25.–28. 3. 2016
Velikonoční Veľká Fatra

Kombinace víkendu a dvou okolostojících svátků přímo vybízela k nějakému většímu výšlapu. Na Klačianský hřeben Veľké Fatry už jsem měl políčeno delší dobu, tak vyrážím na čtyřdenní kombinaci „v dolinách jaro, na hřebeni zima“…

velka-fatra_03-2016_clanek_mapa
Poměrně náročná trasa měří cca 60 kilometrů a našlapete kolem 3200 výškových metrů nahoru i dolů. Klikni pro přesun na mapy.hiking.sk.


V pátek se přes Brno a Žilinu přesunuji do Krpeľan, kde mě kolem půl druhé vyhazuje vlak. Na obzoru se nádherně rýsují vysněžené hřebeny Kriváňské Malé Fatry, na Lúčanské části je sníh už víceméně jen na Martinkách. Za polojasného a teplého počasí se polními cestami přesunuji po zelené TZ přes Váh do vedlejší obce Nolčovo a k rozcestníku Nad Nolčovom. Tady v dolině je jaro v rozpuku, potok šumí, podél cest se lesknou kvetoucí podběly a prvosenky, v předzahrádkách se bělají koberce sněženek a bledulí, ptáci vyzpěvují… pohodička :o)

velka-fatra_03-2016_clanek_1

U zmíněného rozcestníku si dávám pauzu a okukuji okolí. Dalo by se tady krásně nocovat… je zde přístřešek, který dokonce disponuje otevřeným krbem, hned vedle chata s prostornou krytou verandou, ohniště, potok… co víc si přát? Já mám ale v plánu přespat jinde, takže hůlky do rukou a ber sa hore! Žlutá značka se tady s vámi mazlit nebude a začíná hned od rozcestí nemilosrdně stoupat krutým krpálem vzhůru. Během výstupu se občas otevírají nádherné výhledy dolů na Krpeľany, Turčianskou kotlinu s Martinem a hlavně již zmiňovanou Malou Fatru. Počasí dalekým výhledům ale dnes bohužel nepřeje, vše je takové podmračené a zahalené oparem. Nevadí, když se nemůžu kochat výhledy do dálky, budu koukat pod nohy :o) Na mnoha místech tady totiž zrovna nakvétá šafrán karpatský a jeho květy září v loňské suché trávě jako safíry…

velka-fatra_03-2016_clanek_2

Dolézám na vrcholovou louku Magury (1059 m n. m.), sedám do suché trávy, svačím a hodnou chvíli se těším pohledem na protější malofatranské Kriváně, Chleb, Stoh či vykukující Veľký Rozsutec a představuji si, jak teď musí být dobře na chatě Pod Chlebom :o) Pokračuji přes moc pěkné horské louky přes Vyšné Rudno k Nižné Lipové (1162 m n. m.). Tohle všechno jsou skutečně nádherná místa, která obzvlášť na podzim musí barevností okolních bukových lesů a dalekými výhledy chladným, křišťálově čistým, podzimním vzduchem, brát dech. V duchu si dělám poznámku, že by nebylo marné se sem v nějaký ten krásný říjen či listopad ještě vrátit a šlapu dál. Jo, a u Nižné Lipové je v lese přímo u cesty několik pramenů…

V lese se začínají objevovat první sněhové fleky, vzduch se ochlazuje jak výškou, tak přicházejícím večerem a já v klídku pomalu přicházím přes Príslop (1070 m n. m.) do jeho stejnojmenného sedla. Teprve pár dní před výšlapem jsem na netu narazil na pár zmínek o volně přístupné kolibě, kterou v tomto sedle zbudovali cca před třemi lety nadšenci z Nolčova, a tak jen doufám, že tady bouda skutečně stále stojí. Hned jak vycházím z lesa do sedla, tak už vidím, že dnešní noc se bude spát jako v hotelu. Scházím ke kolibě, která stojí hned u cesty pár set metrů pod sedlem a je z daleka viditelná. Uvnitř je nádherně čisto, postele zavěšené na řetězech, stůl a pár židlí, spaní i nahoře na povale, pramen čisté vody hned za chatkou, ohniště a spousta nachystaného dřeva… a o pár desítek metrů dál dokonce i famózní kadibudka! Zázemí pro tuláky touhle opuštěnou oblastí jako z pohádky.

velka-fatra_03-2016_clanek_3

Chystám ležení, večeřím, vařím čaj na zítra, a ještě než padne úplná tma, se chvíli toulám po okolních loukách. Po setmění už mě ale chlad zahání do spacáku. Teprve nedávno jsem v jakémsi cestopise narazil na tip ohřát si večer vodu do PETky a tu šupnout do spacáku, tak to hned nyní při první příležitosti zkouším. Zima není nijak zásadní, ale řeknu vám – to je věc! :o))) Že mě to, blba, nenapadlo dřív! I půllitrová flaška za chvilinku vyhřeje spacák jak termofor a ještě máte ráno teplou vodu na opláchnutí ksichtu a vyčištění zubů ;o) Člověk se musí pořád učit…

Když se jdu kolem třetí ráno vyvenčit, tak drobně sněží a po finálním budíčku před šestou je sedlo pokryté jemným sněhovým popraškem. Hlásili „polooblačno“, ale obloha je komplet zatažená a nevypadá to, že by se to mohlo aspoň trošku protrhat… no co už? Snídám, testuji zmíněnou kadiboudu s pěkným výhledem do sedla a balím. Ještě řádně zametu v boudě, abych ji zanechal v ještě lepším stavu než byla při mém příchodu, dobírám vodu a chystám se na odchod. Pokud tuhle parádní stavbu taky poctíte svojí návštěvou, chovejte se v ní prosím jako lidi, ať může ještě dlouho sloužit dalším tulákům… a na dálku posílám obrovské díky jejím tvůrcům!

velka-fatra_03-2016_clanek_4

Vracím se přes louku nahoru do sedla a od rozcestníku pokračuji po červené TZ po hřebenovce. Cesta jde chvilku pohodovou zpevněnou cestou po vrstevnici, ale pak začíná první z nekonečných prudkých výstupů dnešního dne – na Chládkové. V lese je všude 20–30 cm sněhu, což samozřejmě chůzi zrovna neulehčuje, ale zatím jsem odpočatý, takže to jde… Počasí je jedním slovem mizerné, ale to už prostě k horám patří. Z Chládkového (1240 m n. m.) mě čeká slušný sešup dolů, abych se hned zase začal drápat špatně schůdným krpálem na nejvyšší vrchol téhle části Veľké Fatry Kľak (1394 m n. m.), který dal tomuto hřebeni i jeho pojmenování – Klačianský (někdy ovšem též Turčianský či Ľubochnianský). A je to jeden z těch výstupů, kdy si kopete další stup do sněhu ve výšce kolena, a kdybyste chtěli ochutnat čerstvý sníh ze země, tak stačí ve stoje jen trošku sehnout hlavu, protože svah máte místy takřka před obličejem :o) Z vrcholu má být parádní rozhled, já dneska vidím akorát tak prd. Kromě nulových výhledů mě taky pleskají po papuli cáry vlhké mlhy a co chvíli se na mě sype sněhová krupice. Na‑štěs‑tí je skoro bezvětří, protože kdyby do toho všeho ještě fučel nějaký ledový vichr, tak to bude pomalu na ručník do ringu :o) Nezapírám, že morálka klesá na minimum a představa, že bych měl dneska dojít podle původního plánu někam na salaš na Chyžkách nebo dokonce na Mandolínu či salaš pod Suchým vrchem, bere rychle za své :o(

velka-fatra_03-2016_clanek_5

Z Kľaku sestupuji hnusným a kluzkým prudkým terénem, párkrát hážu držku, dole zase zapadávám do sněhu, hledám cestu a znovu nahoru… tentokrát na Vyšnou Lipovou (1220 m n. m.). Jsem vyšťavenej jak citron, nohy už vůbec nejdou… Nahoře pár rychlých hltů čaje, půl tatranky, hrst sušeného ovoce a rychle zase na cestu, protože jak se člověk zastaví, tak začne hodně rychle prochládat. A jestli čekáte něco jiného než krutý sestup následovaný krutým výstupem, tak se pletete :o) Scházím do Svrčníckého sedla a přes kótu Široké vede cesta nahoru na Jarabinou (1314 m n. m.). Shora je samozřejmě zase vidět kulový a já toho mám plný brejle. Jsem definitivně rozhodnut, že se pokusím dneska dojít na chatu Pod Borišovem a vyžebrat tam nocleh někde na zemi v jídelně (že jsou pokoje plně obsazené vím z SMS dotazu na chatára před pár týdny). Samozřejmě bych mohl zabivakovat někde v lese, vybavení na to mám, ale znáte to… jak se vám jednou v hlavě uhnízdí myšlenka vyhřáté chaty, teplé zelňačky a studeného piva, tak se pak těžko leze do žďáráku v závěji pod stromem ;o)

velka-fatra_03-2016_clanek_6

Z Jarabiné mě čeká (ach, jaké překvapení!) zase brutus sešup dolů. A aby toho nebylo málo, tak v hustém lese ztrácím značku, a když chci upravit směr pochodu, les s příkrou a zarostlou strání už mě prostě „nepustí“ … tudy neprojdu. Nahoru se mně vracet nechce, tak se rozhoduji sejít prudkou stráň na blind někam dolů a tam se uvidí. Když mě nepřehledný zasněžený les vyplivne na jakési lesácké cestě, zjišťuji podle mapy a navigace v mobilu, že návrat na značku obnáší vydrápat se nějakých sto výškových metrů hustě vysněženou strání volným terénem podél potoka. Poslední zbytky morálky jdou do kopru, ale nadáváním nic nevyřeším a nahoru prostě musím, tak proč to trápení prodlužovat? :o) Začínám se drápat v hlubokém sněhu podél potoka a je to teda záhul jako prase. Jindy bych se kochal ledovou výzdobou potůčku, teď jsou mně rampouchy v korytě potoka dobré akorát tak k občasnému ulomení na zahnání žízně. Ano, vím, že by se sníh a led neměl jíst… hypotermie, znečištění, kdesicosi, … ale vězte, že tohle byly chvilky, kdy mně to bylo úplně šumák ;o) Asi po půl hodině usilovné dřiny a zpocený jak dveře od chlíva jsem zpátky na značce…

Čaj došel a o žízeň bych se mohl opřít. Při té dřině v kopci jsem si neuvědomil, že bych si mohl z potůčku nabrat vodu, kterou bych teď přivedl do varu mnohem rychleji než sníh, o výsledné chuti čaje ani nemluvě. Ale dolů už zpátky nejdu ani metr. Natahuji na sebe lehkou zateplovací péřovku, zalézám do závětří za stromy a tavím sníh na čaj. Sice je to po výše popisovaném zakufrování další zdržení, ale horký čaj prostě bezpodmínečně potřebuji… bez toho nelze!

Balím vaření a čekají mě další víc jak čtyři hodiny boje se zasněženým hustým lesem a nekonečnými stoupáními a klesáními. Chvílemi už jdu jak robot a dokonce i představa dosažení chaty pod Borišovem se začíná mírně rozplývat. Ale jak se říká, když člověk nemůže, tak může ještě dvakrát tolik ;o) Ve stoupání na Malý Lysec (1297 m n. m.) už můj postup nepřipomíná chůzi, ale spíš naopak… jednu velkou oddychovou pauzu prokládanou drobnými krůčky vpřed :o) Rozcestník na vrcholu hlásí vzdálenost na chatu ještě tři hodiny a já mám pocit, že už neujdu ani tři minuty :o)

velka-fatra_03-2016_clanek_7

Asi hodinu klesám (jak jinak, že?) do Štefanovského sedla (1103 m n. m.) a odtud mě čeká další hodina ve stoupáku na Javorinu (1328 m n. m.) … a tenhle výstup mě doráží fakt dokonale. Celodenní pochmurnost počasí podtrhuje tohle moje putování, které napíná hlavně moji morálku jako strunu… jen prasknout. Při přesunu na „vedlejší“ Šoproň (1370 m n. m.) už chvílemi ani nepíchám hůlky do sněhu, ale jenom je vleču za sebou… už se mně nechce NIC! :o) Na druhou stranu vím, že na chatu dneska dojdu, i kdybych se měl poslední metry plazit, a tohle „krásné hřejivé světýlko v temnotě“ mě popohání na posledních kilometrech.

velka-fatra_03-2016_clanek_8

Za houstnoucí tmy konečně docházím na rozcestí pod chatou a tomu rozcestníku bych nejraději vlepil hubana :o) Těch běžných pět minut od rozcestí nahoru k chajdě pak jdu asi na třikrát a kolem půl sedmé, po hóóódně šťavnatém dvanáctihodinovém pochodu, beru za kliku od dveří…

V chatě je dle očekávání natřískáno po strop, ale mě v tu chvíli zajímá jen jedno – jestli mě tady nechají přespat. Mířím k výdejnímu okýnku a poptávám tuhle možnost u sympatické chatařky. Ta se sice ze začátku netváří moc nadšeně, protože i na zemi v jídelně už má domluvený nocleh asi 20 lidí (!), ale když vidí můj ztrhaný ksicht, tak se jí mě zželí a za sedm éček mně na nocleh kývne. V tu chvíli se ve mně rozlévá nepopsatelné blaho, protože pomyšlení, že bych měl teď ještě jít ve tmě a mlze, kdy je i čelovka víceméně na prd, hledat Sestřičky (kde jsem nikdy nebyl, jen o těch salaších vím), případně salaš pod Ploskou, je hodně za hranicí mé představivosti… asi bych se svalil do žďáráku stejně někde vedle chaty :o) Ale tyhle myšlenky už mě naštěstí nemusí trápit, takže si kupuji půl litru studené kofoly, který ve mně zmizí na ex dřív, než byste řekli Klačianský hřeben :o)

Asi půl hodiny musím postávat různě u dveří a v koutech, protože není jediné volné místo k sezení, ale pak se naštěstí zvedají tři kluci, kteří jdou spát někam ven, takže rychle zabírám místo, dávám si zelňačku s chlebem, pivo a na světě je najednou jak v ráji :o) Mikinu a bundu suším na věšáku u krbu, horší je to s botami. Jelikož jsem spaní na chatě neplánoval, tak nemám přezůvky, a v tom sajrajtu na zemi jen v ponožkách courat nehodlám, takže holt promočené botky musí zůstat na nohou. K tomu jen tolik… boty mám kvalitní, byly dobře promazané a naimpregnované, ale dnešní trasu v měkčím sněhu by bez ztráty kytičky podle mě nezmákla žádná membrána… jedině tak skelety :o) Což potvrzují také desítky promočených bot i velmi prestižních značek, kterými je obložen krb na chatě. Ale naštěstí merino fusky hřejí i mokré (což jsem mimochodem dnes při pauzách a postávání ve sněhu navýsost ocenil!), takže to holt vydržím a boty šoupnu ke krbu, až se půjde chrnět. Dávám ještě nějaký pivo, kafe a sleduji cvrkot kolem. Parta vedle u stolu hraje Bang! a hrají ho tak blbě, že se kolikrát musím držet, abych se k nim nenaklonil a nezačal jim vysvětlovat lepší taktiku :o)))

Přímo vedle mě u stolu sedí dva velmi veselí slovenští ogaři… znáte takové ty týpky, kteří neustále nutí okolí ochutnat jejich domácí pálenú a chrlí jeden „vtip“ za druhým…? Vtip, kterému z půlky nerozumíte skrz nářečí, druhou půlku vůbec nechápete, a kterému se na závěr hlasitě zasměje jenom jeho vypravěč a hned začne vyprávět další fór, stejně dobrý jako ten předchozí… vše doprovázeno bodrým halekáním a rozvernými šťouchanci okolosedících do žeber. No jo, já vím, že jsem trošku asociál, a že se lidi takhle normálně a rádi baví, ale… přecejen… achjo… to je jedno :o)))

Něco po desáté zavelí chataři „na kutě“. Ti, co mají ubytování na pokojích, mizí nahoru, my ostatní dáváme stoly a lavice ke stěnám, vytváříme prostor na spaní na zemi a chystáme pelechy. Chce to sice trošku tolerance a tulení se k cizím lidem, ale panuje veselá nálada a po půl hoďce jsou všichni zalezlí ve spacácích, zhasíná se a brouc!

V noci se mění čas na letní a ze spacáku se tak vykopáváme až v půl osmé. Jelikož se přes noc do krbu nepřikládalo, tak boty neuschly ani trochu, ale na to teď sere pes. Rychle pakuji věci do báglu, abych nezavazel ostatním a jdu si před chatu užít krásné slunečné ráno. Po tom včerejším Mordoru je modré nebe s občasným mráčkem a sluneční paprsky skutečným balzámem na duši. Jak tak postávám před chatou, tak koukám na chataře, kteří právě sestupují z Borišova, kde si byli užít brzké ráno, a napadá mě, že teď je ten pravý okamžik si na tenhle kopec konečně vyšlápnout taky. Párkrát už jsem tady takhle stál, ale nikdy jsem nenašel morální sílu si tam od chaty vyběhnout. Dneska mám v plánu „jen“ přesun na Královu studňu, takže času je relativně dost, tak proč si konečně neodškrtnout Borišov z pomyslného seznamu navštívených vrcholů… navíc za tak krásného počasí? Nechávám bágl na lavičce před chatou, hůlky do ruky a jde se na to…

Ráno je sníh ještě celkem pevný a místy to trochu klouže, ale nazouvat na tohle mačky mně přijde trošku overkill. Celkem v pohodě jsem asi za 35 minut nahoře a jako bonus k neskutečným výhledům a bezvětrnému slunečnému počasí mám fakt, že jsem tady úplně sám ;o) Procházím se po náhorní plošině v rozepnuté bundě, kochám se do zásoby a tyhle chvíle mně po čertech vynahrazují ten setsakra náročný včerejšek. Kruhový výhled z tohoto vrcholu se ne nadarmo řadí k těm nejkrásnějším na Veľké Fatře… Ploská, Suchý vrch, Ostredok, Rakytovský i Klačianský hřeben, Malá Fatra… dokonalé ticho, křupající sníh, oblaka válející se v dolinách, hřejivé sluneční paprsky… další z rán, na která jen tak nezapomenu! Proč, k sakru, tohle nemůže trvat déle? Za pár dní už na mě zase budou ze všech stran útočit prolhaní a vychcaní Burešové, čínští a putinovští řiťolezci s hradním Ovarem v čele, omezení Čecháčkové prahnoucí po rudé minulosti, chrabří popátémpivuuprchlíkobijci, neumětelové blekotající v televizních šarádách, bulvární stoky plné lží, povrchností a zaměnitelných pseudohvězdiček, … Jak krásně je člověku tady vysoko nad mraky, daleko od toho všeho marastu… svoboda všech svobod…

velka-fatra_03-2016_clanek_9

velka-fatra_03-2016_clanek_10

velka-fatra_03-2016_clanek_11

Opatrně scházím dolů, protože to přecejen občas celkem klouže, a na lavičce před chatou si dávám snídani. Následně jdu ještě dovnitř poprosit o vodu, poděkovat chatařům za poskytnuté přístřeší a občerstvení a vyrážím dál. Na „Ploskolebce“ dneska nepolezu, mám toho za včerejšek celkem dost a jeden krásný vrchol už jsem si ráno „splnil“ ;o) Navíc jsem ještě nikdy nešel tím traverzem po modré TZ, tak se aspoň mrknu na nová místa. Lavinovka je na jedničce a sníh je perfektně přimrzlý k podkladu, takže sesuvů se netřeba obávat. Na začátku traverzu zase chvilku přemýšlím o mačkách, ale když vidím, že je cesta prošlápnutá, tak na kočičáky kašlu a celkem v pohodě postupuji vpřed za pomoci hůlek. Procházím kolem pramene a kousek pod znovunapojením se na hřebenovku sedám na batoh, dávám si hrnek čaje a užívám si krásného rána s výhledem do začátku Necpalské doliny.

velka-fatra_03-2016_clanek_12

Pokračuji dál přes Chyžky a Koniarky výstupem na Suchý vrch. Sněhu je tady zase všude víc než dost, dokonce mě v těchto lesních úsecích předbíhá pár běžkařů s prkýnky v rukou, kteří mažou pokračovat v běžkaření směrem na Ostredok. Celou cestu se taky bavím pozorováním hry světel a stínů, které rozehrávají slunce a mraky na obloze a kreslí svými abstraktními štětci po zasněžených pláních… světelné podmínky se mění každou minutou a sledovat tyhle hříčky přírody je velká paráda… chvilku mám nad hlavou modro a v další minutě se paprsky odráží od těžkých černých mraků a nasvěcují krajinu tím zvláštním „černým světlem“ … no radost pohledět ;o)

Na Suchém vrchu celkem slušně fičí a já se jdu podívat apoň kousek na jeden z předvrcholů. Ano, vím, že je to NPR a v létě bych si nedovolil mezi chráněnými kytičkami po vápenci šlapat. Teď ale místa, kterými jdu, přikrývá dobře 30 cenťáků sněhu, tak snad krátkou návštěvou ničemu neublížím ;o) Pohledy dolů do Zelené doliny jsou překrásné…

velka-fatra_03-2016_clanek_13

velka-fatra_03-2016_clanek_14

Táhlým stoupákem po vysněženém hřebenu vycházím na Ostredok (staronový nejvyšší vrchol Veľké Fatry s lehce posunutým vrcholem a nově zaměřenou výškou 1595 m n. m.) a kousek za vrcholkem sedám zas na kochací chvilku s hltem čaje, tatrankou a překrásnými výhledy. Celkem mě překvapuje, jak málo jsem od rána potkal lidí – čekal jsem, že díky prodlouženému víkendu bude v těchto částech VF narváno, ale naštěstí tomu tak není. Jestli jsem potkal za celé dopoledne 10 běžkařů a 15 pěšáků, tak je to moc… paráda ;o) Užívám si samoty na krásně zasněženém hřebeni a v klidu postupuji přes Frčkov dál ke Krížné, jejíž „ozdoba“ v podobě ohavného Bajkonuru na vrcholu je vidět už zdaleka.

velka-fatra_03-2016_clanek_15

Až nahoru na Krížnou nejdu… nic mě tam netáhne a navíc tam ječí nějací malí smradi, kteří si asi vyšli s rodiči z hotelu nahoru na špacír. Takže v půlce kopce odbočuji do volného terénu a krátkým traverzem Krížnou podcházím, abych se o pár set metrů dál zase napojil na zimní značení vedoucí k hotelu Kráľova studňa. Když vycházím na hřeben, najednou jakoby mně něco v horském tichu zasvištělo nad hlavou, instinktivně se přikrčím, mrknu nahoru a fíííha… kousek nad mou hlavou si to klouže kluzák… a támhle druhý… Oba větroně využívají výhodné termiky a předvádí několikaminutovou nádhernou šou, kdy se různě křižují v osmičkách, dělají obloučky, odlétají a zase se vracejí… jakoby si spolu na nebi hráli :o) Krásná podívaná – to jsem ještě nezažil.

velka-fatra_03-2016_clanek_16

Dělám ještě pár fotek zajímavě nasvíceného úbočí Frčkova a dávám se na finální sestup kolem Kráľovy skály dolů k hotelu. Ještě si omrkávám kudy se budu ráno vracet na zelenou TZ (vezmu to zas volným terénem bez značení, protože až k rozcestníku u Kráľovy skály by se vracel jen blázen ;o)) a scházím definitivně do cíle etapy – horského hotelu Kráľova studna. Tady sice taky nemám ubytování zamluvené, ale pevně věřím, že v turistickém pokoji s vlastním spacákem volno mít budou. A taky že mají… a dokonce takové volno, že jsem na celé cimře úplně sám – ideál! :o) Ano, možná někteří z vás teď pohrdavě odfrknou, co že jsem to za horala, když se rozmazluji horskými chatami a máte částečně pravdu. Taky mám raději bivaky pod hvězdným nebem, ale tentokrát mě prostě náročnost terénu a klimatické podmínky lehce zaskočily a já nemám nejmenší problém vyměnit v případě potřeby žďárák v závěji za chatu ;o) Taky bych to v lese přečkal a prd by se stalo, ale už mně prostě není dvacet a nepotřebuji si nic dokazovat… tak to tak prosím berte… dík ;o)

Dávám si vřelou sprchu, boty a návleky na vysoušeč a jdu si na hodinku dáchnout na pokoj. Přesunuji se do hospody a dávám si po včerejšku „pro změnu“ opět zelňačku :o) Od mládí do svých 36 let jsem tuhle polévku nesnášel a nejedl. A vlastně jsem ani nevěděl proč :o) A naprosto přesně si vzpomínám, jak jsme s manželkou v létě 2009 sešli úplně vyřízení z malofatranského Poludňového Grúně na chatu na Grúni a já měl hroznou chuť na polévku… a měli jenom zelňačku. Dal jsem si ji takřka z nouze, v okamžiku si ji zamiloval a od té doby si ji dávám kdekoliv, kde na ni narazím. Tolik nedůležitá kulinářská vsuvka z mého života :o)))

Následuje pár piv, kafe a čtení oblíbeného Pratchetta – konečně jsem se dozvěděl původ názvu obce Kyselá Prdel!!! :o) Kolem půl desáté to jdu zalomit a venku je krásně čisté nebe a miliony hvězd. Třeba to vyjasnění vydrží až do rána…

Budím se o půl šesté, rychlé sbalení, trocha hygieny a bez snídaně vyrážím zadním vchodem, který mně hodná recepční nechala otevřený, vstříc finální fázi mé velikonoční Veľké Fatry. Obloha je bohužel opět zatažená jako kakabus a z východu slunce zase nebude nic. Beru to od hotelu rovnou nahoru do svahu směrem na hřeben… sníh je teď ráno krásně pevný, takže se jde dobře a bez nějakého většího propadání. Nahoře pokukuji východním směrem, kde se za vrcholem Borišova červená ranní obzor, ale je to beznadějné… dneska se na první sluneční paprsky nenajde jediná skulinka.

velka-fatra_03-2016_clanek_17

Jdu se podívat ještě ke staré salaši u památníku SNP, ale ta je v celkem dezolátním stavu a nocleh v ní by byl hodně spartánský. Vevnitř je nasněženo, děravá střecha se rozpadá a dveře nejdou skrz sníh a led ani otevřít. Ale v případě nouze je dobré o ní vědět… Krátkým sešupem lesem scházím ke druhé boudě v této lokalitě – salaši Smrekovica a už z dálky mě vítá štěkot psa. Pár kluků postává s hrnkem čaje před chajdou, zdravíme se, prohodíme pár slov a já se jdu podívat dovnitř. Parádní bivak pro případ nocování v této části VF – patrové postele s matracemi, stůl, police, kamna, nahoře poval… pecka!

velka-fatra_03-2016_clanek_18

Přes krásnou zasněženou horskou louku vycházím pozvolným stoupáním do sedla Pod Smrekovem, kde sedám na batoh a dávám si snídani s pěkným průhledem mezi smrky na Haľamovu kopu. Dává se do mě trochu zima a čeká mě ještě slušná štreka, takže to zbytečně neprotahuji a pokračuji v sestupu. Sněhu je tady v lesích všude ještě habaděj a ten klouzavý sestup, okořeněný občas o pod sněhem ukrytou klouzačku z listí nebo hladkých kořenů vyžaduje celkem pozornost. Procházím v totálním tichu pralesovitým karpatským hvozdem a s nadějí se pořád rozhlížím, jestli někde neuvidím aspoň medvědí stopu, když už ne samotného huňáče, ale zase ani ťuk. Buď ještě chrní nebo jsou prostě jinde :o) Ale snad se jednou dočkám…

velka-fatra_03-2016_clanek_19

V jednom místě narážím na symbolická vrátka od pece, která zde slouží jako připomenutí faktu, že se na tomto místě za SNP pekl chléb pro partyzány. Chvilku postojím a přemýšlím o tom, co to bylo tenkrát za tvrďáky. Dneska to máme samé goráče, merina, péřáky apod., ale ti chlapi tenkrát hodili přes záda akorát nějaký pršiplášť, na hlavu ušanku, do ruksaku kus bryndzy, přes rameno samopal a hybaj hore na pár měsíců. Já jsem vyřízený z jednoho 12hodinového přechodu Klačianskeho hřebene a ti démoni by si tenkrát patrně ani nevšimli, že si zaběhli z Blatnice přes vršky do Ľubochně a ještě u toho stříleli po Němcích :o) Klobouk dolů…

velka-fatra_03-2016_clanek_20

Pokračuji neustále vysněženým lesem v sestupu přes sedlo Priezory, ale jak ubývají výškové metry, ubývá i sněhu a stoupá teplota. V Rakytovské dolině už je to paráda a návleky můžou jít konečně do batohu. Brodím se loňským bukovým listím, kolem se vystavují různé skály a balvany, dolinou zurčí Blatnický potok a já se rázem opět ocitám uprostřed jara. Podél vody a cesty kvetou různé jarní květiny (prvosenky, devětsil, …), ptáci zpívají a já si jen v mikině s vyhrnutými rukávy vykračuji překrásnou přírodou směrem k ústí Juriášovy doliny, kde se dá odbočit na žlutou TZ stoupající na Ostrou. Tam se ovšem vydám zase až na nějakém dalším výletě.

velka-fatra_03-2016_clanek_21

velka-fatra_03-2016_clanek_22

Krásnou Blatnickou dolinou neustále podél Blatnického potoka s občasnými výhledy na okolní skály, skalní okna, pokroucené borovice či hřeben klesající z Ostré docházím po cca pěti a půl hodinách od hotelu Kráľova studňa do Blatnice. Procházím celou obcí až na náves a tajně doufám, že bych si někde mohl dát polévku a kafe. Ale bohužel… je velikonoční pondělí čili svátek čili všude zavřeno. Sedám do altánku, dojídám poslední skromné zbytky zásob z batohu, dopíjím posledních pár hltů čaje, převlékám triko a suché fusky a za nějakou půlhodinku už mě autobus odváží do Martina, odkud pokračuji se Student Agency do Brna. Tam jedno rychlé točené U hada na žízeň, vlakem k domovu a akce Velikonoční Veľká Fatra 2016 je minulostí…

Závěrem…
Celkem zvláštní a samozřejmě zajímavý výšlap s několika druhy počasí a podmínek :o) V pátek dole jaro, nahoře krásné výhledové louky s bohužel tentokrát horším výhledem, pohodová noc v krásné kolibě. Sobota náročná jako hrom a něco mně říká, že v zimě už na Klačianský hřeben Veľké Fatry nepolezu :o) Nedělní ráno na Borišovu excelentní, a kdyby nic jiného, tak za tohle to stálo! Neděle na hřebenu plná malování světlem po sněhových pláních plus příjemný večer na Kráľově studni. Pondělní přechod mezi zimním a jarním světem, toulání hlubokými karpatskými hvozdy a nádherné doliny u Blatnice… každý zážitek vám něco dá, každá drobnost vám rozšíří obzory… zapíše se do vašich vzpomínek. Spokojenost obrovská! Tak zase někdy, Veľká Fatro ;o)


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na dvě spojovačky, takže kdo má zájem o výhledy z Borišova ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně