2. – 4. 10. 2015
Veľká Fatra

Po neuskutečněné hřebenovce Nízkých Tater (viz úvod předchozího příspěvku) jsem si chtěl trošku spravit náladu, a když se naskytla možnost vzít si v pátek volno a předpověď počasí slibovala krásné babí léto, zbývalo jen rychle vymyslet plán. Pár pohledů do mapy, prověření spojů a pojede se na Veľkou Fatru…

Velka-Fatra_10-2015_clanek_mapa
Trasa měří cca 45 kilometrů a našlapete kolem 3000 metrů nahoru i dolů. Klikni pro přesun na mapy.cz.

Páteční dopoledne zasvěcuji cestování – ráno do Brna a odtud „žluťákem“ do Bratislavy, kde tak akorát stíhám přípoj na Banskou Bystricu. Tady jen probíhám tím jejich otřesným autobusákem, který stále připomíná spíš něco jako pozůstatky II. světové války než dopravní terminál 21. století a zrovna přijíždí spoj do Turecké. Za nějakou půl hoďku už jsem mimo ruch civilizace a po půl druhé odpoledne vystupuji na konci krásné podhorské vesničky… 400 kiláků za mnou… ufff!

Velka-Fatra_10-2015_clanek_1

Ladím bágl, dotahuji boty a jen v tričku vyrážím pod modrou oblohou a příjemně hřejivým sluncem vstříc kopcům. Žlutá značka se klikatí pěkným smíšeným lesem podél potoka a pozvolna nabírá výškové metry. Občas si na chvíli sedám do trávy a užívám si klidu lesa a krásného počasí babího léta. Jednotvárnější „šedozeleň“ usychající trávy a suchého bodláčí rozbíjí nádherná fialová barva kvetoucích ocúnů jesenních, které jsme viděli doslova v kobercích minulý víkend v Bílých Karpatech. Zajímavostí je, že Slováci jakoby se nemohli dohodnout na názvu téhle krásné květinky, takže se můžete setkat jak s označením ocún jesenný, tak s názvem jesienka obyčajná. Ať tak či tak, na tuhle rostlinku pozor – přes svoji krásu je prudce jedovatá… dokonce se prý dá otrávit i mlékem ovcí a koz, které ocún spásly! A aby to nebylo tak jednoznačné, tak se sbírá i pro léčivé účely. Kouzla přírody :o)

Velka-Fatra_10-2015_clanek_2

Na rozcestí Ramžiná se připojuje zelená TZ a společně stoupáme prosluněným lesem až nad horní hranici lesa – na Úplaz. Hážu sebou do suché a vyhřáté trávy a konečně se kochám výhledy, na které jsem se těšil už od pondělí :o) Vrchol Krížne naproti přes údolí, Liška, vápencová Majerova skala hrdě se vypínající z lesa, … času mám hafo, takže si lebedím na sluníčku, koukám po okolních vrcholech a hřebenech a je mně zase tak dobře, jak v nížinách málokdy…

Velka-Fatra_10-2015_clanek_3

Velka-Fatra_10-2015_clanek_3-1

Pokračuji v cestě po travnatém hřebínku přes Malou Krížnou (1319 m n. m.) a potom chvilku zase lesem. Za ním vychází zelená značka opět na horské louky a přivádí mě k prameni Kráľova studňa. Slunce se jen pomalu sklání k obzoru, času stále dost, tak se jdu mrknout přímo na vrchol vápencové Kráľovy studně. Nikde ani noha, a i když nahoře silně fouká, tak si užívám parádních výhledů s krásným podvečerním světlem hezkých pár minut. Vracím se dolů k batohu a kolem pramene to beru pomalinku k horskému hotelu, kde mám zamluvený nocleh v turistickém pokoji.

