Velká Fatra – červenec 2012

Přechod nejhezčí části hlavního hřebene tohoto známého slovenského pohoří…

Velkou Fatru už jsme kdysi s Ájou „ochutnali“, když jsme pár dní dleli s kamarády v Gaderské dolině, odkud jsme si vyšlápli na Kráľovu studňu a na Ostrou. Ale bylo to přecejen takové malé „oblíznutí“. Takže když loni přišla manželka s nápadem projít hlavní hřeben, začali jsme plánovat a na uskutečnění těchto plánů došlo začátkem letošního července, kdy státní svátky ve čtvrtek a pátek pěkně prodloužily víkend.

První den

Ve čtvrtek ráno nás otec háže už v půl páté autem do Brna (díky, tati!) a odtud frčíme busem do Bratislavy. Tady chvilku zmatkujem při přesunu trolejákem na vlakáč a navíc na nádraží jsou tak strašný fronty u pokladen (Slováci mají taky svátek), že vlak stíháme opravdu jen tak tak. Později zjišťuji u průvodčího, že pokud si na Slovensku člověk nestačí koupit jízdenku, tak si ji může koupit ve vlaku s příplatkem 1,5 eura, což je v případě nouze podle mě mnohem lepší varianta než si nechat frnknout spoj.

Vlak je slušnej, klimatizace funguje, dokonce jsme si i sedli. Na dalších zastávkách se ale valí davy lidí a já si ukládám do paměti, že příště si rozhodně musíme koupit místenku :o) A taky by někomu ve vedení drah nezaškodilo používat to kulatý mezi ušima a přidat pár vagónů, když je léto, svátek před víkendem a půlka národa se logicky bude přesouvat. Navíc před Iľavou najednou zastavujeme a od štíplístka se dozvídáme milou novinu, že nám klekla lokomotiva a čekáme na náhradní. Klima samozřejmě okamžitě přestává fungovat a hodina čekání v rozpálených polích u Iľavy je skutečně lahodným zážitkem :o(

Velka-Fatra_07-2012_foto-k-clanku-1

V Ružomberoku nás vítá opravdu ohavné nádraží (sorry, nemůžu si pomoct) a my se v drtivém vedru snažíme proplést městem k lanovce v Hrabovém. Upřímně vám doporučuji se na tuhle cestu vykašlat a použít MHD, které vás doveze až k lanovce. Ružomberská kalvárie na kraji města je v tomhle spalujícím vedru opravdu kalvárií, ale nakonec k lanovce přecejen docházíme. Pokud máte na jazyku něco v tom smyslu, že drsani lanovku nepoužívají a vyběhnou na hřeben přes Vlkolínské louky, tak si to klidně myslete a vybíhejte. My zase TAK zdatní turisti nejsme a rádi si cestu použitím lanovky usnadníme ;o)

Velka-Fatra_07-2012_foto-k-clanku-2

Na horní stanici lanovky plníme flašky vodou (každej tři litry, to vedro je fakt děsný!) a jdeme na to. Fešácká sjezdovka s modrou značkou vedoucí direkciál přímo hore na Malinné na nás laškovně pomrkává a nám se při tom pohledu trošku podlamují kolena :o) Ale nakonec se po necelé hoďce nahoru přecejen doštracháme a říkáme si, že tohle asi bude docela náročnej výlet :o) Pokračujeme přes Vtáčnik k Šiprúnským sedlům a je to teda docela makačka, protože pořád vlastně jenom nabíráte výškové metry. Navíc se tady často jde lesem, kde se v tomhle počasí skoro nedá dýchat… vzduch se nehýbe, vlhkost se vypařuje… mazec! ;o) Po pár hodinách nakonec docházíme po zelené k Vojenskej zotavovni Smrekovica a odtud už je to jen asi kilák k hotelu Smrekovica, kde máme zamluvenej nocleh.

Velka-Fatra_07-2012_foto-k-clanku-3

Dlouho jsem přemýšlel, co o hotelu Smrekovica napíšu, protože ještě teď se mně otevírá kudla v kapse, jen si na to vzpomenu. Ubytování parádní, to zase jo! Za 15 eur/osoba vlastní dvoulůžkáč s příslušenstvím a TV. ALE tu krááávu nebeskou, která to tam měla na povel, by měl čert napíchnout na ty nejšpičatější vidle! Nepříjemná, arogantní, zmatená, pomalá, povýšená… a našel bych ještě dalších deset negativních přízvisek pro tu nánu. Byl jsem jak večer, tak ráno u snídaně vytočenej jak špulka z Mosilany a do hotelu Smrekovica mě už nikdy nikdo nedostane! Těšili jsme se po náročné túře na dobrou večeři a nějaký to pivko, ale byli jsme rádi, že jsme po hodině čekání doslova vyžebrali klíče od našeho pokoje, po další hodině opět vyžebrali guláš a kofolu a šli jsme radši na pokoj, protože nic jinýho bysme v té pseudorestauraci (stejně jako řada dalších naštvaných turistů) nedostali. O jakési zpomalené pubertální brigádnici, která bezcílně bloumala sem tam s jedním prázdným talířem v ruce ani nemluvím. Víc práce by na place zastal jednonohý pavián po lobotomii mozku. Klidně vám uvěřím, že máte opačné zkušenosti a rádi se tam vracíte, ale já mám jasno. A ještě vzkaz pro zmiňovanou „paní vedoucí“: Když vás tahle práce nebaví a totálně ji nezvládáte, tak si běžte sednou k pokladně do Tesca a neotravujte lidem na horách vzduch! A pokud se tyhle řádky dostanou k majiteli hotelu, tak bych si dovolil mu vřele doporučit zvážení personální otázky, protože je velká škoda takhle „pohřbívat za živa“ jinak moc pěkné zařízení.

Druhý den

Ráno vyrážíme na ten hlavní úsek, kvůli kterému jsme víceméně přijeli - od Smrekovice až na hotel Kráľova studňa. Původně jsme tuhle část chtěli jít dva dny s tím, že přespíme na chatě pod Borišovom. Bohužel nám ale tamní chatař napsal, že chata je totálně obsazená, i když jsem zkoušel zamluvit nocleh měsíc před výletem. A jelikož jsme se rozhodně nechtěli tahat se stanem a spacáky, tak to prostě musíme zmáknout za jeden den. Od Smrekovice stoupáme po zelené přes Skalnou Alpu a úbočím Tanečnice až do Severného Rakytovského sedla. Vedro je zas jak v řiti a my už se těšíme až vylezeme ze zadušeného lesa na holé vrcholky hlavního hřebene. Sice tam pálí slunko samozřejmě ještě víc, ale aspoň se tam hýbe vzduch. V Severném Rakytovském sedle se můžete rozhodnout, jestli tenhle hodně slušnej kopec obejdete po vrstevnici po žluté značce nebo se vydrápete po zelené na vrchol. Jelikož má být z Rakytova jeden z nejhezčích 360stupňových výhledů na Slovensku, tak mažeme nahoru. Kopec je to teda fakt pořádnej, ale ten výhled stojí tisíckrát za všechnu tu dřinu. Je bohužel silnej opar (což se ale v tomhle počasí dá čekat), ale stejně se kocháme úžasným výhledem na všechny strany. Dokonce na obzoru poznávám siluetu a bílé skály malofatranského Velkého Rozsutce. Za pár týdnů bychom se měli dívat z něj zase naopak sem na Rakytov, ale o tom si tady určitě pak přečtete ;o)

Velka-Fatra_07-2012_foto-k-clanku-4

Z Rakytova sestupujeme do jeho jižního sedla a skrz skalní bránu pokračujeme přes louky pod vrch Minčol. Tam trošku zakufrujem (no dobře, jsem tím vinen já! :o)), takže místo po zelené po úbočí to bereme přímo přes vrchol. Ale rozhled je odtamtud taky moc pěknej. Na druhé straně Minčolu se opět napojujeme na zelenou a po velikánské louce přicházíme pod Čierny kameň, pod kterým se nachází pramen. V tomhle počasí je čistá ledová voda opravdovým požehnáním, takže řádně bumbáme, doplňujeme flašky a dáváme pauzu na tatranku.

Zpod Čierneho kameňa vycházíme lesem na louky a pomalu stoupáme do sedla Ploskej. Tam se nachází další pramen, který ale již napojení a zásobení míjíme. Nicméně je dobré vědět, že tam je a můžu potvrdit, že i v tomhle suchém a horkém počasí tekl velmi vydatně. V sedle dáváme zase pauzu a pak už pomalu stoupáme travnatým svahem na vrchol Ploskej. Ploská je fakt „ploská“ a je to tak široký vrchol, že když si stoupnete doprostřed, tak skoro nic z okolí neuvidíte :o) U rozcestníku a hrobu partyzána opět oddychujeme a následně sestupujeme po červené k rozcestí Chyžky. Nedaleko něj směrem k Revúcam (tři dědiny v údolí) se nachází salaš a v okolí se pasou ovce. Tož pěkné… Co už je méně pěkné je ten hang z Chyžek nahoru k vrchu Koniarky :o) Máme toho už tou dobou docela dost a čeká nás ještě zatracená porce kilometrů a převýšení. Navíc začíná při výstupu na Koniarky celkem slušně hřmít a na nebi se formují docela hrozivé bouřkové kumuly. Nad upřímně míněným varováním jednoho do protivky jdoucího turisty, že nás ta bouřka asi trefí a že máme být opatrní jen krčím rameny, protože se stejně nedá nic dělat :o(

Vycházíme na Suchý vrch a ocitáme se na obrovském prostranství totálně holého hřebene. Podívaná je to naprosto úžasná a slunce s mraky na obloze vytváří magické kombinace. Méně úžasný už je fakt, že těch bouřek se blíží najednou asi pět a každá z jiné strany. Co chvíli otřese celou Fatrou hromobití jak z kanónu a člověk si při tomhle přírodním divadle v téhle scenérii připadá skutečně naprosto maličkej a bezvýznamnej. Půlkou Macha se kochám a druhá půlka se modlí, aby se nám nějakým zázrakem všechny ty buřiny vyhnuly. Ponča, pláštěnky na batohy a kvalitní boty sice máme, ale že bych toužil být hromosvodem na střeše Velké Fatry v pětinásobné zuřivé bouři – tak to ani náhodou :o)

Velka-Fatra_07-2012_foto-k-clanku-5

V téhle celkem hororové atmosféře docházíme na nejvyšší vrchol Velké Fatry – Ostredok. Je teda fakt, že kdyby to člověk nevěděl, tak si toho snad ani nevšimne… tohle je jeden z „nejutajenějších“ nejvyšších vrcholů na jakým jsem kdy stál :o) Možná tomu podle předchozího odstavce ani nebudete věřit, ale nakonec na nás skutečně nepadla jediná kapka. Všechno se to během pár desítek minut vyřádilo na okolních hřebenech a další vrchol Krížna už nás vítá dokonce i občas prosvítajícím sluníčkem. Na vrcholu Krížne stojí jakýsi vojenský radarový komplex, a že by to bylo nějak echt krásné místo, to se bohužel říct nedá. Dáváme pauzu a čeká nás už jen poslední, asi hodinový, úsek cesty.

Paprsky prosvítající skrz mraky opět čarují a my pomalu docházíme ke Kráľovej skale, kde se pase stádo krav. Slunko jak na potvoru na tomhle krásným místě focení vůbec nepřeje, ale pár dokumentárních výcvaků nakonec stejně dělám. Dokonce se nám poštěstilo celkem zblízka vidět pastevecké psy v akci, kdy na ně jejich pán hulákal povely dobře z 300–400 metrů a dva vlčáci si dirigovali celé stádo mohutných krav, jako kdyby je měli na dálkové ovládání. Paráda!

Velka-Fatra_07-2012_foto-k-clanku-6

No a to už nás čeká jenom krátký sestup krásným podvečerem k zrekonstruovanému horskému hotelu Kráľova studňa. Ach, na jak rozdílný přístup oproti včerejšímu večeru tady narážíme! Paní ze Smrekovice by sem měla jezdit na kurzy ochoty, slušnosti a svižnosti. Ubytování sice není tak luxusní jako včera, ale nám je to úplně šumák. Ze začátku jsme v turistickém pokoji pro osm lidí sami, ale v průběhu večera ještě doráží dva páry, takže nás spí nakonec na cimře šest. Na „zahrádce“ před hotelem dáváme večeři, nějaký to pití, kafčo a jdem zalehnout, protože dneska to teda byla (aspoň na nás) makačka jako hrom. Kombinace cca 25 kilometrů, převýšení (1200 m nahoru a 1300 m dolů) a pekelnýho vedra nám dala pěkně zabrat, ale samozřejmě to stálo stoprocentně za to! Usínání doplňuje slušná bouřka s hromy a blesky, ale mohli by mně třeba házet petardy do postele a stejně v minutě chrním jak zabitej :o)

Třetí den

Ráno se ládujeme v prvním patře hotelu snídaní (taky „trošku“ rozdíl v kvalitě a množství oproti Smrekovici!) a hned nahazujeme bágle a vydáváme se „k domovu“. Je sice teprve sobota a trošku přemýšlíme, jestli tady ještě nezůstat, ale jsme z toho vedra tak zmordovaní, že to balíme a aspoň budeme mít doma den na regeneraci před pracovním týdnem :o) Původní nadšení z toho, že bysme mohli využít cyklobusu, kterej měl jezdit od Panskej koliby (místo asi ¾ hodiny pod hotelem) až do Banskej Bystrice nám kazí informace od vedoucího hotelu, že přesně ode dneška změnil provozovatel plány a autobus už sem nahoru nejezdí. Šajze! :o)

Velka-Fatra_07-2012_foto-k-clanku-7

Dolů do Harmance se dá sestoupit třemi různými cestami, my volíme tu nejjednodušší po žluté po zpevněné cestě. Štreka je to sice docela nudná, táhne se jak sopel a mraky ovádů nám dávají takovou čočku, že vypadáme jak Harry Potter po žihadlové kletbě, ale nakonec do dědinky přecejen docházíme. Tam hoďka čekání na bus do Banskej, odtud další bus do Blavy a écéčkem Avala do Brna. V Bogotě vedle šestýho nástupiště dáváme závěrečnej škopek a kofolu a hodnej kamarád nás autem odváží do domovských Rosic (díkec, Alane!).


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Velka-Fatra_07-2012_foto-k-clanku-8

Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na nějaké spojovačky, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Veľké Fatře a okolí ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně