13.–15. 12. 2013
Zimní přechod Jeseníků na sněžnicích

Na víkendový přechod jsem chtěl vyrazit už o týden dřív, ale to se po hřebenech proháněl orkán Xaver, bylo zataženo a hustě sněžilo. Takže jsem týden počkal a za‑tra‑ce‑ně se to vyplatilo…

Už od pondělí hlásili meteorologové na hezkou řádku dní dopředu inverzi jak vyšitou a měli pravdu. Zatímco my jsme tady v nížinách byli zralí na kýbl antidepresiv denně (zataženo, mlhavo, zima, přeháňky, hnus), tak nad nějakých 700–800 m n. m. si lidé připalovali ksichtíky na sluníčku pod modrou oblohou. Takže plán na víkend byl víceméně jasný – nahoru! A ať už to stojí za to – na tři dny. Poprosil jsem šéfa o páteční volno, sbalil bágl se stanem a sněžnicemi a hurá do Jeseníků…

Jedu už klasicky ve 4:40 z Rosic do Brna a tam přesedám na přímý vlak do Šumperku. Tady mám asi hoďku čas, takže čerstvá tvarohová buchta a kafe jako druhá snídaně a pak chvilka s novinami v nádražní hale. Venku je snad ještě hnusněji než u nás u Brna a já začínám doufat, že předpověď nekecala. V 8:40 lezu do busu a frčím směr sedlo Skřítek. Za okny autobusu je pořád odporně zataženo, šedivo a mlhavo, ale zhruba u Rudoltic jako by někdo mávnul kouzelným čaganem, poklop se otevírá a já mžourám do slunečních paprsků, koukám na modrou oblohu a pozoruji sněhovou nadílku kolem silnice.

U motorestu jsem chvíli po deváté, bágl na záda, hůlky do ruky a jde se na to. Lesní cesta je čerstvě projetá rolbou s vyfrézovanými běžkařskými stopami, takže sněžnice zatím zůstávají na batohu. Přede mnou šlapou tři spolucestující z autobusu a nikdo z nich se se sněžnicemi netáhne… chmmm… Po pár stech metrech se začíná cesta zvedat, končí urolbovaná část a já po několika krocích hned poznávám, že sněžnice jsem rozhodně nadarmo nebral. Natahuji návleky, nasazuji TSL 325 a ten rozdíl je sakra znát. Mám sněžky na nohách poprvé v životě, ale netrvá ani minutu, abych si na lehoulince odlišný (širší) krok zvykl… prostě jen jdete jako obvykle, ale neboříte se do sněhu ;o) Po chvíli míjím dva z autobusu, kteří ač mají jen malinký batůžek se svačinou, tak se bez sněžnic boří do sněhu, boty kloužou a cesta je pro ně mnohem, mnohem náročnější.

jeseniky_12-2013_clanek_01

Pomalu stoupám svahem kolem rozcestníku Pod Ztracenými kameny a pauzy na vydýchání jsou čím dál častější – těch cca 15 kg na zádech je znát. V místech, kde je stoupání hodně prudké, nahazuji na sněžnicích tzv. podpatěnku a můžu potvrdit, že to je zatraceně povedená vychytávka. Jde o takový kovový vycvakávací profil, který nepustí střední pohyblivou část sněžnice až úplně na zem a chůze do prudkého kopce pak trochu připomíná příjemnější chůzi „po schodech“. A o ocelových „mačkových hrotech“ a předním „drapáku“ ani nemluvím. Co chvíli přecházím doslova ledové plotny a tady by to bez zmíněných propriet bylo pěkně o hubu.

sneznice-podpatenka-macky-drapak_12-2013

Kousek pod Ztracenými kameny se začínají objevovat první průhledy mezi stromy a tak poprvé zahlédnu bílé moře nízké oblačnosti vlnící se pode mnou. Stoupám až na Ztracené kameny, sněžnice i bágl jdou dolů a já se škrábu až úplně nahoru na vyhlídku. Počasí je naprosto úžasné, všude modrá obloha bez mráčku, slunce hřeje jak o život, totální bezvětří, daleká dohlednost… Strávím nahoře pěkných pár minut, kdy zcela sám a v dokonalém tichu sleduji a fotím tu parádu kolem.

jeseniky_12-2013_clanek_02

Ale je potřeba se pohnout dál, takže foťák do brašny, batoh na záda a jde se. Všude na hřebeni je tzv. ledová kůra (natátý a znovu zmrzlý povrch sněhové pokrývky) a pod ní tak cca 60–100 čísel sněhu. Ve sněžnicích se po tomhle „povrchovém betonu“ jde z 99 % skvěle a jen tak v botách bych se teda trápit nechtěl. Občas si při pauze zkusím sněžky sundat a projít se a řeknu vám – nic moc :o) Ne že by to nešlo, ale člověk se co chvíli propadne po kotník i hlouběji a je to fakt zbytečná dřina. A to nemluvím o situacích, kdy si to štráduji mimo jakžtakž vyšlapanou cestičku k okrajům hřebene na různá vyhlídková místa – tam je to čistě jen v botách sebevražda. Ono i se sněžnicemi je velká švanda, když člověk třeba hňápne na nějakou „vzduchovou kapsu“ ukrytou pod trsem trávy či kleče a zajede mu noha až po rozkrok dolů… a co teprve se z toho dostat, když se i druhá noha propadne, člověk zajíždí čím dál tím víc a ještě se mu chytne sněžnice za kleč nebo borůvčí pod metrem sněhu :o))) Kolikrát se musím smát sám sobě a jsem celkem rád, že kolem nikdo není a nevidí mě v těchto hodně povedených pozicích :o) A ještě se tady musím zmínit o hůlkách. Pro lehkou letní jednodenní turistiku jsem jejich zásadním odpůrcem, protože je to podle mě do těchto situací jen další krám navíc, který častěji spíš zavazí než aby pomáhal (můj názor!), ale s těžkým báglem a nedejsatan na sněhu jsou hulomajzny naprostou nutností. Ani nespočítám, kolikrát mně při tomhle treku zachránily před hodně výživným držkopádem. Takže až vám někdo bude tvrdit, že na sněžnicích lze chodit i bez hůlek, tak ano, ale pouze po nějakém „rovném poli nebo lesní cestě na Vysočině“, ale v horách nebo členitějším terénu na to zapomeňte!

jeseniky_12-2013_clanek_03

Výhledy východním směrem jsou dneska naprosto úžasné a přes Velký Roudný a Beskydy lze dokonce zahlédnout i zasněžené skalnaté vrcholky Vysokých a Západních Tater, Velký Rozsutec a Stoh v Malé Fatře nebo třeba Martinské hole! U Jelenky dávám pauzu, doplňuji vodu a šlape se dál. Slunko kolem oběda hřeje tak, že jdu asi tři hodiny jen v tričku a rozepnuté flísce s vyhrnutými rukávy. Když si vzpomenu, jak je teď u nás doma, tak se musím v duchu škodolibě křenit ;o) Za neustálého kochání okolím a výhledy procházím celý hřeben v opačném gardu než před měsícem a přes Velký máj a Vysokou holi docházím po pár hodinách k Petrákům.

jeseniky_12-2013_clanek_04

Jsem tady v zimě poprvé, takže jen marně čučím, kde je ona z letních výšlapů mně tak důvěrně známá cestička od Petrových kamenů k Ovčárně. V pérdeli, Jaroslave, je ukrytá pod sjezdovkami :o) Do volného terénu pod Petráky s kupami sněhu se mně nechce, protože upřímně řečeno toho mám za celý den už celkem plný brejle. Takže to beru přímo po okraji sjezdovky k chatě Sabinka. Občas kolem mě prosviští některý z nemnoha lyžařů a moje kolena jen tiše prosí, zda by se nemohla taky nějak svézt dolů. Jenže na sněžnicích se jezdit nedá, zadek na gatích si prodřít nechci a potenciální jízdu na batohu zavrhuji rovnou – kašpárka tady nikomu dělat nebudu :o))) Takže to holt menisky musí se skřípěním vydržet až dolů k chatě. A to mě od Sabinky čekají ještě asi dva kiláky k mé oblíbené chajdě Barborka. Původní plán byl, že se na Barborce jenom nadlábnu, dám si pivo a kafčo a za svitu měsíce nebo čelovky projdu neoblíbený úsek pod Pradědem až někam za Švýcárnu a tam zabivakuji někde v lese. Čím víc se ale blížím k Barborce, tím víc ve mně hlodá hříšná myšlenka to tady pro dnešek zapíchnout. Poslední desítky metrů už jdu fakt „na krev“ a před očima se mně střídavě míhá guláš, pivo a kafe :o) Jaké zděšení však nastává, když dorazím k Barborce a přes okna vidím jen potemnělou a naprosto prázdnou restauraci! Jestli tady mají zavřeno, tak si asi rovnou vrazím trekovou hůlku karbidovým hrotem přímo do srdce! S napjatým očekáváním zkouším kliku u vstupních dveří a ta naštěstí povoluje. Opatrně se rozhlížím ve zšeřelé vstupní místnosti u recepce, když tu se pojednou z hlubin chaty vynořuje jakýsi technický správce a hrozně se diví mému dotazu, zda mají otevřeno. Samozřejmě, že mají, a samozřejmě, že s jídlem, pitím či případným ubytováním není problém. Volá kamsi dozadu, odkud se po chvilce vynořuje servírka, rozsvěcuje jen pro mě hospodu a ptá se, co si dám. Na světě je vám najednou tak krááásně! :o)

Láduji se gulášem, zapíjím pivem a definitivně se rozhoduji, že není čas na hrdinství, a že těch cca dalších pět kiláků už by bylo dneska zbytečným trápením. Servírka volá šéfa, který mně dává klíče od pokoje (280 Kč) a já se jdu nahoru trochu zcivilnit. Když se nad tím tak zpětně zamýšlím, tak kolem mě skákali čtyři lidi – údržbář sháněl personál a topil, servírka točila pivo, kuchař ohříval guláš a majitel vypisoval doklad a vydával klíče. Taková já jsem persóna! :o))) Stejně se divím… všude venku běžkařů, jako když naseje, a na Barborce ani v hospodě, ani na pokojích, nikdo. Mimo mě je tady jen partička asi osmi Ostraváků a jinak ani noha. Dávám si později večer ještě tři škopky na spaní a jde se chrnět. Na pokoji je tak strašný vedro od jakéhosi podivného centrálně řízeného přímotopu, který nejde přímo na pokoji regulovat ani vypnout, že po pár minutách musím otevřít okno a nechat je tak až do rána. Kdo by čekal, že v půlce prosince budu spát v Jeseníkách celou noc u otevřeného okna, navíc jen v trenkách a bez peřiny. To topení sálá tak, že věž vysílače s červenými bezpečnostními světly na Pradědu (na kterou vidím přímo ze svého okna) vypadá za vlnícím se horkým vzduchem u okna jako rozmazaná fata morgana :o)

Ráno snídám na pokoji něco z vlastních zásob, abych aspoň trošku odlehčil batoh, napouštím vodu, z lyžárny beru sněžnice, nechávám klíče na recepci a chvíli po sedmé už valím směr Švýcárna. Takhle brzo je na téhle „dálnici pod Pradědem“ ještě klid a kolem mě za celou dobu projede maximálně pět, šest běžkařů. Nad Petráky se pomalu začíná vynořovat sluneční kotouč a je to samozřejmě moc krásná podívaná. Ani ten vysílač v ranním světle nevypadá tak hnusně :o) V jednu chvíli na mě „jukne“ sluníčko přes les mezi stromy a je z toho docela hezká fotka…

jeseniky_12-2013_clanek_05

Pozoruji nasvícený masiv Mravenečníku s horní přečerpávačkou elektrárny Dlouhé Stráně a jasná modrá obloha dává tušit, že mě čeká další překrásný den. U Švýcárny dávám krátkou pauzu a chci pro sichr doplnit vodu, ale v létě bohatý pramen je ukryt kdesi pod metrem sněhu. Naštěstí vodu nepotřebuji nějak nezbytně nutně (nakonec, dalo by se zajít dovnitř do chaty), protože určitě bude možnost ji nabrat na Červenohorském a navíc mám ještě skoro litr čaje. Kousek za Švýcárnou u rozcestníku Slatě odbočuji z vyježděné běžkařské stopy po červené do lesa směrem na Jezerníky. Šlapu naprosto sám, v lese je dokonalé ticho rušené jen křupáním sněhu a ledu pod mými sněžnicemi, ranní slunce natahuje stíny stromů na čistý sníh a já si naplno užívám těchto parádních chvil… Na Malém Jezerníku i kousek pod ním na výhledových skalkách dělám nějaké fotky a kochám se krásnými výhledy jak na Dlouhé Stráně, tak na druhou stranu k Velkému Klínu.

jeseniky_12-2013_clanek_06

Pokračuji dál a výšvih zpod Malého Jezerníku nahoru na Výrovku je ve skoro metru sněhu zábava sama. Párkrát mě přimáčkne bágl čuňou do sněhu, párkrát obejmu smrček, to když si přišlápnu jednu sněžnici druhou nebo se s ní chytnu za kořen pod sněhem, jednou sjedu po břichu pracně vydobyté dva metry… prostě bžunda a taškařice převeliká :o) A to mě ještě v tom největším stoupáku začne jebat nějaká vyskákaná běžkařka, že jsem jí neodpověděl na pozdrav. Kua, mám co dělat, aby mně plíce nevyběhly krkem na špacír, ve spáncích mně buší krev, čepici mám naraženou na ušiska, soustředím se na každý šlápnutí a ona někde pět metrů ode mě zašitá za smrčkem zašumluje „brýden“ a diví se, že jsem na to nereagoval…! Mám sto chutí ji poslat někam, ale ten slušně vychovaný chlapec ve mně vítězí, takže vydoluji z plic poslední kubický centimetr luftu a omlouvám se, že jsem ji neslyšel. Na to mě začne jebat její manžel stojící na běžkách pár metrů od nás, že jsem neměl „co neslyšet“, a že jsem měl hlavně pozdravit dámu jako první. Připadám si jako ve zlém snu a už nemám dech a sílu ani na další omluvu ani na nějaké jadrné vyjádření svých pocitů. Takže jen mávnu rukou a jmu se zdolávat další metry kopce. Když se pak po chvilce otáčím, tak ten „gentlemanský manžílek“ právě háže na běžkách překrásnou držku na ledové plotně pod kopcem. Po těle se mně rozlévá krásný pocit zadostiučení a v tu chvíli bych na Výrovku vyběhl i pozpátku a ještě si u toho pískal :o)))

Při sestupu z Výrovky k rozcestí Klínovec potkávám úžasnou skupinu „lyžníků“. Partička asi dvaceti lidí, všichni oblečení do historických ohozů, dámy mají plédy a dlouhé sukně, chlapi různé pumpky, kostkované svetry, historické čepice, jeden dokonce cylindr, na nohou staré dřevěné běžky s kandahárem, bambusové hůlky… dokonalost sama! Kdybych se nestyděl, tak normálně sáhnu pro foťák a poprosím je o zapózování. Ale jelikož „třeba se vás plachej“, tak si to musíte jen představit a fotku neuvidíte ;o) Na rozcestí shazuji batoh a dávám chvíli pauzu na lavičce v přístřešku. Sníh je už pod slunečními paprsky celkem dost „povolený“ a tenhle úsek od Malého Jezerníku sem ke Klínovci mně dal docela zabrat. Ale vím, že teď už mě čekají jen nějaké dva kiláky po pohodové lesní cestě, která jde navíc po vrstevnici, přetnu sjezdovky a sestoupím na Červenohorské na vysněnou polévku.

jeseniky_12-2013_clanek_07

Jak řekli, tak udělali. Sjezdovky na ČH sedle už dokonce částečně jezdí, takže při přecházení si dávám majzla, aby mě někdo na prkýnkách nesestřelil. U silnice v budce na autobusové zastávce šněruji sněžnice na bágl a vydávám se do areálu najít nějaké přijatelné občerstvení. Samoobslužná restaurace naproti hotelu vypadá víc než přívětivě, takže moje kroky míří tam. Gulášovka, kterou jsem tady dostal, se řadí do kategorie nadpozemských krmí! Poctivá porce, skvěle ochucená a doslova narvaná masem a bramborami… to je přesně to, co jsem potřeboval. Zapíjím tuhle bombu kofolou, na hajzlíku doplňuji vodu a příjemně občerstven a odpočinut se vydávám do svahu směrem k Bílému sloupu. První úsek stoupání kolem Památníku obětem hor až po první vyhlídku v pravotočivé zatáčce šlapu bez sněžnic, ale tam už mě podkluzování a propadání bot přestává bavit, sněžnice jdou na nohy a hurá na další výškové metry. Když vyfuním k Bílému sloupu, tak kontroluji čas a jelikož jsem na tom celkem dobře, tak se rozhoduji si trasu trošku zpestřit.

jeseniky_12-2013_clanek_08

Místo pohodového traverzu po červené TZ k Vřesovce se rozhoduji vyšlápnout rovnou na Červenou horu. Odbočuji tedy na žlutou značku, ale po pár desítkách metrů uhýbám i z ní, protože přímo na vrchol je to volným terénem bez značení. A začíná další hodně povedená sranda. Co druhý krok zajíždím i se sněžnicemi do kleče pod sněhem a je to docela boj o každý metr :o) Ale celkem si to i užívám a hlavně se těším na odměnu v podobě krásné vyhlídky z vrcholu. Po pěkných pár desítkách minut slušné dřiny mě konečně vítá triangulační bod označující vrchol. V naprostém tichu a samotě stojím nahoře, pozoruji tu nádheru kolem sebe a pod sebou a je to zase jedna z těch chvil, kdy zapomenete na celý svět a užíváte si něčeho, co se snad ani slovy nedá dost dobře popsat. Omlouvám se za mírně patetický popis, ale nemůžu jinak ;o)

jeseniky_12-2013_clanek_09

Asi po čtvrt hodince kochání putuje batoh na už dost otlačená ramena, sněžnice na už dost uťapané nohy a probíjím se zasněženou klečí na druhou stranu Červené hory směrem ke žluté značce vedoucí po jejím úbočí. Dole na výhledových skalkách nad Vřesovou studánkou s dalším pěkným kruhovým výhledem zase chvíli odpočívám, dělám pár fotek k obzoru pomalu klesajícího slunce a přemýšlím, jestli zvládnu dneska dojít podle plánu až na Vozku. Snad to půjde…

jeseniky_12-2013_clanek_10

Scházím k rozcestníku a pokračuji dál ke Kamennému oknu. Jedná se o moc pěkné místo s parádním výhledem severovýchodním směrem na Bělou pod Pradědem až po Praděd na jihovýchodě. Slunce už je bohužel tak nízko, že samotné skalní okno je zastíněno vrcholkem Červené hory, ale i tak dělám pár dokumentárních snímků a jde se dál. Po pár stech metrech docházím do Sedla pod Vřesovkou a tady se loučím s posledními slunečními paprsky dnešního dne, které nasvěcují shora nízkou oblačnost a barví úbočí Červené hory do večerních tónů. Pár minutek a slunce je pryč… a mě čeká ještě po čertech výživný závěr dnešního šlapání.

jeseniky_12-2013_clanek_11

Přecházím na zelenou TZ a v šeru lesa mířím západním směrem. Docela se ochladilo, takže natahuji ještě jednu vrstvu a zšeřelým smrkovým lesem pozvolna scházím k Hučivé Desné. Dole u potoka v hustém lese už je celkem tma, takže chvilku přemýšlím, jestli nezakotvím na noc tady, ale nakonec se hecnu a dodržuji původně vymyšlený plán – vylézt nahoru na Vozku, přenocovat tam a ráno si užít východ slunce nahoře na skalách. Tudíž překračuji Hučivou Desnou a začínám se drápat nahoru. A je to teda znovu vééélkááá řachanda! Na zhruba třičtvrtě kiláku to dělá cca 180 výškových metrů, což takto podáno nevypadá zas až tak hrozivě, ale když k tomu připočtete už dva dny v nohách, patnáct kilo na hrbě, po kolena bořící se sníh a skoro tmu, tak už to taková prdel není :o) Když jsem si tenhle úsek zpětně odklikal na mapy.cz, tak na mě vybafl údaj „Zhruba 10 minut chůze“ a já se začal tak nekontrolovaně smát, že jsem málem spadl ze židle… já to lezl přes hodinu!!! (Je mně jasný, že těch 10 minut je údaj pro lehkou letní turistiku, ale stejně mě to pobavilo).

Ze začátku se mně v houstnoucím šeru daří dokonce sledovat značku, pak (už bez značky) sleduji aspoň stopy nějakého předchůdce a v půlce svahu ztrácím i ty. Upřímně řečeno, nijak mně to nevadí. Koukám zběžně na GPSku v mobilu, zjišťuji, že prostě musím jít pořád za nosem nahoru, a tam na hřebeni se uvidí, co a jak dál. Nahoru stejně musím tak jako tak, protože v tomhle svahu stan rozhodně nepostavím :o) Po dalších pár stech metrech a několika desítkách minut se konečně ukazuje jasná obloha mezi stromy a za chvíli i skály na Vozkovi, které i bez značky „trefuji“ naprosto přesně ;o) Zbývá už jen krátká, asi 50metrová, rovinka a jsem u skal. Hahaha, jenže těch padesát metrů je nafoukaný metr sněhu na kleči a trávě s tenkou ledovou krustou na povrchu! V podstatě co krok, to křupnutí a noha mizí až po rozkrok v díře. Zapřete se druhou nohou, že vylezete… křup… a jste tam oběma nohama po pás. Zapřete se hůlkou, že se vytáhnete nahoru… křup… a hůlka mizí pod sněhem i s rukou :o))) Místy to musím řešit tak, že se jaksi překulím celý bokem, a když se mně podaří narazit na nějaké pevnější místo, tak se teprve celý postavit na sníh. Asi nemusím zdůrazňovat, že přesně v té úlevné chvíli se ozve známé „křup“ a jste tam zas až po prdel :o))) Abych to neprodlužoval, ty poslední metry zdolávám snad čtvrt hodiny a už ani nevěřím, že ke skalám někdy dolezu :o)

Nakonec se dílo podaří a já zpocenej jako kráva shazuji bágl ze zad a chlemtám vodu jak o život. Rychle přes sebe hážu péřovku, abych neprochladl a jde se bivakovat. S výběrem místa se moc nemažu (třebááá… tady!), horší však je, že nemám lopatku. Zkouším udupat flek na stan ve sněžnicích, ale to se moc nedaří. Prolomíte ledovou krustu, která si sedne o dvacet čísel, ale víte, že pod tím je další metr. Když sundám sněžky a zkouším sníh zdupávat jen v botách, tak jdu okamžitě po pás do sněhu. Musím se v jednu chvíli začít nahlas smát, protože si připadám jako Jirka Korn v Trháku… „Před hájovnou stojí zaražený pilot.“ :o) Nakonec je místo „tak nějak“ upravené a po dalších pár minutách stojí i moje obydlí. Je úplné bezvětří, teplota jen pár stupňů pod nulou, jasno a měsíc svítí jak kravská řiť, takže nepotřebuji při stavbě ani čelovku. Když pak stojím před postaveným stanem, koukám na jihovýchod na blikající pradědský vysílač na obzoru a uvědomuji si, že jsem těsně pod ním spal minulou noc, tak se musím v duchu za dnešní výkon poplácat po rameni ;o)

Do stanu lezu hodně opatrně, abych se nepropadl, nafukuji karibábu, kalhoty měním za spoďáry z Merina, natahuji suché fusakle a šup do spacáku. Hlad mám jako vlk, takže ještě nějaký ten rohlík se salámem podepřený tatrankou, pár hltů čaje, tic-tac místo čištění zubů a „brouc“ :o) V hlavě opět víří kvanta zážitků z celého dne a hladina adrenalinu klesá jen zvolna, tudíž i přes slušnou únavu jsem ještě asi dvě hoďky vzhůru. A ta atmosféra samoty, mrazu, tmy a ticha je až magická… Někdy po deváté přecejen usínám, aby mě kolem třetí ráno vzbudil túúze oblíbený „močopud“ :o) Z vyhřátého péřáku se mně samozřejmě nechce, ale příroda holt volá. Zjišťuji přitom dvě věci – jednak se venku zatáhlo tak, že sotva vidím skály pár metrů ode mě (z východu slunce bude prd) a druhak jsem si zapomněl dát do spacáku boty. Ty jsou samosebou zmrzlé na kost, takže dostat se do nich je pěkný oříšek. Po příchodu z „toalety“ je dávám do igelitu a do spacáku, kde už je zrcadlovka a PETka s vodou, takže na Macha už tam skoro není místo :o) Ale nakonec se tak nějak porovnám a chruním až do rána jak batole. Jsem obecně ranní ptáče, takže mě docela udiví, když se po probuzení dívám na hodinky a zjišťuji, že už bude čtvrt na osm.

jeseniky_12-2013_clanek_12

Z pozorování východu slunce nebude, jak jsem v noci předpokládal, nic, ale i tahle „bílá tma“ má svoje kouzlo. Čistím kelčáky, snídám tatranku a pár jablečných křížal vlastní výroby (skvělá věc!) a jde se balit. Jelikož už frčím dneska domů, tak se s balením vůbec nemažu a láduji všechno do báglu, jak to jde. No a po pár desítkách minut od probuzení už si to štráduji po zelené směr Branná, což je poměrně náročná štreka o délce asi 10 kilometrů s klesáním 850 výškových metrů. V lese je po ránu překrásně… nikde nikdo, jen ticho, křupající sníh, mlha, mráz a já… nádhera! U rozcestníku U Vozky se zapisuji do knihy a mažu dál. Sice budu celý den v podstatě jen sestupovat, ale únava z předchozích dvou dnů je znát a jak zmíněno výše – sestup je to docela náročný. Dělám přestávky pomalu každou půlhodinu a navíc už nemám čaj, takže do sebe občas kopnu akorát pár hltů ledové tříště z PETky – nic moc :o) I tak si ale cestu kolem Hášovy chaty do údolí Hučavy užívám a díky sněžnicím se jde celkem v pohodě.

jeseniky_12-2013_clanek_13

jeseniky_12-2013_clanek_14

Někde nad rozcestníkem Josefová už jsou projeté lesácké cesty s minimem sněhu, a tak při jedné pauze dávám sněžnice na bágl a pokračuji dál už bez nich. Procházím kolem zajímavých skal u Josefové a dále přes louky a lesní cesty pomalu docházím až k rozcestníku na Alojzovských loukách. V jednom místě si při chůzi po již prošláplé cestičce uvědomuji, že nejdu po značce. Kontroluji svoji pozici na GPSce a naznávám, že mě může akorát tak vohrát se vracet a pokračuji po neznačené svážnici smrkovým lesem. Ta mě po chvíli vyhazuje na okraji polí a pastvin nad Předním Alojzovem odkud se naskýtají hodně pěkné výhledy na protější stráně, při dobrém počasí lze vidět nádherně masiv Králického Sněžníku. Už se mně nechce lovit z báglu schovaný foťák, takže dělám jen pár cvaků mobilem a sestupuji pastvinou pod dráty vysokého napětí k Přednímu Alojzovu, kde narážím na „ztracenou“ zelenou TZ. Zmíněná osada je shluk několika krásně zachovalých a udržovaných chalup a teď v zimě má atmosféru přímo pohádkovou. Podrbu za ušima místního „hafíka“ a pokračuji v sestupu podél dalších skal v lese až na nádraží v Branné.

jeseniky_12-2013_clanek_15

Těch deset kiláků, které by člověk v létě s lehkým batůžkem seběhl z Vozky do Branné za dvě hoďky, mně trvalo skoro pět hodin! Mám tak uťapaný nohy, že mně dělá problém i překročit kolejnici, když přecházím k nádražní budově :o) Dal bych království za horkou polévku a jedno točený, ale pokladní na nádražíčku mě uvádí do reality slovy, že restaurace je snad někde na druhém konci obce a neví, jestli mají otevřeno :o( Jelikož mně vlak jede za 40 minut, tak se rozhodně nemíním už nikam plahočit. Aspoň, že v čekárně mají teplo. Dojídám poslední zbytky křížal, dopíjím poslední hlt ledové vody a pak už mě vlak odváží k Brnu a další do domovských Rosic.

Závěrem…

Můj první zimní vícedenní výšlap na sněžnicích na těžko dopadl jednoduše skvěle. Našlapal jsem něco málo přes 40 kilometrů během nichž jsem nastoupal kolem 1500 a naklesal asi 1800 výškových metrů. Jeseníky jsou krásné, počasí mně přálo, zmákl jsem ujít to, co jsem si naplánoval, spaní na hřebeni bylo kouzelné, chůze na sněžnicích mě naprosto uhranula… Takže se teď akorát můžu tlouct do hlavy, proč jsem se zimním túrám, já blboun, doposud vyhýbal ;o) Vyražte taky, nemá to chybu…

Mapa výletu…

jeseniky_12-2013_mapa
Klikni pro přesun na mapy.cz. Na mapě je trasa pouze po turistických značkách, já to bral občas i jinudy...


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE


Na výšlapu jsem nacvakal i materiál na nějaké spojovačky, takže kdo má zájem se porozhlédnout po Jesenících a okolí ve velkém rozlišení, ať pohledá v příslušné sekci fotogalerie tohoto webu.

blog comments powered by Disqus
© 2005–2017 Mach Napište mně