Velka-Fatra_10-2015_clanek_4

Hážu si věci na pokoj a jdu si sednout na terasu s výhledem na západ slunce. Malá Krížna a Úplaz se barví do červených tónů podvečerního světla, úžasná fazolačka, kafe a pivo občerstvují tělo i mysl, slunce se pomalu schovává za zalesněné hřebeny na západě a já si tyhle chvilky vychutnávám plnými doušky. Jakmile se slunko schová úplně, teplota celkem rychle klesá, takže se přesunuji ještě na chvíli dovnitř, kde je přecejen tepleji. Při dalším pivu si uvědomuji, že Veľká Fatra je mimo jiné i vyhlášenou zónou s minimem světelného smogu a ideálním místem pro pozorování hvězd, takže jdu ven zkusit štěstí s nějakou dlouhou expozicí Mléčné dráhy nad hlavou před hotelem a dopadá to celkem zajímavě…

Velka-Fatra_10-2015_clanek_5

Dopíjím poslední točené a chvíli před desátou to jdu zalomit do spacáku. Na pokoji jsou se mnou ještě dva mladí kluci a holčina, kteří se taky ráno chystají na východ slunce nahoru na Krížnou, tak je aspoň nebudu při vstávání rušit.

Budík mě vykopává z pelechu v 5:15, rychlé sbalení, hygiena, pár řufanců do tvarohové buchty, čelovku na hlavu a v 5:50 vyrážím. Směrovníky i údaje v on‑line mapách udávají čas od hotelu na Krížnou zhruba 1:30 hod., takže jsem přesvědčen, že přímý východ slunce v 6:40 stejně nestihnu, ale to nevadí. Mládežníci vychází asi 15 minut po mně a v půlce kopce vidím, jak se světla jejich čelovek rychle přibližují. Za chvíli mě taky dohánějí a s úsměvem předhánějí. To se jim to šlape… jsou to evidentně sportovci, je jim o cca dvacet let míň, mají jen malé batůžky a včera místo mých šesti točených Urpinerů byli hodinu v sauně :o))) Ale na druhou stranu mě to zdravě naštve a se slovy „přece se nedám zahanbit“ do toho začínám bušit jako oni :o) A i když posledních asi 200 metrů musím nahodit dokonce klus, tak – světe, div se – na vrcholek Krížné (1574 m n. m.) přibíhám opravdu v 6:40 hod.! Neskromně se musím pochválit, protože s mou nulovou fyzičkou a dvanáctikilovou almarou na hrbě je těch 50 minut od hotelu na vrchol podle mě HODNĚ dobrých ;o)

Rychle vytahuji foťák, nacházím si místečko a to už začíná představení, které nikdy, nikdy, NIKDY neomrzí. Sluneční kotouč se pomalu posouvá nad východní obzor a nasvěcuje vrcholy hlavního hřebene pohoří. Vzadu se nad oparem vynořují vrcholky Západních a Vysokých Tater, suchá tráva září v načervenalém odstínu ranního světla a stíny modelují překrásnou hornatou krajinu kolem. Kdyby to trvalo hodiny, tak se snad nikdy dosyta nevynadívám :o)

Velka-Fatra_10-2015_clanek_6

Velka-Fatra_10-2015_clanek_7

Po dalším z úžasných východů slunce na horách balím fidlátka a pokračuji dál po hřebeni. Ráno je větrné a ženou se nějaká mračna, ale pořád je parádní počasí na courání travou a koukání po okolních kopcích. Po levé ruce poznávám vápencové Ostrou a Tlstou vypínající se nad Blatnickou a Gaderskou dolinou, dál za nimi se k obloze tyčí hřebeny Lúčanské a Kriváňské Malé Fatry oddělené údolím Váhu… pěkně je vidět Veľký Kriváň, homole Stohu i rozeklaný Veľký Rozsutec. Přede mnou Frčkov, dále nový nejvyšší vrchol Veľké Fatry – Pustolovčia, za ním dosavadní „šéf“ Ostredok (kartografové údajně tuto změnu ještě oficiálně nepotvrdili, takže čertví, jak to tedy vlastně je) … krásný vápencový Suchý vrch, majestátně rozlehlá Ploská, temný Čierny kameň i pyramida Rakytova… v pozadí jeden z nejvelkolepějších slovenských vrcholů Veľký Choč i se svým menším bráškou… na pravé ruce Nízké Tatry… prostě pořád je na co se koukat a jsou to všechno pohledy k nezaplacení!

Velka-Fatra_10-2015_clanek_8

Velka-Fatra_10-2015_clanek_9

Až po Suchý vrch jde o pohodově se vlnící hřebenovku, za zmíněným vápencovým vrcholem ale cesta začíná prudce klesat a výškové metry mizí, jen se za nimi práší. Kolem salaše pod Suchým vrchem scházím přes Koniarky až na Chyžky, kde se otevírá fakt krásný výhled na protější Borišov. Od východu se zatahuje a fičí studený vichorec… aspoň se nebudu při táhlém výstupu na Ploskou tak potit :o) V pohodovém tempu ukusuji zdlóóuhavéé metry snad nejlavinéznějšího slovenského vrcholu a je mně jasné, že z vrcholku dneska uvidím tak akorát ruku před ksichtem :o) Nahoře je fakt viditelnost tak na 3–4 tyče zimního značení, takže nemá cenu to tady nějak protahovat.

Velka-Fatra_10-2015_clanek_10

Scházím směrem do sedla a asi v půlce sestupu se bohužel začíná pekelně ozývat moje pravé koleno lehce „načnuté“ minulý víkend v Bílých Karpatech a zřejmě „dobrnknuté“ při rytí zahrady v týdnu :o( Dopajdávám k přístřešku v sedle, ale ten je komplet obsazený turisty, takže se ani nezastavuji a pomalu pokračuji směrem pod Čierny kameň. Pauzu si dávám u pramene, kde doplňuji vodu a je mně jasné, že zbytek výšlapu bude trošku utrpení. A vrcholky Minčolu i oblíbeného Rakytova jsou mně dnes zapovězeny. Nahoru by to problém nebyl, ale dolů by mě asi někdo musel snést :o( Procházím lesem pod Čiernym kameněm a přes louku pokračuji pod Minčol. Na jeho vrcholu už jsem párkrát byl, tak aspoň poprvé uvidím, jak vypadá jeho traverz po zelené značce :o) A jsem mile překvapen…

Velka-Fatra_10-2015_clanek_10-1

Pod skalními vraty u jižního Rakytovského sedla jen závistivě pokukuji po turistech stoupajících na vrchol, ale ten sestup na druhé straně bych dneska fakt nezvládnul. A dorazit si tam někde koleno definitivně by znamenalo akorát tak vytočit 18 300, a to se mně teda vůbec nechce :o( Takže odbočuji na žlutou TZ a s bolavou haksnou se belhám po bahnité a krávami rozdupané cestičce v traverzu Rakytova. Docházím do severního sedla a musím si dát řádnou pauzu. Počasí se mezitím zase umoudřilo, vzhledem k vizáži oblohy by se dalo říct i „umodřilo“ :o) Listy buků nad hlavou chytají pomalu podzimní vybarvení, a když se jde po rovině nebo do kopce, tak je koleno v pohodě, takže si i tak užívám krásný výšlap.

Velka-Fatra_10-2015_clanek_11

Hezkou stezkou v úbočí Skalné Alpy mířím po zelené TZ k hotelu Smrekovica a zcela nepokrytě se těším na teplou polévku, pivo a nocleh ve stanu na Močidle. Na webu sice měli avízo, že je hotel na prodej, ale tak nějak jsem doufal, že otevřeno ještě bude. PRD LEDA!!! :o) Všude pusto a prázdno a na dveřích cedule Z technických důvodů zavřeno. Co už teď? Nemá cenu se tady zdržovat a jelikož je do setmění ještě času dost, tak zkusím dojít co nejdál to půjde, protože ze zítřejšího sestupu mám skrz to zatrolený koleno docela obavy. Pokračuji tedy slunečným pozdním odpolednem dál po zelené k bývalé vojenské zotavovni, kde se dnes nachází areál hotelu Granit, určený pro majetnější klientelu, než je moje maličkost :o) Potřebuji někde doplnit vodu, tak zkouším nakouknout přes prosklené dveře do restaurace, ale rychle se stahuji, protože podle interiéru počítám, že by mě vyhodili, ještě než bych stačil pozdravit :o) Plížím se kolem recepce, kde naštěstí zrovna nikdo není, na hajzlíku napouštím vodu do PETky a pryč odtud… tohle fakt není místo pro mě :o)

Opět po zelené značce pomalu stoupám lesem nad hotelem pod vrchol Malé Smrekovice. Tady se na horské louce na delší dobu zastavuji a oči i závěrka aparátu mají co dělat. Tak úžasné výhledy na všechny troje Tatry, jaké se tady nabízí, jen tak někde neuvidíte. Za Liptovskou Marou se k nebi tyčí končiary Západních a Vysokých Tater a přímo přede mnou rostou nad Donovaly do oblak vrcholky Tater Nízkých. Suchá tráva, solitérní smrky, načervenalé borůvčí, modrá obloha s rozfoukanými mraky a pěkné světlo doplňují tuhle famózní podívanou… i koleno přestalo na chvíli zlobit :o)

Velka-Fatra_10-2015_clanek_12

Po dostatečné kochačce pokračuji dál, cestu lesem mně zpestřuje asi dvacítka kovbojů a kovbojek (kovwomanek, kovgirls, kovženštin… jak se asi tak správně a genderově vyváženě dnes označuje žena v širáku na koni? Abych se někoho v téhle korektně připosrané době náhodou nedotknul…). Prohodí pár vtipných poznámek o tom, že na koni jim to jde rychleji než mně pěšky (chechty, chechty, ani dosmát se nemůžu…) a mizí lesní cestou pryč. Koně jsou překrásná zvířata, ale když se se svou pajdavou nohou vyhýbám stosedmačtyřicátému čerstvému koblížku, můj slovník moc hezkými slovy na jejich adresu nehýří :o)

Sestup do Nižného Šiprúnského sedla je utrpením na entou a v koleni při každém třetím kroku píchá tak, že mám slzy na krajíčku. Vážně chvílemi uvažuji o již zmiňovaném telefonním čísle, ale nakonec se zatnutými zuby do sedla slézám. Nemít kvalitní trekové hůlky, tak sebou asi desetkrát pěkně seknu, když pode mnou neposlušné koleno povolí. Postavit stan v tomhle sedýlku ale není kde, takže pomalu pokračuji do vedlejšího Vyšného sedla. Cesta vede naštěstí po vrstevnici, tudíž kolenu se dostává jakž takž odpočinku. Ve Vyšném Šiprúnském sedle koukám shora na jakousi dřevěnou boudu (salaš) dole pod svahem, ale vize, že bych k ní měl v tomhle stavu slézt dolů je hodně za hranicí mé představivosti. Vybírám první rovné místo v relativním závětří na velké louce pár metrů od cesty a hned se pouštím do stavby stanu. Tu mám naštěstí celkem už nacvičenou, takže ani ne za deset minut nafukuji karimatku a sedám do závětří uvnitř s jídlem v ruce. Úplně jsem skrz bolavé koleno zapomněl, jaký mám hlad :o) Po jídle ještě hodnou chvíli pozoruji blížící se soumrak, a i když se klasický západ slunce kvůli oblačnosti nekoná, je pohled v naprosté samotě hor na zprvu narůžovělé a následně tmavnoucí štíty všech Tater a vrcholy Malé Fatry či Veľkého Choče překrásnou podívanou.

Velka-Fatra_10-2015_clanek_13

Ještě jdu pověsit tašku s jídlem asi padesát metrů od stanu na strom, protože medvěda bych sice na vlastní oči viděl moc rád, ale úplně do stanu by za mnou zase chodit nemusel (těch 50 metrů není z důvodu přehnané opatrnosti, ale jednoduše proto, že blíž žádný strom v sedle nebyl :o)) Stahuji koleno na noc obinadlem a po sedmé hodině zalézám celkem uondán do peří… vždyť mám za sebou poměrně slušných skoro 30 kiláků, navíc s tou proklatou haksnou. Noc je sice větrná, takže občas v polospánku registruji lomcování se stanem, ale ten drží jak helvétská víra, takže bez obav chrním až do šesti do rána. Možná se to mým známým a taky pravidelným čtenářům tohoto webu bude zdát neuvěřitelné, ale snad poprvé v životě jsem nemusel stávat v noci se vyvenčit! :o) Ráno si jdu pro jídlo a zjišťuji, že velkofatranští medvědi asi nemají rádi tvarohový závin a české tatranky, protože vše je v pořádku na svém místě :o) Snídám a jdu chvíli koukat na probouzející se ráno nad Slovenskem. „Čistý“ východ slunce jako včera to skrz oblačnost není, ale znovu mě zrod nového dne v takovémhle prostředí dokáže nadchnout. Dělám nějaké fotky, balím stan a vydávám se na poslední část cesty. Pro extrémní ochránce přírody jen dodávám, že jediné, co po mém bivaku zbylo, byl obdélník slehnuté trávy asi dva metry od cesty a do hoďky či dvou nemohl nikdo poznat, že jsem tam přespal…

Velka-Fatra_10-2015_clanek_14

Koleno je po noci trošku odpočaté, ale úplně dobré to není a já tuším, že dnešní sestup do civilizace bude teprve tím pravým „bobříkem statečnosti“. Kolem půl osmé vyrážím po zelené dolů na Vtáčnik. Jde o překrásné travnaté sedlo s osamocenými smrky a nádherným výhledem na okolní hřebeny, jejichž úbočí s listnatými stromy už se pomalu začínají podzimně vybarvovat – za pár týdnů to bude pastva pro oči. Na druhé straně zase sluneční paprsky vytváří efektní kreace při průniku skrz mračna, za kterými se k nebi vypínají vrcholy Nízkých Tater… úžasná podívaná! Dělám samozřejmě pár snímků a stále po zelené odcházím lesem na další sestup.

Velka-Fatra_10-2015_clanek_14-1

Ten vede s turistickou zelenou zároveň po upravené cyklostezce a jak bych jindy šel mnohem raději lesem a divočinou, tak nyní jsem za tuhle skorosilnici moc rád. Z kopce to ale je fest a koleno se opět začíná zatraceně ozývat :o( Se zatnutými zuby doskáču takřka po jedné noze do sedla pod Sidorovo, kde si dávám pořádnou pauzu. Tady bych si ji ovšem dal, i kdyby mě noha nebolela, protože výhledy na Sidorovo nad hlavou a vápencová bradla Malinô Brda jsou úžasné. Když k tomu přidáte sluníčko, modré nebe s bílými oblaky, dřevěnou salaš s kozím stádem, vykukující Veľký a Malý Choč a vyhřátou mez za větrem se suchou trávou je idyla na‑pros‑to dokonalá ;o)

Velka-Fatra_10-2015_clanek_15

Po řádném pokochání se a odpočinku nahazuji bágl na ramena a pokouším se zase o kousek posunout. Cesta vede ze sedla bohužel hodně prudce dolů a navíc po štěrkovitě‑kamenité cestě, což není zrovna terén, který bych si v tu chvíli přál. Sykám bolestí při každém došlápnutí, ale dolů se prostě dostat musím. Scházím do Vlkolínce, kde jsem poprvé v životě a jde opět o jedno z míst, u kterého si rád udělám poznámku „Navštíveno – podruhé netřeba“. Chaloupky pěkné, ale já prostě tahle turisticky zprofanovaná místa nějak nemusím. A bydlet bych tady nechtěl ani zadarmo… představa, že mně každé ráno zaparkuje před chalupou autobus výletníků a já ani nebudu moct v klidu vylézt s hrnkem kafe v trenkách na zápraží a podrbat se v rozkroku, protože na mě čumí halda lidí s foťáky jak někde v ZOO, je fakt děsivá. Pár fotek z čistě dokumentačních účelů dělám, ale jinak se snažím odsud prchat, jak jen bolavé koleno dovolí.

Velka-Fatra_10-2015_clanek_16

Cesta z vesnice vede kolem hřbitova do kopce, což je na chvíli změna a velká úleva, ale za chvíli zase začíná klesat. Únavu z namáhaného kolena aspoň na chvíli zahání parádní pohled na úbočí Sidorova a pod ním se pasoucí stádo ovcí. Tohle je Slovensko! :o)

Velka-Fatra_10-2015_clanek_17

Po staré silničce vedoucí krajem velké louky pokračuji dál a jak neustále hltám nádherné výhledy na Veľký Choč a Západní či Vysoké Tatry na obzoru, daří se mně minout sotva znatelnou odbočku přes louku. Naštěstí si omyl uvědomuji celkem brzy, takže se vracím jen pár set metrů a na druhý pokus už pěšinku sestupující do Bílého potoka trefuji. Je mně samozřejmě jasné, že když se na cílovou vesničku dívám z takřka leteckého pohledu, tak ten sešup bude stát za to, ale až realita mě definitivně doráží. Celkem brutální krpál vinoucí se zprvu lesem a pak po louce nad vesnicí dohání bolest v koleni hodně za hranici mé příčetnosti. Tady už medvěda rozhodně nepotkám, protože pomalu při každém kroku řvu do lesa nepublikovatelné výrazy :o) Navíc sebou ještě pěkně švihnu, když mně v prudkém kopci ujede pod jedinou zdravou nohou kulatá větvička a pěkně si narážím zápěstí, které strkám při pádu automaticky pod sebe. Jak já tyhle výlety do přírody miluju! :o)))

Nakonec se samozřejmě do dědinky nějak dostávám, a když se belhám k hospodě, tak si musím vzpomenout na hlášku pana Hrušínského ze Slavností sněženek o „návratu osleplých Bulharů do vlasti“ … tak nějak si teď připadám :o) Štamgastů na zahrádce krčmy se ptám, jestli je tady nějaká hospoda, kde bych mohl dostat něco k jídlu, čímž u nich vyvolávám záchvat smíchu. Takže asi ne… No co, dva točený Martinery a kafe budu brát jako předkrm a najím se v Ružomberku :o) Hned poté, co mě tam linkový autobus přiváží, mažu do své oblíbené Restaurace pri stanici. Ta má dvě části – bez obsluhy a s obsluhou. Ta bez obsluhy má zavřeno v sobotu a v neděli, ta s obsluhou jen v neděli. Je neděle. Božemůj, voni mě tady snad nechají chcípnout hlady! :o) S kručícím žaludkem mažu přes most na druhou stranu Váhu, kde vidím nějakou piváreň. Aspoň polívku… prosím, ať mají aspoň polívku… to je fuk jakou, hlavně teplou. Možná mají, ale v neděli otevírají ve 14 hod. Je 13:30! Nevadí, bageta ohřátá v mikrovlnce na benzince přece vůbec není špatný jídlo… grrrr! :o)

Po 14 hodině sedám do žlutého Studenta, kde jsem začátkem týdne tak tak urval úplně poslední místenku a výlet pomalu končí. Ještě se kochám výhledy z okna na překrásné slovenské kopce a obzvlášť při pauze u motorestu Rapid nedaleko Martina je pohled na nasvícené vrcholky Kriváňské Malé Fatry velmi okulahodící. V Brně parádně chytám přípoj, takže po osmé večerní odemykám dveře a čeká na mě nejmilejší úsměv na světě, vygruntovaný barák, vepřová pečeně s domácím kynutým knedlíkem a domácím zelím a návdavkem domácí vafle s domácí jablečnou marmeládou. Už jsem vám někdy říkal, jak moc miluji svoji Áju? ;o)

Závěrem…
Samozřejmě celý výšlap poznamenalo bolavé koleno, ale viděno s odstupem pár dní… zas tak strašné to nebylo :o) A vzpomínat se bude především na ty hezké zážitky a těch mně Veľká Fatra tentokrát opět nabídla nepočítaně. Ani se mně nechce žádný vyzdvihovat, myslím, že fotky ve fotogalerii to řeknou za mě a lépe. Hned bych vyrazil znovu, protože jak vám jednou tohle zachutná, tak není cesty zpět. Bolavé nohy, ramena, záda… únava na padnutí… pach potu… špinavé oblečení… zima… vedro… nevyspání… hory musí bolet, aby si je člověk užil naplno, a aby se do nich s ještě větší chutí vracel. Tož tak ;o)


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na několik spojovaček, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Veľké Fatře a okolí ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně