11.–12. 1. 2014
„Zimně-jarní“ Chřiby aneb Na pivo a buřta do hotelu Kozel

Sice jsem si myslel, že v lednu budu spíš řádit na sněžnicích, ale letošní zima je zjevně jiného názoru. Předpověď počasí je příznivá, manželka (novopečená „šílená“ kačerka) vyráží na kešky… čili volný víkend a zbývá jen vyřešit kam. Kombinace krátkých zimních dní a možnosti v rozumný čas se někam dopravit hromadnou dopravou od Brna nenabízí příliš mnoho variant. Při pohledu na mapu mně padá zrak na Chřiby. Naposledy jsem tam byl před více než šesti lety, spojení tam i zpět v pohodě a navíc – díky několika parádním přístřeškům není třeba se tahat se stanem! Takže je rozhodnuto…

Chřiby (nazývané též Buchlovské kopce, Buchlováky či Buchláky) jsou poměrně malou vrchovinou na středovýchodní Moravě s nejvyšším vrcholem Brdo o nadmořské výšce 587 m n. m. Dalšími významnými body jsou hrad Buchlov a zřícenina hradu Cimburk. Na území Chřibů se nachází spousta menších skalních útvarů, studánek a potoků, celá vrchovina je zalesněna smíšenými a hlavně bukovými lesy s několika „vsuvkami“ krásných luk a pastvin.


V sobotu ráno vstávám po třetí hodině, prvním ranním vlakem se přesunuji do Brna a následně dalším vlakem do Bohuslavic u Kyjova, kde čekám asi půlhodinku na bus. Autobusem jsem odsud ještě nikdy nikam nejel a v ranní skoroještětmě si nevšímám, že stojím na opačné straně silnice :o) Naštěstí autobus zastavuje a řidič, zjevně tušící můj omyl, milosrdně čeká, až to jelito za parkovištěm popadne bágl a doběhne k němu. Děkuji mu a při koupi lístku ještě prosím, zda by byl tak hodný a upozornil mě, až bude Roštín, kde mám vystupovat. S úsměvem a beze slova ukáže na velký digitální displej u stropu, který oznamuje každou následující zastávku. Moje sebevědomí dostává další úder na solar plexus a já si jdu radši sednout :o)

V Roštíně mě vítá modrá obloha, teplota pár stupňů nad nulou a zelená turistická značka, po které půjdu nahoru na hřeben. Značka vede kousek po silnici a následně zatáčí mezi domy na blátivou polňačku, ze které už vidím svůj první cíl – kamennou rozhlednu na Brdě. Procházím druhou částí obce Roštín s exkluzivním letním kinem a po štěrkem vysypané cestě kolem Roštínské kaple vcházím do lesa. Na rozcestí Roštínské polesí se odpojuje žlutá značka vedoucí k penzionu Bunč a já pokračuji už zase jen po zelené celkem solidním stoupáním na Brdo. Dneska mě čeká jenom asi 20 kiláků, je kolem půl deváté, takže času cisterna a netřeba se nikam hnát. Brouzdám se voňavým tlejícím listím, koukám do korun mohutných buků, poslouchám žbrblání lesních potůčků, fotím, sleduji postupný východ slunce… nikde nikdo… ticho, ranní voňavý les, já a neskutečná pohoda.

chriby_01-2014_clanek_1

Asi za hodinku mám cca dva kiláky s převýšením 250 metrů (bráno od Roštínské kaple) za sebou a jsem u přístřešku pod rozhlednou. Přesně v takovém, ale „o kousek dál“, budu dneska večer chrnět, takže okukuji vnitřek a navýsost spokojen dorážím poslední výškové metry smrkovým lesem k rozhledně Brdo. Slunko už pere jak o život, modrá obloha je sem tam zpestřena rozevlátými cirry (doufám, že skloňuji slovo cirrus správně :o)), nikde ani noha, výhledy na Buchlov a okolní prosluněné lesy, zpěv ptáků… Rozhledna je zavřená, takže dole na lavičkách dávám pauzu na svačinku a šlape se dál.

chriby_01-2014_clanek_2

Od rozhledny je třeba seběhnout kousek lesem po neznačené cestě zpátky na červenou TZ, která míří po „skoroasfaltce“ na Vlčák. Asi po kiláku a půl mě přestane zpevněná cesta bavit a jen tak ze srandy to beru podle GPSky volným terénem prudce doleva a klesám podél prameniště bezejmenného potůčku lesem směrem ke žluté TZ, která sem přichází od Salašské hájovny, což je další epesní místo na přespání (více např. tady). Dokud jdu lesem, tak je to pohoda, ale jakmile se napojím na zmíněnou žlutou vedoucí do kopce, nastává blátivé peklo. Rychlost postupu rapidně klesá, nohy podkluzují a zapadávají do mazlavého svinstva, kterému se lze vyhnout jen na pár místech… r‑a‑d‑o‑s‑t :o) Když vidím i srnčí stopy „zajeté“ 15–20 čísel do bahna, tak jen čekám, kdy uvidím celého uvízlého srnce :o) Párkrát mně zajíždí noha do toho sajrajtu až nad kotník a já si medím, že jsem si nakonec přecejen vzal membránový botky a ne letnější trekovky, ze kterých už bych teď lil vodu jak z konve. Žlutá značka mně přivádí k přístřešku Pod Vlčákem, kde si musím dát na chvíli pauzu, protože ten blbej necelej kilák pod Ovčáckou skálou mně dal celkem zabrat.

Od přístřešku se držím opět červené TZ, která tady vede skoro dva kilometry po asfaltu, ale dá se to přežít. Kousek od přístřešku se po levici otevírá hezký výhled na Brdo s „čudlíkem“ rozhledny nahoře a dál se šlape mezi pěknými bukovými a smrkovými lesy. Někde pod kótou U Domina se asfalt odpojuje a červená vede zase už jen po lesní cestě na překrásné výhledové louky nad Starými Hutěmi a dál k rozcestí Buchlovský kámen. K samotnému kameni je ještě potřeba vyšlápnout po okraji louky asi 250 metrů do kopečka. Hážu bágl do křoví a nahoru vybíhám jen s foťákem. Šutrák je to slušnej a navíc je u něho přístřešek s posezením a moc pěkné výhledy na protější hřeben nad Starými Hutěmi.

chriby_01-2014_clanek_3

Scházím zpátky k rozcestníku, beru bágl a po žluté sestupuji lesem do Starých Hutí. Cesta přes dědinu se táhne jako smrad, ale aspoň pozoruji, co se tady za těch šest let od mé poslední návštěvy změnilo. „Ruina“ obecního úřadu je zrenovovaná z evropských peněz, na spojovací budově mezi úřadem a hospodou se skví nový (šíleně modrý a nevkusný) nápis Kulturní dům, hospoda má taky novou fasádu, ale je bohužel ještě zavřeno, takže šlapu dál. Z dědiny je třeba vystoupat po zelené TZ ke známému silničnímu tahu na Slovensko (silnici E50) a značka tam potom vede několik desítek metrů po krajnici. Z aut svištících těsně kolem mého pravého lokte nemám vůbec dobrý pocit, takže se tisknu ke svodidlům, co to jen jde a snažím se z tohoto místa co nejdřív vypadnout. Navíc je potřeba přejít silnici na druhou stranu, což je v zatáčce docela dost o hubu. Rychle přebíhám nebezpečnou autostrádu a od budky autobusové zastávky s neuvěřitelně zabordeleným okolím (lidi, jste fakt hovada!) mizím nahoru do lesa, pryč od tohoto nepěkná ošklivého úseku.

Nahoře zjišťuji, že ty podivné „vrčivé“ zvuky se nelinou od silnice, ale z mého hladového žaludku. Mezi stromy krásně prosvítá sluníčko, široký pařez nabízí pohodlné posezení, takže na něj hážu alumatku, aby mně za chvíli místo žaludku „nevrčel“ prdlák‑vlčák a ujídám něco ze zásob z batohu. Příjemná obědová pauza je narušena pouze lesáckým traktorem, který masakruje rozměklou půdu na nedaleké cestě svými koly. Ostatně s brutálně rozježděnými cestami od „lakatošů“ jsem se setkal na mnoha dalších místech mého dvoudenního výšlapu. Nejsem odborník, abych to dostatečně objektivně posoudil, ale selský rozum mně říká, že by se lesákům taky hovnajz stalo, kdyby vjížděli do lesa, až bude zem zmrzlá nebo dostatečně vyschlá. Hlavně, že na řadě info cedulí po celých Chřibech zakazují Lesy ČR vstup mimo značené trasy. Čert vás vem, vy pokrytci! Co asi tak udělá lesu noha pěšího turisty mimo značku ve srovnání s koly traktoru zarývajícími se půl metru do podmáčené země a drancujícími kořeny okolních stromů…?! Eh, škoda slov…

Zelená značka mě vede dál k jednomu z nejhezčích úseků celého putování – loukám v lokalitách Kršle a Na Vrších nad obcí Stupava. Z těchto krásných luk a pastvin se otevírají široké výhledy k hradu Buchlov a na všechny další okolní kopce a hřbety. Zvlněná krajina plná remízků a solitérních křovin či stromů je mým velmi oblíbeným typem, takže si tenhle úsek fakt užívám. Navíc je tak krásně, že se jednomu skutečně nechce věřit, že je zrovna půlka ledna, příroda kolem připomíná spíš jaro. Modrá obloha, zelené pastviny, horkovzdušný balón stoupající nad obzor u Buchlova, sluncem prosvícené stonky třtiny křovištní… překrásné odpoledne…

chriby_01-2014_clanek_4

Na kraji lesa si v dřevěném přístřešku dávám krátkou pauzu, naposledy mávám loukám nad Stupavou a nořím se opět mezi majestátní buky. Přes rozcestí U Hrobů docházím po zelené TZ až pod vrch s roztomilým názvem Ocásek (553 m n. m.). Název má roztomilý, ale krpál je to slušnej! :o) Nicméně po chvilce stojím nahoře mezi statnými buky, které si pamatuji z již několikrát zmiňované poslední návštěvy Chřibů. Taky je odtud omezený výhled jižním směrem, ale sluníčko už to dneska zabalilo, takže dělám jen pár dokumentárních výcvaků, zdravím dvojici jdoucí opačným směrem, paní kontrolující kešku pod převisem a sestupuji z Ocásku po červené a zelené směrem ke Kazatelně. Kazatelna je hodně zajímavým a navštěvovaným místem. Jedná se o kamennou, asi osm metrů vysokou, skálu s vytesanými schody a s křížem na vrcholové vyhlídkové plošince. Díky vykácení stromů je už zase opět vidět krásně do kraje, zejména pohled směrem ke zřícenině Cimburku a vodní nádrži Koryčany je parádní.

Od Kazatelny scházím už jen kousek lesem po červené ke studánce U Mísy, kde dobírám vodu a přesouvám se asi půl kiláku ke skále a přístřešku Kozel, kde moje dnešní šlapání končí. Mohl bych se jít ještě podívat na Cimburk, ale popravdě řečeno se mně nechce. Ne, že bych byl tak utahaný, ale byl jsem tam před těmi šesti lety, nijak mě tato zřícenina nezaujala, a když jsem se před výletem díval na internet, tak se tam toho zas tak moc nezměnilo. Navíc tam budou určitě nějací lidi a to je to poslední, po čem, já asociál, toužím ;o) S posledními zbytky světla cvakám masivní skalisko Kozel, hážu bágl do přístřešku a rychle vyrážím do okolí sehnat nějaké dřevo.

chriby_01-2014_clanek_5

Jak se dalo předpokládat, les kolem je precizně vyčištěn, ale naštěstí se mně daří nahoře v kopci najít dvě vyvrácené suché smrkové soušky plus nějaké silnější, byť vlhké, větve na zemi. Něco málo je i přímo v přístřešku od předchozích návštěvníků, takže to na hodinové posezení a večeři u ohýnku bude stačit. Ještě trochu uklízím bordel v přístřešku a okolí (sakra, lidi, už jsem to dneska jednou říkal – nebuďte hovada!), lámu dřevo na menší kusy, chystám oheň a spaní, dobíjím tydlifoun z powerbanky, odpočívám… Přístřešek je fakt parádní, pod krovy jsou dokonce napnuté i pevné šňůry na sušení eventuálně mokrých věcí, dráty na sušení drobnějších částí oblečení jsou napnuté i v plechovém odtahu nad vyzděným ohništěm, čehož později využívám k rychlému vysušení propocených ponožek. Kolem stěn osmibokého přístřešku je šest širokých a pohodlných lavic na přespání, další lidi by se v nouzi vyspali na zemi kolem ohniště. Prostě hotel Kozel***** All inclusive ;o)

Zapaluji oheň, vytahuji klobásky a dvě plechovky piva (něčím jsem to „volno“ po stanu musel přece v báglu vycpat, no ne?!), napichuji uzeninu na klacek, sedám na špalek a romantický večírek může začít. V naprostém tichu popíjím škopíka, cpu se horkou klobásou, čučím do ohně a je mně tak dobře, jak už dlouho ne. Večeři zapíjím druhou pikslou, přikládám ještě poslední polínko na oheň a jde se do peří. Je teprve po šesté hodině, takže spát se mně ještě moc nechce, a tak si asi půl hoďky ještě čtu ve spacáku sobotní noviny při čelovce, ale pak mně přecejen začínají padat víčka, tak zhasínám a Dobrou…

chriby_01-2014_clanek_6

Kolem deváté se začnou v močáku ozývat ta dvě piva, takže se začínám hrabat ze spacáku a zrovna v tu chvíli vcházejí do přístřešku dva lehce promoklí maníci (začalo pršet). Zdravíme se, představujeme a kluci se ptají, jestli by si mohli ještě před spaním rozdělat znovu – teď už vyhaslý – oheň. Samozřejmě nemám nic proti, jdu se ven vyhrčet a po pár zdvořilostních větách se omlouvám a lezu zpátky do spacáku pokračovat ve spánku. Chci dneska otestovat novou power stretchovou kuklu, takže ji ve skrytu spacáku natahuji na kebuli a jen doufám, že si na mě někdo z těch dvou nechtěně neposvítí čelovkou zrovna ve chvíli, kdy mně bude hlava v kukle vykukovat ze spacáku. Myslím, že to leknutí by jen tak nevydýchal… člověk v tom fakt vypadá jako něco mezi členem speciálního komanda a Hannibalem Lecterem :o))) Během pár minut usínám spánkem spravedlivých, takže ani nevím, jak dlouho kluci u ohně, špekáčků a medoviny brebentí.

V noci mám příšerný sen, že mě někdo přivřel do dveří šíleně rozhajcované sauny tak, že mám hlavu vevnitř, tělo venku a nemůžu se z toho vyprostit. Budím se zpocený jak myš a zjišťuji, že to nebyl až tak úplně sen. Kukla hřeje tak, že mám pocit, jako by mně někdo uvařil mozek na měkko :o) Okamžitě jde z hlavy dolů a zbytek noci už dospím v pohodě. Holt ji budu používat jen tak od mínus pěti níž. Jinak v noci prochází přes Chřiby menší fronta, párkrát sprchne a párkrát zaslechnu v polospánku hučení větru v okolním lese, ale ráno už je zase jako ze škatulky… teplo, jasno, bezvětří. Budím se sám od sebe v sedm, borci na vedlejších lavicích chrní jak zabití. Páchám nějakou tu drobnou hygienu, potichu se balím a za půl hoďky už mizím po červené do lesa. V plánu mám dnes pouhých deset kiláků po červené do Bohuslavic na vlak, takže času je opět hafo a tak se pomalu flákám a vychutnávám si probouzející se les. Ptáci zmatení letošní zimou si prozpěvují jak na jaře, a když Oskar začne barvit les do ranních prosluněných tónů, je iluze zcela jiného ročního období dokonalá.

chriby_01-2014_clanek_7

Přes parkoviště U Křížku se dál courám po červené, fotím si pro radost ranní les a pomalu docházím k malé přírodní rezervaci Moravanské lúky. Ty jsou samozřejmě nejzajímavější na jaře a „kytičkáři“ tady musí zažívat druhé Vánoce, protože na loukách roste řada chráněných druhů, zejména z čeledi vstavačovitých. Sluníčko sem zatím v tuhle hodinu bohužel nedosvítilo, takže něco fotit je těžké, ale to nevadí… důležité jsou zážitky a co máte v hlavě vám nikdo z karty nebo disku nesmaže ;o) Jako když mně třeba pár metrů nad hlavou v tichu lesa na kraji Moravanských lúk zakrákal zničehonic krkavec velký (Corvus corax) tak, že jsem málem potřeboval hnědý bezpečnostní spodky ;o)

chriby_01-2014_clanek_8

Červená pokračuje dál k rozcestí Koryčanská cesta, kde si v malém přístřešku „U Sovy“ dávám snídani a pak ještě vybíhám bez báglu asi 200 metrů nahoru na bezejmennou kótu s nadějí na výhled. Za hřbítkem mě čekají bohužel jen další stromy a výhledy žádné, tak se šourám spadaným listím zpátky k batohu a pokračuji v cestě. U rozcestí Zavadilka už slunko praží zas jak o život, takže rozepínám bundu a drápu se blátivým úvozem nad chaty k rozcestníku Nad Zavadilkou. Odtud se pod lesem otevírá parádní výhled jižním směrem a já na obzoru poznávám typickou siluetu Pálavy.

Krásným prosluněným lesem přes Velkou Ostrou (532 m n. m.) přicházím k odbočce ke skalnímu útvaru Kalíšek. Času mám dost, tak proč se těch 300 metrů nejít mrknout. Když jsem asi sto metrů od Kalíšku, tak už z dálky vidím, že to jen další z „šutrů v lese“ a těch jsem už za ty dva dny viděl kvanta ;o) Takže to otáčím, vracím se na značku a pokračuji pod Malou Ostrou směrem na Bohuslavice. Na jednom místě se mně konečně daří objevit u cesty pár plodnic Penízovky sametonohé, po které pokukuji už druhým dnem. Už dvakrát jsem se vrhal ke kraji lesa s nadšením, že jsem ji našel, a dvakrát to byly jen slupky od mandarinky odhozené nějakým bordelářem :o) Ačkoliv tahle houba může růst v až kilogramových trsech, tady je jí jen pár kousků, takže nemá cenu je brát. Cvaknu pár snímků, houbičkám popřeji šťastnou zimu a mažu dál.

Červená značka míjí po vrstevnici vršek Lenivé hory a vychází na louky nad Bohuslavicemi. Tady se otevírají nádherné výhledy na protější hřebeny, které jsou navíc zajímavě částečně nasvíceny sluncem, takže rychle dělám řadu snímků na panorama, a i když tady mimo les fučí jak na motorce, tak se pěkných pár minut kochám nádherným rozhledem…

chriby_01-2014_clanek_9

No a pak už jenom sestup krajem rozbláceného pole a jsem zase v Bohuslavicích na nádru. Pucuji boty o trávu jak to jen jde a čekám asi půl hoďky na vlak. Cestu zpátky mám vymyšlenou tak, že popojedu vlakem do vedlejšího Kyjova a tam mně má asi za 15 minut jet bus do Brna. Jenže Jaryn míní a blbost mění. V Kyjově, já trubka, omylem vystupuji na první zastávce, přičemž autobusák se nachází až v blízkosti zastávky druhé :o( Ptám se ochotného výpravčího kudy k busu a ten mně říká, že to asi nemám šanci skoro přes celý Kyjov stihnout… navíc s těžkým báglem a totální neznalostí města. Kašlu na to, abych se někde honil a pak mně to ujelo před nosem, takže zjišťuji odjezd vlaku na Brno (cca za půl hodinky) a znovu přes Bohuslavice, odkud jsem před chvílí přijel, pak frčím do jihomoravské metropole a po necelé hodině čekání následně dalším vlakem domů do Rosic.

chriby_01-2014_clanek_10

Prožil jsem nádherný víkend mimo civilizaci za krásného (byť značně netypického) počasí, vyčistil si hlavu, poseděl u ohýnku a protáhl nohy na zhruba 30 kilometrech (cca 1000 výškových metrů nahoru, 1000 dolů). Chřiby vás neoslní dechberoucími výhledy, skalnatými vrcholky, krasovými jevy ani hlubokými kaňony. Tohle moravské pidipohoříčko vám může nabídnout hluboké listnaté lesy, spoustu studánek a malých či větších skalek a mrazových srubů u značených cest i mimo ně, krásné louky a pastviny, pro zájemce hrad Buchlov nebo zříceninu Cimburka a jako třešničku na dortu pak překrásnou kamennou rozhlednu na Brdu. Turistické značení je tady perfektní a rozhodně nemáte šanci zabloudit, přístřešků k přenocování jako když naseje ;o) Až vás někdy popadne touha se jen tak poflakovat po lesích, kde možná nepotkáte pár dní ani nohu (hlavně mimo sezonu) a odpočinout si od starostí všedních dní, zkuste dát Buchlákům šanci. Já se na ně chystám ještě někdy v pořádné zimě se sněžnicemi a na podzim, až se vybarví ty úžasné listnaté lesy…

chriby_01-2014_mapa
Klikni pro přesun na mapy.cz. Na mapě je trasa pouze po turistických značkách, já to bral občas i jinudy...


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na jednu spojovačku, takže kdo má zájem o velké rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně