22.–23. 2. 2014
Únorové Jeseníky – z Karlovy Studánky do Koutů nad Desnou

Už jsem prahnul po nějakém větším výšlapu jak děcko po dudlíku, takže když se konečně naskytl volný víkend, neváhal jsem ani minutu. Původně jsem plánoval Bílé Karpaty, ale kvůli hlášenému sobotnímu počasí jsem se nakonec rozhodl zase pro Jeseníky (radši sněžení než déšť)…

Brzké vstávání, přesun do Brna, odtud vlakem do Přerova a následně busem do Karlovy Studánky. Autobus je tady před desátou a zajíždí až na dolní parkoviště, takže mě čeká cesta přes celé městečko, ale to neva… Karlova Studánka je docela hezké místo. Kolem čtvrt na jedenáct vstupuji do údolí Bílé Opavy a už první metry cesty pokryté klouzavou ledovou vrstvou naznačují, že nahoře to bude hóóódně velká sranda. Hned u prvního přístřešku dávám pauzu, protože snídaně proběhla už dávno a v žaludku kručí jak o život. Občerstven vyrážím k rozcestí modré a žluté TZ – jednodušší modrá vede o něco výš nad říčním kaňonem a nejhezčím místům se vyhýbá, takže samozřejmě volím obtížnější, ale krásnější, žlutou značku. Kus přede mnou jde šestičlenná polská partička skládající se ze tří týpků středního a staršího věku, jedné maminky v baloňáku, riflích a jakýchsi „teniskách“, puberťačky v jarní bundičce a jakýchsi sněhulích s hladkou podrážkou na nohou a zhruba sedmileté holčičky v „bačkůrkách“!!! Nevěřícně hledím na tuhle skvadru a v duchu si klepu na hlavu. Ze svých výletů vím, že Poláci jsou v tomhle tak trochu blázni a tak nějak to k nim patří (Polky v šatičkách, lodičkách na podpatku a s reklamní igelitkou v ruce, stoupající z polské strany na Sněžku, si budu pamatovat navždy :o)), ale tady už mně to přijde jako slušný hazard. Čert vem dospělé, ti mají vlastní (ne)rozum, ale ta malá holčička podkluzující na ledu a ječící co dvacet metrů strachy nad propastí… no, nevím :o(

jeseniky_02-2014_clanek1

I pro mě je výstup místy pěkně o hubu, ale přírodní krásy kolem to plně nahrazují. Bílá Opava si to drandí polozamrzlým a polozasněženým korytem a každou chvíli vytváří parádní ledové útvary, krápníky, záclony, tunely atp. V jednom místě si dělám odbočku k největšímu ledopádu v kaňonu vůbec a je fakt na co koukat. Deru se zpátky nahoru a pouštím se do dalších bojů s ledovou stezkou v prudkém svahu. I na dřevěných mostcích a schodech to klouže jak potvora, takže opatrnost při každém kroku je tady skutečně na místě. Přes jeden asi půlmetrový úsek se dostávám až na třetí pokus a nebýt ze skály trčícího kořene, tak se tam snad nedá bez nesmeků projít vůbec :o)

jeseniky_02-2014_clanek2

V místě, kde se žlutá značka znovu potkává s modrou už je klid a cesta pokračuje zasněženým lesem nad říčkou až nahoru k chatě Barborka. Výstup mně trval skoro o hodinu déle než jsem plánoval a docela jsem se u toho zapotil, tudíž jedno orosené plus vynikající dršťkovka do mě padá jak Němci do krytu. Jelikož je v restauraci plno a větší množství lidí je fakt to poslední, co na výšlapech hledám, tak rychle platím a mizím. Co nejrychleji překonávám část dálnice pod Pradědem, který se hemží rodinkami na procházce a běžkaři v obou směrech a svižně odbočuji na modrou TZ do Divokého dolu. Stačí popojít pár metrů od cesty a ocitám se sám v tichém zasněženém království. V horní části Divokého dolu leží na zemi přemrzlý sníh a cesta je navíc lehce prošláplá, takže se jde úplně špičkově. Vedle mě si šplouchá bezejmenný pravostranný přítok Divoké Desné, který protéká celým Divokým dolem a vytváří opět působivé kaskády a ledové kreace.

jeseniky_02-2014_clanek3

Obloha je od rána zatažená (hlásili to a počítal jsem s tím) a v jednu chvíli začíná docela hustě sněžit. Jak pod mýma nohama ubývají výškové metry, tak se citelně zvedá teplota a sníh se mění na drobný déšť. Dokonce jsem přinucen na chvíli hodit na bágl pláštěnku. Co je ovšem mnohem horší, je terén. Příjemné šlapání ve sněhu se postupně mění na klouzání po ledu, kluzké sněholedové břečce, mokrých kamenech, kořenech a listech… a nejlépe po kombinaci všeho zmíněného. Celou spodní půlku Divokého dolu jdu jak kdybych měl v kalhotách a zvažuji každý krok. Taky hůlky jdou okamžitě z batohu do rukou a chválím sám sebe, že jsem nebyl líný se s nimi tahat. Bez nich by to tady bylo tuplem o hubu. I když jdu pomalinku, tak se stejně několika držkopádům nevyhnu :o( Při jednom sjedu z fest prudkého svahu asi o šest metrů níž a za nekontrolovatelné jízdy po pérdeli jen sleduji, jak brašna s foťákem bimbá o kameny a kořeny. Naštěstí je zrcadlovka v pořádku a odnáším to jen lehce odřenou rukou a špinavýma hadrama. Po pár stech metrech následuje něco podobného jen s tím rozdílem, že dvoumetrový skluz brzdím asi půl metru od hučícího ledového potoka :o) Nakonec se přecejen dostávám dolů a ani nejsem překvapen, když zjišťuji, že tyhle cca tři kiláky jsem scházel 1,5 hodiny! Rozhodně jde ale o krásnou část jesenické přírody a návštěvu Divokého dolu (možná za lepšího počasí) si vám dovolím jen a jen doporučit.

jeseniky_02-2014_clanek4

Další část výšlapu jsem měl naplánovanou po neznačených cestách a volným terénem pod Medvědím hřbetem, k vodopádům v Hladovém dole, přes rozcestí Pod Medvědí horou k Vodopádu Borového potoka a nahoru k salaši pod přečerpávačkou. Po zážitku z Divokého dolu naznávám, že není čas na hrdinství, a že si tuhle trasu s chutí schovám na sušší období roku :o) K salaši se ale potřebuji dostat, protože jsem si tentokrát nebral stan a chrnět jen tak venku se mně moc nechce. Takže holt nezbývá než to vzít po asfaltové cyklostezce a vyfunět ty trošku nezáživné serpentiny mezi dolní a horní nádrží Dlouhé Stráně pod Tupým vrchem. Počasí je čím dál víc jak z Aloise Nebela… padá syrová mlha, vrcholky okolních kopců se halí do mraků, celá krajina se utápí v ponurých šedivých tónech, pod nohama křupe sníh a led… nikde nikdo… úžasný!!! Jenom čekám, kdy se z lesa vynoří Němý se zakrvavenou sekerou v ruce… Celý tenhle úsek si broukám skladbu mých oblíbenců, která snad byla složena za podobných okolností :o)



K salaši docházím kolem páté odpolední a s radostí zjišťuji, že jsem tady sám – komu by se taky v takovémhle počasí chtělo trmácet po kopcích :o) Dělám rychlou obhlídku téhle parádní stavby (více třeba tady) a rozhoduji se spát ve spodní místnosti. Lavice by sice mohla být o prkno širší, ale zase tady mnohem méně profukuje než nahoře na povale. Takže vybaluji věci, vařím čaj na ráno, chystám spaní, dobíjím mobil (powerbanka je skvělá věc – doporučuji!), ujídám něco ze zásob, … Zlatavý pruh nad západním obzorem naznačuje, že rosničky nekecaly, a že oblačnost bude opravdu v noci odcházet směrem na východ a čeká mě překrásná slunečná neděle. S tímto příjemným zjištěním zalézám do spacáku, chvilku si ještě čtu Harryho Pottera na mobilu, ale z příjemného tepla péřáku se mně klíží víčka, takže po chvilce usínám.

Netrvá ani půl hoďky a budí mě vrzání otevíraných dveří. V nich stojí dva kluci s čelovkami, zdravíme se a oni po prohlídce místnosti naznávají, že se půjdou radši natáhnout nahoru na poval. Jelikož mě od nich dělí jen pár dřevěných prken se škvírami, tak slyším každý pohyb, každé slovo, každý krok :o) Ale samozřejmě mně to nevadí, v klidu čekám, až se kluci nabaští, pokecají a zalehnou do spacáků. Když už je pár minut nahoře klid a i já se propadám do spánku. To, co následuje v několika dalších minutách, se níže pokusím co nejvěrněji reprodukovat (pro lepší rozlišení si označme borce třeba jako Petra a Jirku):

Ticho protrhává zuřivé zvonění Petrova mobilu a nočními Jeseníky se nese legendární song Jamesa Browna I Feel Good, jenž má Petr nastavený jako vyzvánění…

– Petr: „Kruci, zrovna když jsem si našel takovou dobrou polohu na usnutí… kde mám ten mobil… kdo to jen může… (sladkým hlasem) Ahoj, mami… ano, to víš, že je všechno v pohodě… ne, neboj, není nám zima… ano, máme dobré spacáky, ano, to víš, že jo, zítra se ozvu… tak pá, mami…“

Uběhne asi pět minut, během kterých všichni tři znovu pomalu usínáme…

I FEEEL GOOOD…!!!

– Petr (o poznání naštvanějším tónem): Sakra, je to možný, kdo to zase… šustění spacáku, hledání mobilu… (sladce) Ahoj, tati… ale jó, to víš, že je všechno v pořádku… ne, není tady zima… neboj, jsme v pohodě… tak jo, díky, ozvu se… ahoj…“

Dalších cca pět minut ticha a…

I FEEEL GOOOD…!!!

– Petr (hodně nasraně): „K *** a, p**a, d******e, kdo to, k***a, zase votravuje?! Šustění spacáku, vytahování mobilu… (sladce) Ahoj, babi… ano, to víš, že jsme v pořádku… ne, není nám zima… všechno v pohodě… ozvu se, pá…“

– Jirka (suchým hlasem do nastalého ticha): „Hele, máš hodně příbuzných?“

A to už nevydržím a vybuchuji smíchy :D :D :D


Když jdu o půl jedné v noci na čůrpauzu, obloha je jasná a miliardy hvězd září ostošest… už se nemůžu dočkat svítání. V noci se mně ještě zdá sen o tom, že mám pořádat turnaj ve fotbale, ale podmínkou pořadatelství je to, že celá plocha hřiště musí být pokryta deseticentimetrovou vrstvou krouhaného bílého zelí. Co se mi tímhle snem snaží podvědomí naznačit, ale fakt netuším… z toho by i Freud dostal osypky :o))) Vstávám o půl sedmé, páchám nějakou drobnou hygienu, rychle balím a vzhůru na další cestu. Venku je probouzející se den jako vymalovaný, modré nebe bez mráčku, bezvětří, teplota kolem nuly… nádhera! Přímo od salaše je krásný výhled na severozápad na Černou stráň a Králický Sněžník s typickou odlesněnou zasněženou čepičkou, stejným směrem (jen mnohem blíž) nasvětluje vstávající slunce větrníky a Medvědí horu… na severu se představují v ranním světle Vozka s Keprníkem a Červenou horou.

jeseniky_02-2014_clanek5

Šlapu svižně k horní přečerpávačce Dlouhých Strání a po cestě se otevírají další skvělé výhledy do údolí Desné a východním směrem na Praděd a Petráky. U závory dávám pauzu na focení a zažívám jeden z nejhezčích okamžiků výšlapu – v ranním tichu zaslechnu gágání husí nebo kačen (nejsem takový znalec, abych to určil), a když se pořádně podívám, tak vidím nějakých 200–300 metrů pode mnou prolétat asi sedm nebo osm velkých klínových formací těchto stěhovavých ptáků. Vidět něco takového z NADHLEDU – to se určitě nepoštěstí každý den. Snažím se i o fotku, ale s pevnou padesátkou a protisvětlem se samozřejmě nedají čekat zázraky… nicméně zážitek úžasný!

Těsně pod nádrží to beru po vrstevnici až k prvním schodům a namrzlým sněhem se drápu podél zábradlí nahoru. Je to slušnej hang, takže nahoře se pěknou chvilku vydýchávám, ale je tady překrásně. Nikde nikdo a mám celou nádrž v ranním světle s okolními výhledy jen pro sebe. Ze zábradlí trčí fotogenická námraza, tudíž samozřejmě cvakám pár snímků, ale docela tady fučí a při focení rychle mrznou ruce. Popocházím k rozcestníku s vyhlídkou, dávám pauzu na snídani a při tom se kochám úžasnými výhledy na nádrž, Praděd, Petráky, hlavní hřeben Hrubého Jeseníku, Velké Losiny a Šumperk a samozřejmě na Mravenečník, kam se za chvíli vydám.

jeseniky_02-2014_clanek6

Ještě pár hltů čaje, sbalit a šup dolů do sedla a následně na Mravenečník. Cesta sněhem je prošláplá, takže se jde dobře a krátký výstup zpestřují krásně namrzlé smrky skvěle kontrastující s hlubokou modrou oblohou. K tomu stále ty nádherné výhledy, pořád nikde nikdo… jeden z nejhezčích úseků tohoto výletu. Na Mravenečníku se zapisuji do vrcholové knihy a po krátké pauze to beru druhou stranou bez značky směrem k větrníkům na Medvědí hoře. Ty pořád nejedou a mám takový pocit, že jejich vrtule se už točit nebudou. Povolení má větrná elektrárna údajně do roku 2018 a dá se asi předpokládat (doufat), že poté budou větrníky rozebrány.

Rozhoduji se, že nebudu kvaltovat na bus v 11:15 z Koutů a pojedu pozdějším, takže času mám dost a jdu se projít po naučné stezce Rysí skála s překrásnou vyhlídkou na Medvědí hoře. Tady jsou zbudovány pohodlné vyhlídkové plošiny s úžasnými výhledy do údolí Borového potoka pod vámi, na protější masiv Mravenečníku s horní nádrží či na Praděd, Vozku, Keprník a další jesenické vrcholy. Opravdu moc hezké místo, které byste při svých toulkách tímto krajem neměli vynechat.

jeseniky_02-2014_clanek7

Po dostatečném pokochání se hážu bágl na ramena a po zelené okružní stezce docházím lesem k horní stanici lanovky z Koutů. Díky umělému zasněžování jsou všechny sjezdovky v provozu a krásné slunečné počasí vytáhlo na svahy velké množství lidí. Rozhoduji se vykašlat se na lanovku a sešupajdit do Koutů po svých. Tak nějak jsem si myslel, že červená TZ povede VEDLE sjezdovek lesem, ale to jsem se přepočítal. Dva kiláky přímo po okraji sjezdovky na zledovatělém povrchu se stovkami svištících lyžařů a snowboardistů pár desítek cenťáků vedle mě rozhodně nepatří k zážitkům, které bych si přál v nejbližší době zopakovat :o) Párkrát sebou k velkému pobavení lyžníků švihnu, a když musím dvakrát přejít napříč sjezdovkou, tak mám půlky sevřené víc, než kdybych přebíhal dé‑jedničku za plného provozu. Asi 300 metrů pod rozcestím U Obrázku ale cesta konečně odbočuje do lesa a já tudy s úlevou sestupuji až do areálu Kouty. Ještě pár snímků hezkých mraků nad okolními kopci a výlet je u konce. Koukám na hodinky a celkem s údivem zjišťuji, že je 11:05 h. Že bych ten bus v 11:15 od pošty přecejen stihnul? Proč tady zbytečně trčet další dvě hoďky? Přitahuji popruhy na báglu, roubík do úst a rychlost dvacet :o) Mažu kolem Desné až na dlouhé parkoviště u silnice a na zastávku busu dobíhám splavený jak kůň dvě minutky před odjezdem. Paráda! ;o)

No a pak už jen zase to úmorné cestování přes Šumperk, Zábřeh, Českou Třebovou a Brno k domovu. České dráhy mají u mě tentokrát malé bezvýznamné plus, protože všechny přestupy klaply podle jízdního řádu a já tak po čtvrté odpolední už shazuji batoh z ramen doma v předsíni.

Závěrem…
Všechno to brzké vstávání a štrachání se přes půlku Moravy tam a zpět bylo opět zapomenuto na libovolném vrcholku, u libovolného potoka… Zařádil jsem si ve zledovatělém údolí Bílé Opavy, prošel krásným Divokým dolem a zažil nádherné ráno a dopoledne na masivu Mravenečníku. Prostě další z nezapomenutelných víkendů! Hned bych vyrazil zas ;o)

Mapa výšlapu…
jeseniky_02-2014_mapa
Trasa má asi 26 kilometrů během kterých nastoupáte cca 1400 a naklesáte cca 1600 výškových metrů. Klikni na obrázek pro přesun na mapy.cz


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně