6. a 7. 2. 2016
Únorové Jeseníky

Se zimou to letos vypadá zase tak nějak všelijak a jelikož jsem si chtěl užít aspoň jeden zimní výšlap se sněhem a spaním venku, tak jsem neváhal a chmatnul po první příležitosti.

unorove-jeseniky_02-2016_mapa
Trasa měří asi 23 km a počítejte s převýšením kolem 1100 metrů nahoru i dolů. Klikni pro přesun na mapy.cz.


Celou cestu vlakem z Brna na sever Moravy je zataženo, šedivo, nevlídno… ještě v Ramzové si říkám, jak to s tou (poměrně příznivou) předpovědí počasí zase mysleli, ale hned vedle v Horní Lipové se to trhá a v deset ráno mě vlak vyhazuje v Lipové‑lázních pod modrou oblohou a svítícím slunkem. Tomu říkám načasování ;o) Proplétám se městečkem a po zelené TZ stoupám k PP Louka na Miroslavi. Jsou tady pěkné vyhlídky zpátky na Lipovou-lázně a protější hřebeny…

unorove-jeseniky_02-2016_clanek1

Zacházím do lesa, stoupám ještě chvíli po zelené, která ale za chvíli končí a mění se na žlutou TZ, po které půjdu až nahoru na chatu Na Šeráku. Stoupání je to celkem výživné – z Lipové-lázní na chatu dělá převýšení na sedmi kilácích přes 800 výškových metrů. V lese je něco málo sněhu (čím výš, tím víc), občas se otevřou mezi stromy výhledy k Jeseníku a do Polska, modrá obloha s mraky a v lese jakž takž bezvětří. Ale jasně je vidět, jak rychle nahoře letí mraky a jak to výš na hřebeni hučí v korunách smrků… však taky ČHMÚ varoval před silným větrem na severovýchodních horách s nárazy kolem 100 km/h. Nahoře bude ještě veselo :o)

unorove-jeseniky_02-2016_clanek2

Plánovač na mapy.cz udává dobu výstupu 3:30 h, takže jsem počítal tak se čtyřmi hoďkami (těžší bágl, sníh, focení). Proto trošku nevěřícně čučím na hodinky, když přicházím k chatě Jiřího na Šeráku přesně po třech hodinách… chmm. To bude asi tím výstupem z Vrátné do Snilovského sedla v -20 °C, potmě a v čerstvém sněhu na sněžnicích před třemi týdny… po tomhle už je nějaký stoupák na Šerák jak nic :o)))

Počasí nahoře ovlivňuje silný vítr a oblačnost se honí tak rychle, že vyfotit si klasické panorama před chatou směrem k Jeseníku a Medvědské pahorkatině chce vychytat správný okamžik a mít hodně rychlé ruce, protože krásný čistý výhled se s hutnou oblačností mění v řádech sekund :o)

unorove-jeseniky_02-2016_clanek3

unorove-jeseniky_02-2016_clanek4

Jdu dovnitř na polévku a jednoho točeného „nebelovského“ Šeráka. Chata je pěkně zrekonstruovaná a posezení uvnitř je hodně příjemné. I na záchodech celkem čučím… člověk je z horských chat zvyklý na to, že je maximálně využit každý čtvereční decimetr plochy, ale tady byste si na hajzlících mohli zahrát i fotbálek :o) A ten výhled prostě nemá chybu… lepší jsem snad zažil jen z kadibudky u velkofatranské Limby pod Rakytovem, kde můžete z otevřených dveří při úkonu sledovat Nízké Tatry :o)

unorove-jeseniky_02-2016_clanek5

Ale žádné velké vysedávání, je potřeba se pohnout dál. Tady nahoře je sněhu celkem dost, ale cesta na Keprník je dle očekávání prošlápnutá (projetá lyžaři), takže se jde dobře. Výstup lehce znepříjemňuje fakt, že slunce rozpouští sníh na větvích okolních stromů a silný vítr shazuje vodu dolů… vypadá to jako regulérní déšť a stabilní studené sprchy do ksichtu nejsou nic moc.

unorove-jeseniky_02-2016_clanek6

V jednu chvíli přeběhne přes cestu asi 30 metrů přede mnou divočák a přiznávám, že jsem celkem ztuhnul a koukal do lesa, jestli někde poblíž nepoběží jeho dalších dvacet kamarádů :o) V občasných mini průhledech mezi stromy vidím, že v údolí nad Ostružnou se válí nízká oblačnost, takže přidávám do kroku, abych si na vrcholku užil pěkných pohledů na mráčky shora. Jak už jsem tady někdy psal… nám od Brna jsou takovéto pohledy vzácné ;o) Vycházím nad hranici lesa a v tu chvíli se do mě opírá takový vítr, že mám co dělat, aby to se mnou nefláklo… tohle bude zábava! Vichr nabírá ze země sníh a zmrazky, které žene proti mně, a když si odmyslím, že to v obličeji pěkně štípe a studí, tak v pohledu proti slunečním paprskům je z toho docela pěkné „divadlo“ :o)

unorove-jeseniky_02-2016_clanek7

Docházím na vršek Keprníku a na vyhlídkových kamenech to v nárazech fučí snad ještě víc. Výhledy jsou naprosto excelentní, jen se musím držet dřevěného zábradlí, protože bych se taky mohl v příštích minutách přesunout „letecky“ na vedlejší vrchol Vozky :o) Nad Ostružnou, Ramzovou a spol. se v údolí pode mnou vaří nízká oblačnost jak polévka v kotli, na stranu k Šeráku a Polsku jsou zase pro změnu čisté výhledy – dokonce mám pocit, že se mně daří zahlédnout i polskou Ślężu… pokud se teda nepletu ;o)

unorove-jeseniky_02-2016_clanek8

Červenohorským sedlem a okolními dolinami vítr žene chuchvalce oblaků a nad tím vším se na obzoru vypíná Praděd, masiv Mravenečníku s v. n. Dlouhé Stráně a celý hlavní hřeben Hrubého Jeseníku… naprosto božská podívaná. Škoda, že fotky nezachytí tu rychlost, s jakou se na všech stranách oblačnost měnila, přelévala, zvedala a zase klesala, přibližovala a rozplývala se… prostě divadlo jako hrom. Navíc jsem tady úplně sám, což je na tomto profláklém vrcholku velká vzácnost, řekl bych ;o)

unorove-jeseniky_02-2016_clanek9

Když se mnou vichorec v poryvu už asi potřetí málem sekne o zem a zmrzlé prsty sotva zvládají strčit foťák do kapsy, naznávám, že dost bylo kochání a je potřeba pokračovat. Scházím na Trojmezí a nádherně zasněženým pohádkovým lesem docházím v závěru dne na Vozku. Tajně jsem doufal, že by se na skalách mohl konat nějaký hezký západ slunce, ale příroda naznala, že už jsem se dnes vynadíval dosyta a zatáhla oponu.

unorove-jeseniky_02-2016_clanek10

unorove-jeseniky_02-2016_clanek11

U skal si dávám chvilku pauzu na rozmyšlenou, protože původní záměr byl dojít neznačeným loveckým chodníkem na Spálený vrch, příp. Klínovou horu, ale jsem nucen pozměnit plány (což se ostatně děje skoro na každém mém výšlapu :o)). Viditelnost klesá kvůli oblačnosti na pár (desítek) metrů, začíná se stmívat, všude okolo je na padesát čísel sněhu a představa, že ve stokilometrových poryvech větru za tohoto počasí hledám cestu neznačeným a neprošlápnutým terénem někam na odlesněný vrchol, kde mám postavit stan, je za těchto podmínek naprosto zcestná. Navíc bez sněžnic, se kterými se mně tentokrát nechtělo vláčet ;o) Takže Spálený vrch si nechám na léto (doufám, že mu do té doby taky neufiknou vršek a nenalijí do něj vodu, jak do Mravenečníku, ale je potřeba vymyslet, co dál. Nakonec se rozhoduji pro sestup do údolí Hučivé Desné a tam se uvidí.

S úsměvem a příjemnými vzpomínkami koukám na místo, kde jsem bivakoval při mém prvním zimním spaní venku a vydávám se dolů. Po pár desítkách metrů si ale musím udělat pauzu, protože tady zapadávám až nad kolena a s takovou bych si za chvíli přesunul většinu sněhu ze zalesněného svahu do svých bot ;o) Takže návleky, které doposud nebyly potřeba jdou na nohy a frčí se dál. Sestup je v hlubokém sněhu celkem hokna a dole u „Hučivky“ přemýšlím, jestli to tady nezapíchnout… stan by bylo kde postavit a je tady závětří. Ale zase na druhou stranu je poměrně brzo, ještě chvíli bude za šera jakžtakž vidět (což sice není s dobrou čelovkou podstatné) a představa, že už ve čtyři odpoledne lezu do spacáku se mně moc nezamlouvá. Navíc mám trošku bobky z nějaké větrem shozené větve dopadající v noci na můj stan. Ještě si došlápnu do Sedla pod Vřesovkou a tam se zase uvidí…

unorove-jeseniky_02-2016_clanek12

V sedle už je skoro tma a navíc tady zase na otevřeném svahu pekelně řádí západní vítr… tady stan nepostavím ani omylem. Takže co? Varianta 1 – lesem dolů až někam k rozcestí s názvem Údolí Hučivé Desné a tam bivak. Jenže to by bylo za stávajících podmínek ještě tak minimálně na hodinu a přiznávám, že už toho mám za celý den celkem plný kecky. Varianta 2 – vylézt nahoru na hřeben ke Kamennému oknu a doufat, že se mně někde podaří najít závětří na stan…? Moc tomu nevěřím a mám obavy, že tam bude fučet stejně, ne‑li víc a s místem na nocleh to nebude slavné. Nakonec vítězí třetí nápad… na Vřesovku je to jen kilák po prošlápnuté cestě a v kamenné boudě se studánkou SNAD bude volno. Jde se…

unorove-jeseniky_02-2016_clanek16

Když přicházím za neutuchající vichřice k Vřesovce, tak na cestě nad ní stojí partička asi 7–10 běžkařů a přemýšlí, co dál. Hrkne ve mně, že se třeba rozhodnou taky pro nocleh na Vřesovce (i když by se tam všichni nevešli) a zcela bez skrupulí rychle sbíhám cestičkou k budce, abych si urval flek :o))) Nakonec mizí někde v houstnoucí tmě a samotného by mě zajímalo, kam se vydali…

Vnitřek Vřesovky neoplývá pro „běžného“ člověka útulností, pro mě je ale v téhle situaci víc než čtyřhvězdičkový hotel. Přes mříže (aka dveře) sem sice trochu fouká, ale ve srovnání s tím, jak to fičí venku, je to naprostá paráda. Něco zblajznu, na zem hážu přehnutou stanovou podlážku, abych si  nezasíral karibábu a spacák od hlíny a špinavého sněhu a jde se chrnět. Nutno uznat, že na sněhu, který je výborným izolantem, by se spalo líp a promrzlá hlína s dlažbou a ledem pode mnou trochu studí. Ale pořád je to lepší než ten fičák venku ;o) Navlíkám si ještě jedno triko a na spodky i kalhoty a hned je to lepší. Asi po hodince mě vytrhuje z polospánku světlo čelovek a přichází dva kluci na sněžnicích. Naštěstí se vejdou v pohodě, ale být tři, tak už bychom se museli hodně tulit :o) Pozdravíme se, kluci jenom nafouknou karimatky, tak jak jsou vlezou do spacáků a za tři minuty už chrápou, až se Jeseníky otřásají. Sakra, tohle jim závidím, já tak rychle venku usnout nikdy nedokážu.

V noci musím už tradičně ven na čůrpauzu a tentokrát je to fakt za trest. Ten vítr venku dělá z jinak průměrně chladné noci (cca -6 °C) pěkně ledovou záležitost (o průběhu močení radši mlčím :o)) a já sprintuji zpátky do spacáku jak namydlený blesk. Někdy před půl sedmou vstávám, rychle a maximálně potichu balím a opouštím neustále tvrdě chrnící borce. Teď si tak uvědomuji, že jsem si ani Vřesovku nevycvakl, tak kdyby ji náááhodou někdo neznal a chtěl si udělat představu o případném noclehu na tomto místě, tak může mrknout třeba na fotogalerii na serveru turistika.cz… fotky č. 6, 9 a 10 vystihují to, jak to na Vřesovce vypadalo v době mé návštěvy, asi nejlépe. A poznámka na závěr – ten čůrek vody z pramene 30 cenťáků za hlavou je v noci na zbláznění :o)))

Ještě za velkého šera vyrážím na čelovku zpátky do Sedla pod Vřesovkou, sníh je teď ráno celkem tvrdý, takže nesmeky se šiknou. Tam přecházím na žlutou TZ a začínám sestupovat lesem do údolí. Mezi stromy už tak divoce nefučí a po ztuhlém povrchu a lehce prošláplé cestičce se jde výborně. Asi po kilometru je mně takové vedro, že mám strach, jestli na mě nejde infarkt nebo tak něco… a v tom mně to docvakne – ty vole, vždyť sis ráno v tom fofru zapomněl sundat to druhé triko! :D Okamžitě zastavuji a tričko jde do batohu, protože jinak bych se uvařil jak vajíčko :o)

unorove-jeseniky_02-2016_clanek13

V nižších polohách se čím dál častěji čvachtám přes řadu drobných přítoků Hučivé Desné, které stékají z úbočí Červené hory a pranic je nezajímá, že si tečou přímo po cestě :o) Na rozcestí Údolí Hučivé Desné si dávám delší pauzu, protože mám do odjezdu vlaku hafo času a není kam spěchat. Dlouhou chvíli si krátím pár expozicemi kaskád na Hučivce s delším časem, které pak dělám i dále po proudu. Říčka tady kopíruje zpevněnou cyklostezku, ale jedna z výhod zimy je ta, že i takovéhle úseky, které my, pěšáci, zrovna nemusíme, vypadají zasněžené pěkně a dobře se po nich jde ;o)

unorove-jeseniky_02-2016_clanek14

unorove-jeseniky_02-2016_clanek15

Přes rozcestí u soutoku Hučivé Desné a Poniklého potoka pak pomalu scházím do Annína a dále do Koutů nad Desnou. Za půl hoďky mně frčí vlak do Šumperka a přes Olomouc a Brno se vracím k mé milované Ajce, která mě tentokrát vítá houbovou bramboračkou, rajskou omáčkou s kolínky a kližkou a křehkou jablečno‑ořechovou buchtou. Miluji výlety, ale tajdlencty návraty mají taky zatraceně něco do sebe ;o)

Závěrem…
I když část výletu neklapla podle původních plánů, tak to bylo moc fajn. Užil jsem si sněhu po kolena, překrásných výhledů ze Šeráku a hlavně Keprníku, strávil další noc uprostřed zimních hor, zakusil sílu jesenických větrů, pořádně se prošel, potkal minimum lidí, vyluftoval tělo i mysl… co chcete víc? Dobré to bylo, moc dobré. Tak zase někdy, Altvatergebirge…


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na jednu spojovačku, takže kdo má zájem o výhled od chaty Jiřího na Šeráku ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně