštěstí je, takže filtruji a plním vše až po okraj. Když funíme od potoka kopcem zpátky k cestě, tak vidíme z protější stráně sestupovat k vodě dva bače se stádem ovcí a hlídacími psi… opět moc hezký moment.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek14

Přes rozcestí Bili Krynyci přicházíme k posledním dvou vrcholkům dneška. Pořád se sice nemůžeme nabažit překrásných výhledů do okolí, ale nebudeme si nic nalhávat – batohy s plnými PETkami vody mají snad metrák, nohy slábnou a úmorné vedro v nás vzbuzují jedinou touhu: pro dnešek to zabalit. Takže se ještě vybičujeme Malou a Velkou Kurťasku přejít a někde v sedle pod Tempou zůstat na noc. Kurťaska je při funění nahoru okamžitě přejmenována na Kruťasku, mojí jemnou a útlocitnou žínkou pak dokonce na Kurvasku :o) Přelézáme oba brdky a v sedle za nimi pro dnešek definitivně shazujeme bágle z propocených zad.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek15

Po vydýchání stavíme stan v trávě hned u cesty (nejrovnější místo), večeříme a s hubami dokořán pozorujeme neskutečné výhledy z tohoto překrásného místa. Nad námi se tyčí 1634 metrů vysoká Tempa, jižním směrem padají srázy do nádherného zářezu potoka Šanta, kde se popásá stádo polodivokých koní (!!!) a celý SZ‑S‑SV obzor nad údolím říčky Jablynica vyplňují desítky a desítky vrcholů a hřebenů. Hluboko pod námi v nádherně modelovaném údolí říčky se podvečerem rozléhá cinkání zvonců do ohrad zaháněných stád ovcí, slunce se pomalu sklání k obzoru, my s Ájou sedíme před stanem v trávě, popíjíme kafe a v nekonečném tichu koukáme na tohle nejkrásnější divadlo na světě. Myslím, že romantičtější chvilku jsme za těch 19 let, co jsme spolu, doposud ještě nezažili :o)

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek16

Atmošku západu slunce se nám trošku snaží zkazit asi miliarda žravých mušek, ale dlouhé rukávy, nohavice a kapuce na hlavě nám je jakž takž drží od těla. Vaříme ještě jedno kafisko a koukáme na tohle dechberoucí představení až do chvíle, kdy i poslední kousíček rudého kotouče zmizí za západním obzorem. Ufff, ještě teď mám při vzpomínkách na tenhle večer husí kůži :o) Nádhera přenádherná…

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek17


Den pátý – přes Tempu do Usť‑Čorné


Ráno se budím opět na východ slunce a je celkem fajn, že nemusím vstávat ve 4:15 jako včera, ale díky hřebenu Velké Kurťasky, která nám cloní východní obzor, se nám první sluneční paprsky zjevují až před šestou. Po hodné chvíli focení se souká ze stanu i Andělína, cloní si oči proti slunci, mžourá na protější stráň a pak jen suše pronese: jde sem stádo divokých koní. A fakt! Netrvá dlouho a po cestě, u které stojí náš stan, si to k nám přištráduje stádo překrásných neokovaných koníků. Zastaví se na dva metry od nás, chvíli koukají (možná jsou zvyklí občas od turistů vyloudit něco k jídlu) a pak majestátně odklusávají směrem k Tempě. Uhhh… zážitek, na který v Česku asi jen tak nenatrefíte :o) Neskutečné…

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek18

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek19

Při snídani a balení nás ještě přichází z doliny navštívit dva ovčáčtí psíci zvící telat a somrují něco k jídlu. Úplně dobrý pocit z jejich zubatých tlam nemáme, ale nakonec je to v pohodě, a vždy když už jsou hodně blízko, tak stačí lehce zvýšit hlas a psi se stáhnou. Navíc si je asi trošku získáváme tím, že jsme chvíli před jejich příchodem odhodili do trávy kus od našeho stanu pár nepotřebných polorozpadlých krajíců chleba, které hladoví čokli po chvilce nachází a ládují se s nimi, že by se bernardýn Bohouš ze známé silvestrovské komedie mohl učit :o) Že jsme chleba mohli nabídnout koníkům nás bohužel napadlo až poté…

Po kompletním sbalení a téhle koňské a psí ZOO vsuvce se vydáváme opět překrásným zlatavě‑modro‑zeleným ránem na poslední část našeho putování. Jako rozcvička nás čeká už zmiňovaný vrchol Tempy, ale jsme odpočatí, takže za chvilku jsme nahoře… oproti Bliznici je to kupka hnoje ;o) Vrcholek zdobí velký pravoslavný kříž a je odtud (mimo jiných výhledů po širokém dalekém okolí) krásně vidět velká část naší další cesty směrem na Stohy.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek20

Sestupujeme do sedla, přecházíme vrcholek Španska a poprvé pozorujeme protější poloninu Krásná, která vede až do Koločavy a i odtud z dálky vypadá opravdu krásně. Přes nádherné horské louky a začínající pásmo lesa docházíme k rozcestníku, kde dáváme kochací a svačinovou pauzu. Času na dojití do Usť-Čorné máme dost, tak kam v tom vedru spěchat? Navíc jsou tady všude krásné výhledy a dokonce zahlédneme další malé stádečko polodivokých koní. A zvířecí den doplňuje o kousek dál liška na borůvkové stráni, která nás ale bohužel rychle zvětří a mizí v lese dřív než stačím sáhnout po foťáku. Na začátku lesa Jablonce Ajka odlovuje jedinou kešku, která se na hlavním hřebenu Svidovce nachází a vydáváme se do sedla pod Stohem hledat vodu. Po chvilce pátrání skutečně malinkatý potůček na pravé straně od cesty nalézáme, takže doplňujeme flašky a šplháme se směrem na Menčul. Ten se opět traverzuje a po překrásných loukách těsně nad hranicí lesa s občasnými výhledy zpět k Tempě, a přes karpatské lesy nabízející vítaný stín, dorážíme na Malé Stohy.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek21

Je fakt velké vedro a cesta sestupující lesem do UČ se táhne jak sopel. V hlavě už víří představy ledového pití a teplého jídla, ale ta zpropadená vesnice se ne a ne objevit :o) Nakonec kolem čtvrté odpolední přecejen vycházíme z lesa u místní pily a můžeme si říct: zvládli jsme to! Ája se ještě (neúspěšně) pokouší o kešku na docela hnusném místě připomínajícím spíš skládku a pak už kolem sochy lesoruba vcházíme do vesnice. Ještě to chce sice asi dva kiláky drhnout asfalt podél řeky Teresvy protékající vesnicí, ale to už je jak nic.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek22

V baru Taťána se ptáme na nocleh a hospodská nás posílá naproti přes ulici do hospody Domino. Tam se nás hned ochotně ujímá majitelka a vede nás o kousek dál uličkou za hospodu do parádního srubového domu, kde za 250 hřiven dostáváme prostorný dvoulůžák s vlastním příslušenstvím a ukrajinsky vkusnou výzdobou :o) Paní zapíná kotel s tím, že teplá voda bude asi za hodinku. Fajn, jdeme zatím naplnit žaludky! ;o) Vracíme se k Taťáně a objednáváme šnicel s opékanými bramborami (fri). Místo očekávaného klasického řízku sice dostáváme opečenou šišku z mletého masa, ale je to strašně dobrý. Tak něco mezi čevabčiči a holandským řízkem, ale fakt perfektně ochucený.

Sedíme venku na terase minibaru, takže kromě vychutnávání jídla vychutnáváme i místní kolorit. Na motorce se tady jezdí snad od desíti let a nejlépe ve třech lidech na jednom stroji :o) Občas kolem projede náklaďák se dřevem z pily a drancuje poslední zbytky silnice, po které vzápětí přijíždí stařičký žigulík táhnoucí na laně nepojízdného gazíka. Zastavují před hospodou, chlapi vzrušeně gestikulují, hrabou se v předním kole gazu, ze kterého se za chvíli začíná kouřit a borec valí do hospody pro kýbl vody, aby zabránil vzplanutí auta :o) Pak si dají po vodce, mávnou nad tím rukou a jdou pryč. Z protějšího kulturáku duní na celou náves Rammstein, což v kombinaci s procházejícími bábuškami v šátcích a krásným pravoslavným kostelem působí hodně surrealisticky. Stejně jako vyšňořená a nalíčená děvčata poskakující v lodičkách na podpatcích mezi zašlými vesnickými domky, pobíhajícími psi a rozpadajícími se auty po tankodromu, který kdysi snad býval silnicí… Na druhou stranu – ony se ty naše české vesnice svým způsobem zas tak moc neliší a rozhodně nechci těmito slovy nějak Ukrajinu dehonestovat… jen popisuji realitu.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek23

Zjišťujeme (jinak… POKOUŠÍME se zjistit) zítřejší odjezd ranní maršrutky do Tjačivu, Mukačeva nebo Užhorodu, ale je to peklo, neboť čas na Ukrajině je hodně relativní veličina :o) Ne ve všech vesnicích a regionech Zakarpatí uznávají kyjevský čas, ale ne zase všichni. Takže už jen zjistit, kolik je právě hodin, vám může nabídnout spoustu odpovědí, a i když bude každá jiná, tak budou možná všechny správné :o) A to si ještě vezměte, že někteří starší lidé žijí podle našeho SEČ, ale mají celý rok jen zimní čas (nemění ho na letní). Ptáme se chlapů v hospodě, hospodské u Taťány, naší paní domácí a prodavačky v obchodě… párkrát přetáčím hodinky o hodinu sem a tam, že už ani já nevím, kolik je hodin a nakonec z toho nějakým zprůměrováním vypadává čas odjezdu maršrutky do Užhorodu před pátou ranní :o)))

Ještě nakupujeme v magacínu místní vynikající chleba, nějaký tvrdý salám, sýr, rajče, jablka, zmrzku… všechno takové poctivé a chuťově moc dobré… a za pár kaček. Vracíme se na pokoj, drhneme ze sebe pod horkou sprchou čtyřdenní nános špíny a jdem si na večer sednout na pěknou předzahrádku před hospodou Domino. Ája zkouší kvas a moc jí šmakuje (mně ani ne), já tam posílám pár točených Oboloňů. Nejsem žádný pivní fajnšmekr, miluji tzv. europiva typu Starobrno, Gambrinus a Staropramen, takže Oboloň hodnotím jako pro mě velmi dobré ukrajinské pivo tohoto typu. Hlavně, že to není žádná moderní smradlavá zakalená blbost s plovoucími kousky čehosi, nazývaná hrdě originální pivo vařené s láskou v domácím minipivovaru z bio surovin s příchutí čerstvě vykvetlé pampelišky :o)))

V jednu chvíli zastavují před hospodou dvě auta s několika značně nakašenými hlučnými mládenci, kteří vystupují z vozidel, přicházejí k našemu stolu, podávají mně ruku a bez jediného slova odchází dovnitř k výčepu. Vůbec to nechápu… když se ke mně hrnuli, tak jsem spíš čekal, že dostanu zničehonic přes držku, ale mlčenlivé podání rukou a odchod mě fakt překvapilo… možná nějaký ukrajinský zvyk, který neznám :o) Sranda navíc je, že jsem čekal, že se od výčepu vyvalí s panáky a pivy, ale všichni si vynesli na zahrádku zmrzku, zblajzli ji a za rozverného opileckého hulákání naskákali do aut a zase zmizeli :o) Večer se na pokoji ještě ládujeme tím vynikajícím chlebem se salámem a sýrem, balíme a chystáme svačiny, protože ráno moc času nebude. Ještě nastavit budíka na telefonu a upadáme do hlubokého spánku.


Den šestý – šílená cesta a parádní Užhorod


Vstávání ve čtyři, rychlá snídaně a vyrážíme zjistit, jestli pojede maršrutka teď, nebo jestli jela před hodinou, případně zda nepojede až za hodinu :o) Na zastávku chvíli po nás přichází další lidé, takže to vypadá, že máme kliku. Ještě se pro jistotu jedné paní ptám, zda to jede odtud přímo do Užhorodu, jak nám bylo včera tvrzeno. Paní nám radí se na přímou maršrutku vykašlat, a jet jinou o chvilku dřív do Mukačeva a odtud teprve do Užhorodu, protože ta přímá linka je prý óčeň starája a na místních parodiích na silnice bychom vypustili duši. Na Mukačevo prý pojede lepší mašina a ona taky jede do Užhorodu, takže nám v Mukačevu pomůže s přestupem. Rádi její nabídku přijímáme.

Jelikož je naštěstí fakt brzo, tak maršrutka z Lopuchivu přijíždí poměrně prázdná. Sedáme na zadní pětku, vozítko se rozjíždí a začíná něco, co jsme ještě nezažili. Představte si rozbombardovaný vojenský prostor po ostrých dělostřeleckých střelbách, vynásobte padesáti a máte slabý odvar šedesátikilometrové cesty mezi Usť‑Čornou a Tjačivem. Stařičké vozidlo (…šiši, jak by asi vypadal ten vůz do Užhorodu, když tohle má být modernější auto?!) nadskakuje na půlmetrových hrbolech, naklání se na zbytcích asfaltu, kličkuje od krajnice ke krajnici a propadá se do děr, do kterých by se dal ulovit mamut střední velikosti… to vše doprovázené na plné kule dunící ukrajinskou pop‑music z repráků. Zážitek nad zážitky :o) Snažíme se držet batohů, opěradel, sedadel, čehokoliv… ale není to k ničemu. Žaludek se snídaní mně poskakuje sem a tam a s údivem zjišťuji, že jsou chvilky, kdy se po nadhození na nějakém obzvlášť vypečeném silničním hrbu nedotýkám vůbec žádnou částí těla vnitřku vozidla :o))) Jednu chvíli mě napadá, že bych se napil z PETky, ale není to dobrý nápad. Hned po vytření očí od lepkavého multivitaminu sleduji, že místní spolucestující, jezdící tímto mixérem na lidi patrně každodenně za prací, si z jízdy podobné rodeu na zdivočelém býku se zánětem dásní pranic nedělají a normálně si mezi sebou za jízdy povídají. Člověk přivykne všemu :o)

Vtipný okamžik nastává, když na jednom asi stometrovém úseku, kde nějakou záhadou zůstal jakž takž zachován zbytek asfaltu, náš řidič předjede lesácké auto s návěsy se dřevem. Šoféra z pily to patrně dost séře, neboť si ladně počíhá na úsek, kde je terén podobný Ardenám začátkem roku 1945, a kde musí náš řidič přecejen zpomalit, a na svých obřích kolech nás v plné rychlosti předjíždí v obrovském oblaku prachu, letíc při tom přes ty největší díry se dvěma návěsy smrkových klád po samém kraji silnice nad srázem do řeky. Tahle kaskadérská akce samosebou nezůstává bez odezvy a o pár dědin se podobný manévr daří i našemu řidiči, čímž se ujímáme vedení v závodě smrti :o) Naštěstí se naší maršrutce daří získat rozhodující náskok a až do Tjačivu už se nemusíme bát vytlačení našeho vozidla ze silnice, zasypání horou dřeva a rituálního poplivání šíleným lesorubcem…

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek24

Když v Tjačivu najíždíme na, v úvodu článku zmiňovanou, silnici H09, tak nám připadá, že jsme museli ve čtvrtek zešílet, když jsme si mysleli, že je hrbatá a autobus na ní drncá. Nyní nám po právě popsané eskapádě připadá jako ta nejlépe připravená profesionální trať pro monoposty F1 a dokonce se nám chvílemi podaří i zadřímat a trošku tak dohnat spánkový deficit. Po cestě nás čeká ještě pár překvapení v podobě policejních kontrol. Mají asi nějaké rojení, protože při třetím sepisování jakéhosi protokolu už jeví i náš stoicky klidný řidič jisté známky rozladění a mám pocit, že platil i nějaké pokuty. Ze zadních sedadel maršrutky jsme ale neslyšeli, o co vlastně jde…

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek25

Po dalších cca 200 kilometrech zastavujeme na kraji Mukačeva a řidič vybírá jízdné, aby se to pak na autobusáku nezdržovalo. Ano, tady se neplatí při nástupu do vozidla, ale až při vystupování. Peníze se posílají po lidech sedících před vámi, stejnou cestou se vám vrátí drobné nazpět. A jízdenku samozřejmě nečekejte ;o) Po vystoupení v centru Mukačeva s nadšením sledujeme místní způsob hromadné dopravy. Náš řidič okamžitě kontaktuje své kolegy, kteří čekají u svých maršrutek a ti podle nějakého záhadného klíče určují, kdo pojede do Užhorodu. Obnáší to sice chvíli zmateného pobíhání od maršrutky k maršrutce, ale nakonec jedeme. Tenhle systém má tu výhodu, že se nemusíte zajímat o to, jestli stihnete přípoj při přestupu. Stihnete. Vždycky :o) Jelikož jsou ve voze ještě volná místa, tak šofér několikrát zastavuje na patrně obvyklých místech (žádné cedule ve stylu našich autobusových zastávek nečekejte) a kupodivu vždy po nějaké minutce do auta někdo přistoupí :o) Za chvíli jsme plní a vyrážíme do našeho dnešního cíle…

V Užhorodu jsme chvíli po desáté dopolední, ale už ani sám nevím, jakého času. Nicméně mám pocit, že jsem zase přetáčel hodinky, protože v Užhorodu se tzv. kyjevský čas opět pro změnu dodržuje :o) V parném ránu sedáme na první hezkou předzahrádku se slunečníky a u vynikající kávy trošku zklidňujeme naše z cestování poněkud vyštěrchaná těla. Následně neodolávám ledovému točenému Staropramenu a jelikož je sotva jedenáct a piji v tom vedru skoro na lačno, tak se mně dělá hezké dopoledne :o) Připojujeme se na kavárenskou free wi‑finu, kterou tady mají snad všude, kupuji přes telefon jízdenky na zítřejší cestu z Košic do Brna se Student Agency, pozorujeme cvrkot na kolonádě a je nám prostě fajn…

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek26

Další pivo už si radši nedávám a vyrážíme přes most na druhou stranu řeky Už do vytipovaného hotelu Atlant. Bereme dvoulůžák za asi 400 hřiven, shazujeme batohy a okamžitě si dáváme chladivou sprchu, protože venku je fakt pekelná výheň. Trošku se zcivilňujeme a vyrážíme na oběd do města. Po jídle couráme sem a tam po tomhle krásném městě, tam ochutnáváme tohle, jinde zase něco jiného, popíjíme, pozorujeme cvrkot… pohodička. I zde, v centru Užhorodu, jsou pro nás ceny hodně příznivé, takže není potřeba se nijak žinýrovat ;o) Jdeme taky odlovit nějaké kešky, ale ze tří pokusů se zadaří pouze jednou nahoře u hradu. Vracíme se na nábřeží k mostu, kde je pod větvemi údajně nejdelší lipové aleje v Evropě založené za I. republiky, ukryto několik pěkných restaurací s velkými zahrádkami přímo u řeky. Ájucha si lebedí ve výborných ledových limonádách s ovocem, já doháním pivní deficit :o) Za celý den jsem pil Oboloně, Černivirské, Lvovské, Staropramen, Zlatou Prahu a pořád mám žízeň :o) Ovšem nejen škopkem živ je člověk, takže si objednávám Mlynici s houbovým sosem, i když se číšníkovi nepodařilo mně tak docela přesně vysvětlit, co že to vlastně je. Kašlu na to… ochutnáme, uvidíme. Po chvíli přináší jakési palačinky nacpané skvělou směsí mletého masa, to celé přelité vynikající hutnou houbovo‑smetanovou omáčkou a já jsem v sedmém nebi. Tohle jídlo určitě na Ukrajině zkuste!

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek27

A ještě jedna věc mně utkvěla v hlavě… na Ukrajině se české prosím řekne Buď láska. Teda povím vám, když to na mě poprvé vybalila prodavačka v trafice, myslel jsem, že jsem se přeslechl. Když mně to po několikáté řekla hezká servírka na zahrádce restaurace na nábřeží, nebylo to nepříjemné, byť jsem tam seděl s manželkou :o) Ale když to na vás vybalí borec (např. číšník), tak to heterosexuálnímu Čechovi zní FAKT divně :o))) Se soumrakem se předzahrádky plní čím dál víc, a to i přesto, že je všední den. Celé centrum pulsuje dlouho do noci, všichni se usmívají, servírky i hosté v klidu překračují toulavé psy, kteří spí na vyhřáté dlažbě uprostřed cesty… nikdo neprudí… krásný večer na kecání o nesmrtelnosti chrousta u studeného pití a parádní završení našeho ukrajinského výletu.

ukrajina-svidovec_06-2015_clanek28


Den sedmý – cesta domů


Ráno nám frčí bus do Košic v 7:40 a kvůli menšímu podcenění orientace a vzdálenosti ve městě dobíháme splavení snad tři minutky před odjezdem. Místní spolucestující se nás hned ptají, jestli máme cigarety a vodku (vývozní limit 40 cigaret a 1 litr alkoholu na osobu) a zklamaně odcházejí, když se dozvídají, že limity máme naplněny a nepomůžeme jim na Slovensko nic převézt. Na ukrajinských hranicích je to v pohodě a během chvilky odjíždíme, ale slovenští celníci půlku autobusu dobře znají a evidentně drobné každodenní pašíře nemají v lásce, takže nechávají celý autobus bez důvodu přes půl hodiny čekat, a když už si myslíme, že pojedeme, tak nechávají všechny vystoupit a musíme se všemi zavazadly do přilehlé budovy na prohlídku. Představa, že mě a Áju nechají vybalit celý pečlivě zabalený velký bágl nacpaný do posledního místečka, který bychom pak museli znovu zabalit, nám způsobuje lehké trauma. Pokud na to dojde, tak aspoň doufám, že si řádně zblízka a nejlépe s nosem uvnitř prohlédnou igeliťáky s naším biohazardem (použité prádlo, trička, ponožky). Když dojdu na řadu, tak mě fakt celník nechává začít vybalovat batoh. Když vytáhnu JOBY Gorilla stativ, tak v něm hrkne a ptá se čo že je to za zbraň :o) Nakonec mu stačí nahlédnout jen do horní poloviny batohu, a když mu z té vůně odtamtud se linoucí začnou slzet oči, tak naznává, že to asi bude stačit a pouští mě (u manželky to mělo podobný průběh). Po nastoupení do busu čekáme dalších nekonečných asi 20–30 minut a přes sklo kanceláře pozorujeme, jak slečna u počítače pomalinku a rozvážně bere do ruky jeden pas za druhým, v kompu něco kontroluje a u toho si povídá s kolegou nejspíš o tom, co dávají večer v kině. Prostě si nás vychutnávají až do konce a naše jistota, že hodinová rezerva v Košicích bude bohatě stačit pomalu bere za své.

Nakonec nás snad po hodině a půl pouští. Další zásah našemu plánu ale dávají slovenští silničáři. Po celou cestu až do Košic je jedno svedení do jednoho pruhu za druhým, semafory, zpomalení, sekání trávy v příkopu atd., atp. Na košický autobusák tak přijíždíme asi 6 minut před odjezdem Studentů, ale zaplaťsatan za to. Padáme na sedadla a čeká nás víc než osmihodinová štreka do Brna. Hezkým zpestřením jinak nudné cesty je pohled na Vysoké Tatry, nad kterými rostou nádherné bouřkové kumuly. Méně příjemným zpestřením je pak dršťkovka v jakémsi motorestu pod Malou Fatrou, kterou jsem si neprozřetelně dal, a za kterou by měli kuchaře máčet v koši ve Váhu. V Brně pak už jen vyzvednout auto u manželky ve firmě, přejet domů do Rosic a akce UKRAJINA 2015 je minulostí…


Závěrem…


Zakarpatská Ukrajina nám učarovala. Pravidelní čtenáři těchto stránek asi ví, že miluji slovenskou přírodu, ale chcačky‑nechcačky musím přiznat jedno – to, co jsem měl možnost vidět na tomhle výletu na Zakarpatí, je ještě hezčí. Velké neobydlené oblasti, mnohem členitější, rozmanitější a řekl bych krajinářsky hodnotnější příroda na Svidovci a v okolí má neskutečné kouzlo. Ze Slovenska jsem zvyklý vidět z jakéhokoliv kopce vesničky, městečka a města na všech stranách pode mnou. Tady vidíte v drtivé většině případů jen nekonečné hradby hřebenů a vrcholů táhnoucí se od obzoru k obzoru bez známky lidského osídlení… úžasné! A ta volnost pohybu, kdy se nemusíte strachovat, jestli někde za kosodřevinou nestojí zelený opičák s pokutovým bločkem, to je prostě paráda. Uznávám, že lví podíl na kladném hodnocení akce má počasí, které nám prostě vyšlo na jedničku. Šlapat čtyři dny v dešti s vlhkými věcmi, tak se na to pak člověk určitě dívá kapku jinak. Všichni Ukrajinci, na které jsme narazili, od řidiče autobusu přes lidi na vesnici po obyvatele Užhorodu byli milí, přátelští a snažili se nám pomoci a vyjít vstříc, i když mezi námi stála jazyková bariéra. Výborné jídlo, pití i ubytování za hodně příjemné ceny jenom podtrhují náš více než pozitivní dojem z celého výletu. Upřímně doufám, že se na Zakarpatí ještě vrátím. До побачення, Україна!

PS: Kdyby měl někdo jakýkoliv dotaz, tak se neváhejte ozvat buď do komentářů pod článkem nebo na můj e‑mail. Pokud budu vědět, rád odpovím.



FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Z celé akce jsem sestříhal i nějaké video, tak kdo bude mít chuť a 10 minut času, tak může mrknout. Dovolím si doporučit přepnutí na nejvyšší možnou kvalitu pomocí „ozubeného kolečka“ v pravé spodní části YT přehrávače:




A pokud byste se chtěli virtuálně proletět nad celou naší trasou, tak si klikněte na tento náhled:

ukrajina-svidovec_06-2015_video-googleearth


Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na řadu spojovaček, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Svidovci a okolí ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně